Il vangelo secondo Matteo
L'Evangile selon St Matthieu
Evanjelium sv. Matúša
The Gospel According to Matthew
Režie:
Pier Paolo PasoliniScénář:
Pier Paolo PasoliniKamera:
Tonino Delli ColliHudba:
Luis BacalovHrají:
Enrique Irazoqui, Margherita Caruso, Susanna Pasolini, Marcello Morante, Mario Socrate, Alfonso Gatto, Luigi Barbini, Paola Tedesco, Rossana Di Rocco (více)Obsahy(1)
V neúrodné skalnaté pobřežní krajině učí Ježíš v podobenstvích o Bohu. Je působivý a mimořádně fascinující: striktní, až drsný a zároveň náročný. Prohlašuje, že přináší meč, nikoli klid. Cestuje z místa na místo - někde nadšeně přijímán, jinde pobouřeně odmítán a odháněn. Brzy se o něj začnou zajímat hlavní kněží, neboť jeho učení není v souladu s jejich kázáním. Vlivem jejich intrik je Ježíš zatčen, mučen a nakonec ukřižován. Po smrti se Ježíš zjeví svým nejbližším stoupencům, aby jim předal poslední pokyny. (Levné knihy)
(více)Videa (1)
Recenze (88)
Hvězdičkově nehodnotím, opravdu nevím, jak se k tomu postavit. Vizuálně velmi působivé dílo, ale celkově jsem byl zklamán. Čekal jsem víc než strohé, statické předvedení textů Matoušova evangelia. Začátek filmu se mi velmi líbil (jakoby se snažil postihnout hranici mezi realističností a snovou legendárností příběhu o Ježíšově narození, Mariina až provokativní obyčejnost, Josefova nedůvěra, zoufalství, pak přijetí andělova vysvětlení, potom silné setkání Ježíše s Křtitelem). Pak už to byla strašná nuda (nehodnotím slovní obsah, který znám z četby Bible) a nedokázal jsem přijít na to, proč to Pasolini vlastně točil. Některé scény (např. činnost Jana Křtitele) jakoby záměrně kopírovaly kýčovitou katolickou svatoobrázkovost, někde je impozantní zveličení statického stylu tradičních "pašijových her", ale ani s těmito dojmy si nevím rady. Posledních pár vteřin celého filmu na mě působilo strhujícím dojmem a věřím tedy tomu, že chtěl autor vyobrazit Ježíše především jako sociálně burcujícího kazatele. To se mu celkem povedlo a nemá cenu o tom s filmem diskutovat, je to prostě jeho pohled. Ale celé to přebíjí nuda, která mě po celý film mučila. I přesto považuji tento film za poctivou, umělecky zajímavou osobitou výpověď o dávném kazateli, který se stal jediným Bohem naší civilizace - a "bezbožník" Pasolini mu prostě jen dává slovo, protože si myslí, že stojí za to ho slyšet. Ostatně domnívám se, že tak pokorný a tak účinný "mediální servis" poskytl tomtuto Slovu za celá staletí jen málokdo - ať už byl Pasoliniho záměr jakýkoli. A jako kuriozitu se nestydím přiznat, že nejsem ani schopen rozhodnout, jestli chce tento film Ježíše, případně křesťanskou zvěst o něm, předvést jako "to zlé" nebo "to dobré" nebo obojí ve vzájemné opozici. Tuto svou neschopnost ovšem neváhám přičíst filmu na vrub jako jeho velký klad. Určitě si to někdy pustím znova. Záměrnou strohou doslovnost trochu kazí český překlad názvu (správně "Evangelium podle Matouše"). ()
Na příslušníka radikální levice a člena komunistické strany jde o poněkud netradiční námět, se kterým se ale Pasolini popral se ctí. Na můj vkus pojal své biblické vyprávění až příliš komorně a poněkud mi vadila i přepísklá stopáž filmu, takových 110 minut by bylo adekvátních. Na druhou stranu, je dobré porovnat tenhle 45 let starý kousek s nepopiratelnými filmařskými kvalitami s mnohem známějším a médii propíraným Umučením Krista a hned je znát, jak zoufale povrchní a prázdný film Mel Gibson natočil. Celkový dojem: 65 %. ()
Biblické téma vzrušuje snad každého evropského člověka bez ohledu na jeho světonázorovou orientaci. Všudypřítomnost křesťanské symboliky povznesené ve svém působení nad věk a výchovu je v našem životě totiž neoddiskutovatelná. Velký Ital pojal toto téma po svém a velmi osobitě. Evangelium svatého Matouše - mimo kanonizovaná novozákonní evangelia existuje celá řada apokryfních - má zřejmě nejblíže k prvotní zvěsti nejstarších křesťanských obcí ještě hluboko ve vnitrojudaistické periodě počáteční fáze této víry. Sociální náboj, který je s neobvyklou silou v Ježíšově legendami líčeném životě obsažen, je i východiskem Pasoliniho pojetí. Zdánlivě statický běh filmu jen zdůrazňuje závažnost zvěsti i tématu. Právě proto scénář co nejvíce cituje originální text. Vším, zvoleným tempem, kamerou, která věnue stejnou pozornost krajině i hrdinům, i volbou postupně se rýsující skupiny pasoliniovských herců, vzniká obraz aktivního, hybného křesťanství, které si beze zbytku zachovává vášnivost sociálního apelu a vůli pomáhat činně poníženým a uraženým. Obraz živý i dnes svou provokující touhou a svou neuhasitelnou žízní po pozitivním dosažitelném činu. ()
Při pokusu o charakterizaci Pasoliniho díla mě napadá srovnání s tvorbou českého scénáristy a režiséra Pavla Juráčka. Oba začali u filmu jako scénáristé. A jejich vlastní režisérská práce nese potom znaky určité neobratnosti, která je však pevnou součástí jejich stylu. Ke svým filmům si samozřejmě i nadále psali scenáře sami. Jejich filmy tak byly přetíženy intelektuálními významy a poselstvími. Ze snahy psát komentář k Pasolinimu mě jímá závrať. Jeho filmy nelze k ničemu v dějinách kinematografie přirovnat. Chce-li kritik posuzovat dílo nějakého autora pak je jistě dobré mít pocit, že se svou myšlenkovou úrovní autorovi alespoň dostačujete. Když mu nedokážete porozumět, jak o něm psát. Pasolini je režisér, ale je také scénáristou, je také filozofem. Není snadné do jeho díla proniknout. Ale lze vůbec Pasolinimu jen na základě jeho filmů porozumět. Padesát procent všech výkladů jeho díla má původ ve výrocích samotného Pasoliniho. Ve zveřejněných rozhovorech podává komentář k tomu, jak je chápat. V rozhovoru s Donem Giovannim Rossim zaznamenaném v Obhlídce exteriérů prohlásil: "Nevěřím v boha. Ale v mých dílech přetrvává dech křesťanské lásky k věcem a lidem tohoto světa Nevěřím, že Kristus byl synem božím, protože jsem nevěřící (...). Věřím však v Kristovu božskou podstatu, neboť jeho lidskost byla tak velká, tak přísná a dokonalá, ze překračovala obvyklé lidské meze." - Sám film je poměrně věrným převyprávěním Matoušova evangelia. Nedopouští se větších dějiových úchylek od jeho textu než jaké jsou v podobných případech obvyklé. Přesto bývá často chápán jako skandální. Proč tomu tak je? V době, kdy točil Matoušovo evangelium byl Pasolini v Itálii známou osobností opředenou mnoha skandálními historkami. Film byl pobuřující, již jen proto, že ho točí právě Pasolini, marxistický intelektuál a homosexuál v jednom. Sám film nijak provokativní není. Třebaže z mnohých komentářů k němu bych mohla snadno nabít dojem, že Kristus v tomto filmu vyhlásí revoluci a apoštolové pak začnou střílet do představitelů ovládající třídy. Nic takového se ale neděje. Jde o upřímnou výpověď o tom, jak evangelium Pasolini vidí. Je to odraz i toho, jak je ho od mládí učen znát. Je pravdou, že hlavní důraz Pasolini položil na konflikt mezi farizeji a Ježíšem. Proto je však předpoklad už v samotných evangeliích. V současnosti je zvykem při líčení Kristova příběhu jeho hrany kvůli jeho antisemitskému nádechu otupovat. A raději zdůrazňovat to, co je koneckonců pravda, že přece i Ježíš byl vlastně farizej. V Pasolinim zaznívá ale ještě stará nota vesnických představení. Farizejové rovná se ti bohatí a falešní, ti neupřímně předstírající upřímnost vůči bohu. - Film není přiliš polopatický a počítá s vaší alespoň minimální znalostí děje. Výprava filmu byla minimální, ale je ukázkou toho jak se z mála lze udělat opravdu hodně. Dáte si „plechovku“ na hlavu a ejhle je tu římský voják. Ze všech Pasoliniho filmů, které jsem viděla má tento nejkrásnější kameru. Černobílí obraz, středomořská bezlesnatost, města na skále – nádhera (trochu jako Šimon poustevník od Luise Buňuela, ovšem bez parodického konce). Pasolini točí film jakoby maloval obraz. Pomalé záběry na tváře a emoce, které jimi procházejí. Často jsem při sledování pomyslela na Giotův cyklus a životě Marie a Ježíše v padovské kapli Scrovegniů. Odtud možná i to na starou malířskou tradici navázané zasazení Kristova příběhu do souřadnic prostředí a doby autora. Tváře italských venkovanů jsou možná největší devizou tohoto filmu. Poskytují příběhu věrohodnost, která právě zejména kristovským filmům jiných režisérů chybí. Všichni, kteří tu hrají, jsou věrnými katolíky a jejich herectví není žádným hraním, spíš náboženským aktem. Přehrávají se Kristův příběh a navazují tak na tradici venkovských představení pašijových her. Tím i levností výpravy upomíná film na slavné Jewisonovo ztvárnění muzikálu „Jesus Christ Superstar“, a také na knihu „Kristus znovu ukřižovaný“ a podle něj natočený Dassinasův film „Ten, který musí zemřít“. Řecko a Itálie jsou si přeci tak podobné. Kazantzakis a Pasolini si jsou vlastně taky velice blízcí. Mají blízký vztah k bohu, rouhají se mu, ale to vše velmi velmi upřímně. Nejrozporuplnějším na Pasoliniho filmech se mi nakonec zdá skutečnost, že osobnost jeho autora překračuje i jeho vlastní tvorbu. - Shodnocením musím váhat. Dát průměr se mi zdá nepřijatelné, neboť Pasoliniho filmy jsou vše jen ne průměrné. Takže ***** nebo* ? Ale dát *****, to se musí navenek jistě jevit jako akt intelektuálního snobismu. A dát jednu zas jako ukázka sebevědomého pozérského buranství bez snahy o pochopení. Takže dávám pět, ale ve skutečnosti je tento film stejně jako ostatní Pasoliniho filmy mimo jakékoli hodnocení. () (méně) (více)
Ťažko hodnotiť. Snímok je plný extrémov, ktoré ma buď ultra nadchli alebo ultra rozhodili. Nepochybne ale má film svoju umeleckú hodnotu, to nepopieram. Zo všetkého najviac ma oslovila hudba, ktorá tu pekne dopomáhala ku grandióznosti niektorých scén (hlavne tých duchovnejších). Bacha a Mozarta by som mohol počúvať celý deň, ale aj Šostakovič ušiel. Tiež obdivujem ako neherci dokázali perfektne zahrať, to sa len tak nevidí. Čo sa týka Ježiša, asi tak nejak som si ho charakterovo vždy predstavoval - rebelant bez príkras. Na druhú stranu ma totálne iritovali exteriéry a vlastne aj celá výprava. Kraj Basilicata a konkrétne oblasť okolo San Mauro Forte sa síce tvarom svojich vytesaných domčekov do skál na Jeruzalem podobá, ale nebolo to celkom ono, aspoň mne to tak prišlo. Výprava bola naozaj hrozná. Pripadalo mi to, ako keby Pasolini v rýchlosti vybrakoval všetky kostymérne v okolí a pobral halabala všetko, čo sa mu na prvý pohľad zapáčilo - jazdecké talianske prilbice zo zač. 20. st., husitské prilby, vidiecke oblečenie sedliactva 19. st., vkusné rustikálne šatky na hlavy a pod.... No hotový mišmaš, ktorý som nepochopil, a ktorý mi celý čas vypaľoval na sietnicu žltú škvrnu. To bol asi ten neorealizmus, ktorý som ale nepobral. K obsahovej stránke snímku nemám žiadne pripomienky - verná kópia Biblie i s presnými citáciami. Pár vetičiek sa mi však zdalo časovo poprehadzovaných, žiadna chyba to ale nebola. Inak bol to veľmi dobrý nápad venovať film pamiatke Jána XXIII., pri pápežovi Jánovi Pavlovi II. sa to Pasolinimu bohato vrátilo. Nerátal som s tým, ale suma sumárum som celkom spokojný. 70/100 ()
Galerie (19)
Photo © Films Sans Frontieres
Zajímavosti (15)
- V létě 1963, aby hledal místo pro natáčení filmu, podnikl Pier Paolo Pasolini výlet do Svaté země, aby se připravil na natáčení filmu. Doprovázel ho Don Andrea Carraro z Pro Civitate Christiana z Assisi. Na cestě vznikl dokument Obhlídka exteriérů v Palestině a první projekce byla provedena ve Spoletu během Festivalu dei Due Mondi 11. července 1965. Navštívená místa byla: Tiberiadské jezero, hora Tábor, Nazareth, Kafarnaum, Baram, Jeruzalém, Beeršeba, Betlém, Damašek. (classic)
- Pier Paolo Pasolini nahlížel na Ježíše jako největšího rervolucionáře všech dob a uvažoval, že do jeho role obsadí Jacka Kerouaca nebo Allena Ginsberga. Změnil názor poté, co potkal španělského studenta literatury, Enrique Irazoquiho. (džanik)
- Pasolini využil nehercov do hlavných úloh. Matka Susanna Pasolini v úlohe Márie, španielsky študent ekonómie v úlohe Krista, šofér nákladiaku z rímskej židovskej štvrti v úlohe Judáša. (MFJD)
Související novinky
Martin Scorsese a další pokušení Krista?
Uznávaný režisér Martin Scorsese v předešlých dnech oslavil poměrně silný úspěch na festivalu v Cannes se svým nejnovějším snímkem Killers of the Flower Moon. 206 minut dlouhé epické dílo o tajemných… (více)
Reklama