poster

Všichni možní sběrači a já

  • CZ název

    Všichni možní sběrači

  • Francie

    Glaneurs et la glaneuse, Les

  • SK název

    Všetci moji zberači a ja

Dokumentární

Francie, 2000, 82 min

Režie:

Agnès Varda

Hrají:

Agnès Varda

Komentáře uživatelů k filmu (13)

  • T2

    Rozpočet $-miliónovTržby USA $155,320Tržby Celosvetovo $158,000(26.5.2009)

  • charlosina
    *****

    Agnes Varda putuje se svou digitální kamerou po Evropě a zaznamenává všechny možné paběrkáře... od těch, pro které je sběr zdrojem potravy, přes ty, kteří sbírají z ekologického hlediska nebo z důvodu tradice, po ty, kteří sbírají za uměleckým účelem. Velmi zajímavý dokument, který obsahuje také zajímavé informace - např. já nevěděla, že po sklizni je možno hned v několika státech posbírat nesesbírané, aniž by to bylo nelegální. Agnes Varda zde nastiňuje závažné otázky typu: nejsme moc rozežraní? neplýtváme zbytečně moc? A jsou to otázky velmi aktuální. Upozorňuje nejen na rozvíjející se technologii, ale také na přemíru odpadů - co dělat se starými věcmi, když jsou stále nové a nové produkty? Nejen že nám ukazuje ty negativní stránky, nabízí nám také řešení - např. jak využít staré ledničky nebo jakýkoliv jiný odpad. Sama se seznamuje se svou novou digitální kamerou a vyloženě poetickým způsobem se seznamuje také se svou novou tváří - ona stárne, obličej zaplňují vrásky a... a přece (se) točí. Během 82 minut se seznámíme s vášní, nutností, koníčkem, uměním, ekologií, obživou a posláním. A to vše spojuje jedno: paběrkování. Mě osobně velmi zaujal jistý intelektuál, vzdělaný to muž, který... který se prostě po večerech procházel po prázdném tržišti, sbíral zbylou zeleninu a ovoce, a poté se vrátil na svou ubytovnu, kde po nocích vyučoval přistěhovalce francouzštinu. A nemusel to dělat, mohl být někde úplně jinde a živit se něčím úplně jiným. Jenže on to... on to chtěl. Prostě další z výtečných dokumentů této francouzské dámy, jejímž charakteristickým rysem je, že do své tvorby vkládá i svou duši, nenatáčí odměřeně ani zaujatě.(17.10.2007)

  • Morien
    *****

    Jestli je něco opravdu depresivní, tak podobná témata ze současné společnosti. Moje prvotní reflexy byly klasické - "fuj, jak to můžou jíst, ti musí být na dně" - jenomže nic na světě není černobílé a já jsem brzy začala přemýšlet a to, na co jsem přišla, se mi vůbec nelíbilo a to proto, že to je smutná pravda. Rozohněný monolog muže, který se pasoval na městského údržbáře, sbírá po lidech odpadky a nejvíce mu záleží na ptácích, kteří bývají zasaženi ropnými skvrnami, mě odrovnal svou myšlenkou a upřímností. Ten člověk je v pozici, kterou by masová většina zavrhnula, a přece se ze všech sil snaží ze světa udělat lepší místo k žití. Dále se mého nitra velmi silně dotkl příběh vysokoškolsky vzdělaného biologa - vegetariána, který si obživu obstarává mezi zbytky zeleniny na trzích a v popelnicích naproti pekárnám. Člověk prostě musí přemýšlet, jestli má vůbec právo takovéhle lidi posuzovat, natož odsuzovat.(7.9.2008)

  • JANARYBA
    *****

    Je dobré občas vidět i ty ostatní šílence, je nás prostě na světě víc a každý z nás je jinak postižený.(28.10.2008)

  • Lavran
    *****

    Jak moc se od sebe liší ti, kteří schraňují věci nehmotné (obrazy, fakta, vzpomínky) a ti, kteří sbírají věci vyhozené, jídlo a haraburdí, které už nikomu nepatří? Řekněme, že jedni tak činí zejména proto, aby zpomalili proces zapomínání, druzí protože mají hlad, protože kolem sebe vidí jen zbytečné plýtvání, nebo protože se potřebují umělecky vyjádřit (např. tvorbou odpadkových totemů). Ale je v tom opravdu takový rozdíl, zvláště pomineme-li legislativní zázemí, zákony, jež tyto činnosti regulují? Obě skupiny něco spojuje, určité puzení, které je před sebou staví na roveň: a to přirozenost. Přirozenost je pevnou základnou jejich aktivit, motorem jejich konání. Ba co víc, v této přirozenosti je možno číst potvrzování osobní identity, touhu dokazovat si, že jsme skuteční. Paběrkování, jak se zdá, tedy není jen o ukojení nutnosti (zmnožování, vlastnění) a základních biologických potřeb, je přímo existenciální otázkou. Hledáme se v něm, stvrzujeme a jeho prostřednictvím bojujeme s časem, který neúnavně paběrkuje na nás. (Hodiny bez ručiček, kterým nikdo nemusí otročit.) Pakliže ale vidíme sami sebe nejprve v okolí nebo v druhých, je to projevem krajní nesobeckosti, popřením našeho ega. A tím se dostávám k tomu, co je na tomto nádherném dokumentu nejvíce hodno obdivu. Varda, která jako filmařka přirozeně spadá do první skupiny, natočila film druhými o sobě. Všichni možní sběrači a já. Oni přirozeně na první pozici, upřednostnění. Digitální autoportrét v ostatních a okolo jako akt hluboké empatie. Není náhoda, že ve filmu přímo vystupuje muž, který se pasuje na vynálezce anti-egoistické filozofie, spočívající na zmíněném principu. Začínat u druhých. U bájných sběraček na obrazu a pokračovat jejich reinkarnacemi v přítomnosti, hledat společné a jednotící mezi vámi a mnou. Kdyby se mne v budoucnu někdo zeptal, zda existuje skutečně anti-egoistický autorský film (těžko si představit absurdnější spojení), odkázal bych dotyčného na tento poetický a mnohovrstevnatý dokument, v němž se ozývá mnohé z vřelosti i hravosti filmů Jacquese Tatiho. Agnès Varda v něm dodala (nejen) dokumentární etice nového lesku. Za to jí patří můj nehynoucí dík! <> <> Ideální jako doplněk k Architektovi odpadu. Nebo spíše naopak.(12.9.2011)

  • Radko
    *****

    Agnès Vardaová s digitálnou kamerou zaujato mapuje svet ľudí, ktorí paberkujú: od existenčne závislých ľudí na okraji spoločnosti, vyberajúcich potravinové prebytky, cez šetrných kuchárov, svojráznych ekoaktivistov, vyrovnávajúcich sa s konzumom používaním finálnej časti spotrebného reťazca: odpadu, až po umelcov tvoriacich z neho amatérske artefakty alebo aj snobsky predražené inštalácie. Nevynechá ani sedliakov dozbieravajúcich po oficiálnom zbere voňavú úrodu jabĺk a viníc v provensálskych sadoch. Do tejto zberačskej mapy vstupuje čas od času muž v talári, oboznamujúci divákov s legálnosťou zberu a právnym statusom ponechania si všetkých týchto vecí. Autorka z času na čas ukáže zábery svojich rúk, tváre, postavy a vyrovnávajúc sa tak zrejme s vlastnou zmenou fyziológie, podmienenou starnutím. Živé skúmanie a komplexné zmapovanie zberačských aktivít však vyvážilo i túto, na môj vkus pričasto sa opakujúcu, trošku samožerskú a námetovo pomerne monotónnu časť inak skvelého dokumentu. Maximálne hodnotenie je teda, napriek spomenutej výhrade, plne zaslúžené a pre mňa je zároveň výrazom osobného vzťahu k téme filmu, nakoľko prehľadávanie odložených, zabudnutých a vyhodených vecí, patrilo odjakživa k jednej z mojich najobľúbenejších záľub.(2.4.2007)

  • Jordan
    *****

    jeden z najlepších dokumentov, aké som kedy videl(31.10.2007)

  • sta
    ****

    skvělý dokument, který však měl být uveden v distribuci dříve, aby mohli všichni ocenit jeho kvality..na konci roku 2006 již známe podobné koláže od michaela moora, které jsou navíc divácky vděčnější, než Vardové nostalgický snímek..(29.10.2006)

  • Revanx

    Jeden z 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete.(22.2.2009)

  • Hejtmy
    *

    Zajímavý koncept zabitý extrémně nudným a konzervativním (až na ten hip hop, který se tam vůbec nehodil) zpracováním. 30%(1.1.2011)

  • šarka
    *****

    to jsem netušila, že je pro nás ve francouzštině tak pěkný pojmenování - glaneuses :P(29.1.2012)

  • Mistak

    Recenze časopisu CINEMA(21.12.2010)

  • Lenka0pf
    odpad!

    Předně musím podotknout, že se spíše dokumentárním filmům vyhýbám a nejspíš je neumím docenit. Na tento film jsme šli "za odměnu" ze školy, ovšem pro mě i mé kamarádky to byla spíše forma trestu. Nejenom, že téma sbírání všeho možného mě absolutně nezaujalo, k tomu mě až vyděsilo, kolik lidí sbírá harampádí, kteří ostatní vyhazují. Každopádně tento film asi (bohužel) nikdy nezapomenu.(9.6.2011)