Obraz rozpadu jednoho manželství a opětovného bouřlivého setkávání a vzdalování se obou protagonistů. Obraz dvojice lidí, kteří nemohou žít spolu ani bez sebe. Roli Marianny napsal Bergman pro Liv Ulmannovou po odeznění jejich hlubokého vztahu. V tomto filmu režisér do značné míry opustil svoji metodu "obrazů krajin duše" a složitý vztah dvou exmanželů vyjádřil civilnějšími prostředky, oproštěnými od přemíry symbolů a metafor.
Scény z manželského života predstavujú šesť epizód z príbehu dvadsaťročného manželstva. Rozprávajú o tom, ako neprejavené city a tiché výčitky vedú k vzájomnému odcudzeniu a rozvodu, ale aj o ... (zobrazit celý text)
Komornost dovedená na samou hranici nesnesitelnosti. Portrét dvou blízkých, a přece neskutečně vzdálených duší provedený v absolutní hloubce a bergmanovské zevrubnosti. Navzdory tomu, že celý film vpodstatě stojí s duem Ullmann a Josephson se nenajde v masivní stopáži slabé místo. Bergman více či méně zúčastněně sleduje, naslouchá, odlupuje vrstvy až k samému jádru, které není složité, ale spíše děsivě prosté ve své bezvýchodnosti. Jeden z nejpůsobivějších portrétů lásky jako emoce na hranici usedlého štěstí a věčného úniku, poddání se a vzpoury, oddanosti a nenávisti.
Taková sebestředná maloburžoazní zpověď bezohledná k divákovi... divadelní, variující Gertrudu od Dreyera, a zcela bez hudby. Až se zdá, že filmové médium si vybral Bergman hlavně proto, aby svoji konfesi zakonzervoval. Aby jeho dílo plnilo navěky poslání psychoanalytické a lidské. ____ Bergman má svoje postavy evidentně rád, když jim věnuje 167 minut, ovšem nezapomíná je vystavovat i utrpení. Noří se jako badatel napříč jejich stavem zvnějšku dovnitř – objektivně (lpí na povrchu a sleduje, co postavy říkají a jak jednají), percepčně subjektivně (co vnímají) a nakonec mentálně subjektivně (vzpomínky, představy, ale i sny a halucinace). ____ Při směňování verbálních znaků (rozuměje komunikaci postav) volí Bergman cestu neviditelného vkládání všemožných aforismů a mouder do jejich úst. Tím film ozvláštňuje, přidává mu na hloubce, potažmo trvanlivosti. A rovněž se odstřeďuje z dřívější polohy metafyzického režiséra, neboť rozhovory tu nejsou moc sofistikované, jelikož je mají na svědomí lidé životem ošlehaní, lidé zkušení. A je tam i jakýsi návod pro nás ostatní. Ostatně, Woody Allen koncipuje řadu dialogů ve svých filmech podobně. ____ Střih tu nehraje roli. Ne že by tu nebyl, nebo neměl být, on tu je, ale nezajímá nás, protože se ocitáme v divadelním prostoru, kde se celá scéna jede na jeden záběr. ____ Liv Ullmann je ohromně přitažlivá.
"Manželé, kteří jsou spolu deset let a nemají žádný problém mají problém." Tak to je věta z tohoto filmu a kolem toho se vše točí. Bergman je v tomto díle komornější než kdy jindy a prakticky dvě a tři čtvrtě hodiny vidíme na scéně pouze dva herce, kteří ztělesňují manžele a povídají si - řeší určitou krizovou situaci, která přišla do bezchybného vztahu. Vypadí to na první pohled nudně, ale opak je pravdou, protože vše umocňují skvěle napsané dialogy. Mám však pocit, že první část byla lepší než ta druhá a to film malinko sráží dolů. Ovšem musím přiznat, že se jedná o jeden z jeho nejlepších filmů.
Ingmar by celkem 5x ženatý... ;-) Tím chci jen říct, že ten pán asi moc dobře věděl o čem mluví (točí). A na výsledku je to zatraceně znát! Doporučuji ke zhlédnutí každému, kdo se chce ženit/vdávat...
Bergmanův naprostý triumf nad vlastními vzpomínkami a zároveň obsah filmu, vyjímečně drtící svou formu. Film je ve své podstatě strašně smutným příběhem a díky režisérově vlastní sebereflexi i zoufale upřímným. Emoce jsou zvýrazňovány pomocí práce s kamerou (rychlý nájezd na Marianne při Johanově odchodu) a životnost postav je skutečně hrozivá natolik, že se až příliš snadno jde poznat (Johanova zmínka o retrospektivní žárlivosti a jiné drobnosti). Podobně jako u Fanny a Alexandra jsem měl pocit, že je až skoro nevděčné se dívat na film jednorázově, protože spousta dojmů může uniknout. Rozdělení na kapitoly je pak ideálním způsobem, jak do příběhu proniknout opakovaně.
Jsem si plně vědom, že vzhledem k mému věku mi tento film není ani vzdáleně určen ( i když jsem ho spatřil rád). Přesto bych neřekl, že je to ten hlavní důvod, proč je nakonec mé hodnocení takové. Dialogy, děj, herecké výkony, proti nim nemám výhradu. Avšak divadelní zpracování ve filmové branži dokáži překousnout málokdy, dost možná i proto, že samotné divadlo zrovna nevyhledávám. O technických záležitostech nemůže být ani řeč, absence hudby (bohužel u Bergmana tradiční) sice vyvolává kýženou realističnost a opravdovost, ale u mě způsobuje zdlouhavost. V oficiálním textu distributora se píše, že Bergman vyjádřil vztah bez symbolů a metafor. S upřímným potěšením ( nebo hrůzou?) zjišťuji, že to je to, čeho si na režisérovi cením nejvíc a co mě na jeho filmech baví.
Bergman není můj zrovna dvakrát oblíbený režisér. Dlouhé stopáže mi nevadí, pokud mají ovšem co nabídnout (Sedm samurajů, Tenkrát v Americe, PP) a něco se po čas filmu děje. Bohužel film, který staví na dialozích a podkresluje ho Bergmanův rukopis, měl na mé ovladačce neblahý vliv. Pomalé tempo mi nevadí, ale tohle není od Jarmusche. Obsah manželství, romantiky a sexu mi taky nevadí, ale tohle není od Allena. Zkrátka nuda, jen ta Ullmannová hrála jako o život.
Z mého pohledu asi nejlepší Bergman. Snímek mi sice z počátku přišel poměrně odtažitý... a při vědomí jakou má délku a rovněž že se po 95% filmového času točí jen (a pouze!) kolem dvou postav jsem to s ním neviděl moc růžově. Ovšem nemohl jsem mu upřít jistou fascinaci těma dvěma lidmi, jež mě k snímku stále poutala. S postupujícím časem jsem jejich vztahu začal stále více propadat a třetí hodinu už jsem jen uhranutě sledoval koncert emocí. Hodně nebezpečný film... hlavně se nepoznat ;-)
10 rokov ničím nerušeného manželstva v majetkovej pohode, vzťahovej rovnosti, súlade s dvomi zdravými deťmi. Tak začína príbeh zdanlivo šťastnej lásky, v ktorom konvencie, vonkajšková súdržnosť a hra na šťastie tvoria základ vzťahu. Postupne odkrývané tajomstvá pod maskou uhladenosti postupne vyplavujú na povrch a zmenená fasáda posúva muža i ženu do iných polôh prežívania, do iných miest, do iných vzťahov. Filmové hľadisko ponúka len kameramanské cvičenie ladené do rôzne oranžových odtieňov. Až na drobné výnimky interiérový dej, zobrazujúci najmä výrazy jednej tváre hovoriacej k druhej. Z tohto aspektu diela ma temer trojhodinový dialóg príliš nenadchol. Čo zaujalo, bol postupný vývoj obsiahnutý v 6 epizódach (zostrihaný pôvodne televízny 300 minútový seriál) z ďalších desiatich rokov života. Presvedčivo boli tiež stvárnené premeny výrazov tváre oboch manželov. Obaja hlavní predstavitelia vytvorili charakterové kreácie od lásky cez ľahostajnosť k nenávisti a zase k láske.
Scény z manželského života sú dôkladnou terapeutickou analýzou partnerského života. Trochu iný Bergman (taký, ktorého mám radšej) - opúšťa lyrickosť, čiernobielosť, sofistikovanosť a tentokrát dáva viac realistickejšie repliky v podobe hustého dialógu. Príbeh je utkaný jednoducho a tlmočí strasti spolužitia jednej závislej manželky a pohodlne milujúceho manžela. Obe postavy majú spoločné asi toľko, že sú obe jednosmerne zahladené do Johana a jediné, čo ich obmedzuje sú oni sami. Počas trojhodinového rozhovoru som konečne pocítila Bergmanovo kúzlo, škoda, že to na mňa nefunguje aj v ostatných jeho veľdielach.
Zcela nečekaně můj emocionálně nejsilnější divácký zážitek za poslední dva nebo tři roky. Pokud člověk už v dosavadním životě zažil něco aspoň trochu podobného a nitky filmu se mu začnou napojovat na vlastní vzpomínky, je především sekvence manželovy zpovědi a odchodu doslova až fyzicky nepříjemná - a to tak, že velmi. První Bergmanův film, který mi připadá opravdu hluboký - a zároveň asi jeden s nejhlubších filmů vůbec. Divadelní mi kupodivu nepřišel - snad stavbou scén, ale jinak funguje na úplně jiných principech.
DVDčko sedělo uvelebené mezi Fellinim, Szabóem, Kurosawou a devíti dalšími bratříčky z Bergmanovy dílny a vyčítavě se na mě dívalo. Vyčítavě, protože na ně už rok sedal prach a já se na ně nechtěl podívat.
A věděl jsem proč. Už po prvních deseti minutách mi bylo jasné, že je něco špatně. Přiznám se, vydržel jsem to ještě dalších devadesát minut a pak byl vděčný za to, že můj přehrávač je vybaven dvaatřicetinásobným posuvem. Ne, tenhle film není pro mně. Nemá vůbec nic z toho, co mám na Bergmanových filmech rád. K jeho pochopení je asi potřeba přežít dvacetileté manželství, jinak vážně nevím. Tohle se mě nedotýká.
Jedna hvězdička za to, že je to Bergman, a druhá... sakra, zrovna nic mě nenapadá - aha, za to, že jsem si ten den uvařil moc dobré rizoto. Hm, asi si popáté pustím Sedmou pečeť...
Detailní studie manželské krize. Bergman se zaměřuje jen na výseky ze života, často od sebe vzdálené několik měsíců. Prostředí připomíná minimalistickou divadelní dekoraci, což umocňuje divákovo soustředění na dialogy. V podstatě, když by měl diváka zavřené oči, nebo slyšel film v rádiu, vyšlo by to nastejno. Mluvené slovo je tu Bergmanovi vším – Sven Nykvist se maximálně podrobuje způsobu vyprávění. Děj jako by se odehrával mimo film, dozvídáme se o něm pouze skrz povídání ústředního páru, Johana a Marion. Ti si vzájemně sdělují, co se jim v době vzájemného odloučení stalo. Jednotlivé scény jsou tak vždy jakousi kulminací neviděného děje. Divák má v podstatě šanci být jakýmsi třetím partnerem, jelikož je na tom vždy stejně jako jeden z filmového páru, ten, co poslouchá. O to silnější je potom filmový zážitek – Bergman vtahuje diváka do děje naprosto nevizuálními způsoby. Jelikož se vlastně sám stává součástí filmu, jako by sledoval vlastní příběh.
Jedno z vrcholných děl švédského génia prokazuje, že to, co je na filmu nejdůležitější, není výprava, nápaditost kostýmů, efektnost děje, ale buď dobrý, nebo ještě lépe vynikající scénář nejlépe autorské povahy, která splývá personálně s osobou režiséra. Komorní drama dvou dvorních Bergmanových herců je koncertem osobností světové úrovně. Dna filmového vztahu jsou nepochybně i zvraty bohatého vlastního Bergmanova partnerského života. Moderní manželství v Bergmanově ztvárnění navazuje na díla jeho velkých dramatických skandinávských předchůdců (Strindberg). Závěr filmu jakoby byl nástupem postmodernity. Mám-li v kostce shrnout své pocity z toho velmi neiluzívního pohledu, uchýlím se k biblickému rčení: Hoď kamenem, kdo jsi bez viny!
