poster

Hirošima, má láska

  • Francie

    Hiroshima mon amour

  • Japonsko

    Nijuuyojikan no jouji

    (Japonsko)
  • slovenský

    Hirošima, moja láska

Drama / Romantický / Válečný

Francie / Japonsko, 1959, 90 min

Režie:

Alain Resnais

Scénář:

Marguerite Duras

Kamera:

Sacha Vierny

Producenti:

Anatole Dauman

Scénografie:

Mayo
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Matty
    ****

    Film vyprávěný v ne-přítomném čase. S odstupem padesáti let, poté, co se mind-game filmy (re-konstruující s různou mírou abstrakce fungování určitých myšlenkových procesů) staly běžnou součástí mainstreamu, je stále fascinující sledovat a poslouchat, kam až Resnais s Durasovou pod vlivem Proustova Hledání ztraceného času a Griffithovy Intolerance dotáhli původní producentův požadavek dokumentu o atomové bombě. ___ Dokumentární prolog zůstává obsahově nejsrozumitelnější částí pětiaktového snímku. Ukazuje přímé, fyzické stopy tragédie, nikoli psychické následky, jimž patří zbytek filmu – esej o vzpomínání a zapomínání, o osobních a národních traumatech. Jedna tragédie ožívá pod vlivem jiné. Objektivní a subjektivní hledisko se vzájemně prostupují a překrývají, podobně jako v úvodním záběru dvě těla splývají v abstraktní obrazec (její Nevers, jeho Hirošima – a naopak). Bezezbytku zde platí, že forma je obsahem. ___ Plynulé přecházení mezi minulým a přítomným časem, bez tradičních vizuálních „uvozovek“ (např. nájezd na detail tváře, rozmlžení obrazu) nás ponechává v nejistotě, jde-li o flashbacky, představy nebo pouhé režisérovy ilustrace k hrdinčiným vzpomínkám (tj. o jev, který není motivován samotným aktem vzpomínání). Přechod jsou iniciovány buďto na rovině osobního prožitku, nebo filmovou formou – zvukem, obrazem či pocitem. Nevíme, nakolik lze viděnému věřit, stejně jako se nemůžeme na afektivní paměť, neustále zatěžovanou vědomím minulosti, spoléhat v životě. Přítomné vyvolává minulé, minulé pomáhá pochopit přítomné. Díky dialektickému vztahu mezi oběma časy se film pohybuje paralelně vpřed i vzad. Ve dvou směrech a ve dvou světech zároveň. Vzpomínky se vynořují a náhle zmizí, minulost se slévá s přítomností. Lidé i místa ztrácejí svou identitu, doslova se zapomínají. ___ Dojem nepřerušovaného toku obrazů umocňuje lyrický mimoobrazový komentář (který Durasová využila ještě důsledněji ve svém režijním debutu India Song) s replikami opakovanými hypnotizujícím hlasem Emmanuelle Rivy na způsob mantry, a Resnaisův stylistický trademark – dlouhé „odtělesněné“ kamerové jízdy, jaké používal již v dokumentech Noc a mlha a Všechna paměť světa. ___ Hirošima není unikátním filmovou zkušeností navzdory své nesrozumitelnosti, ale právě díky ní, a třebaže má některé příznaky přeintelektualizované demonstrace toho, co lze s filmem (divákům) dělat, zároveň klade otázky, které se týkají každé lidské bytosti. Kdy a kde je naše místo v čase? 80% Zajímavé komentáře: Radko, Sandiego, ScarPoul(27.5.2013)

  • anais
    ***

    Francouzka a Japonec se setkají v Hirošimě, městě, které poznalo, co je to ztráta. Stanou se z nich milenci, ovšem to, co je pojí není ani tak láska, jako spíš město rezonující lidským utrpením. Francouzská dívka kdysi ztratila svého přítele, a právě v Hirošimě ji vzpomínky dostihnou. Její Japonský milenec zas ztratil v Hirošimě rodinu. Resnaisův film se mi zdál umělý, jako by nefungovala interakce mezi oběma herci. Věty jimi pronášené znějí ploše, umělě, jako by se jednalo o nějaký dramatický přenes v rádiu, a ne o film plný vášně a osamění. I přesto je film z počátku docela poutavý, postava dívky je opředena tajemstvím, které dá jejich vztahu novou tvář. Ve chvíli, kdy však Resnais vyloží všechny karty na stůl, jako by film ztratil dech.(15.10.2005)

  • Tetsuo
    ****

    Působilo to na mě mnohem méně než Loni v Marienbadu, přestože je to založeno na stejném principu rozbíjení jednotného narativu. Možná se u mě ohlašují předsudky vůči francouzské výrazové exaltovanosti, kterou tento milostný příběh oplývá.(19.2.2003)

  • liborek_
    ****

    "Neviděla jsi v Hirošimě nic." "Viděla jsem nemocnici; jsem si tím jistá. Nemocnice v Hirošemě přece existuje..." "Neviděla jsi nemocnici v Hirošimě. Neviděla jsi nic." „Ženy riskují – rodí deformované děti; příšery; ale nevzdávají se. Muži se stávají sterilními, ale nevzdávají se. Lidé mají hrůzu z deště; déšť, který padá na Tichý oceán. Tichý oceán se stává vražedným – umírají ryby. Lidé mají strach z jídla Jídlo v celém městě je spáleno Poslouchej: já vím, že se to opět stane 200 tisíc mrtvých, 80 tisíc zraněných, během devíti vteřin. Na povrchu země teplota stoupne na 10 000 stupňů. Deset tisíc sluncí, řeknou lidé. Asfalt bude hořet. Všechno zachvátí chaos. A celé město se zvedne do výšky a pak dopadne zpět na povrch země jako popel“ Úvodní rozhovor hlavních hrdinů předznamenává, v jakém duchu se ponese celý film. Vztah francouzské herečky a japonského architekta upoutá svou poetičností a také naléhavostí. Nejde o běžnou love story na pozadí tragických vzpomínek, ale o hlubokou sondu do duše jedné zmatené dívky a muže, přeživšího nejstrašnější výbuch v dějinách. Musí se vidět!!(26.4.2006)

  • Artran
    ****

    Láska, která spaluje jako smrtící výheň atomové bomby. Několik let po válce, několik let po hrůzách Hirošimy se v tomto městě setkává japonský architekt a francouzká herečka, aby z objetí jejich těl a spétání jejich vět vyvstala tragická minulost této ženy a jejího dávného německého milence. Deklamace myšlenek za hranicí obvyklého dialogu a za doprovodu povlovného audiovizuálního plynutí vytváří hypnotický konstrukt veliké síly. S postupujícím dějem filmu se ale nabízí otázka: je tragédie jednotlivce srovnatelná s tragédií celého města?(21.8.2007)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace