Arrebato

Temný snímek, v němž jsem se chvílemi ztrácel, ale pak zase nalézal. Čtyři postavy - José, Ana, Marta a Pedro. Spojují je neviditelná vlákna, jimiž probíhají lehké výboje, co přitahují, anebo odpuzují. V určité chvíli však mohou zabíjet. Popravdě se mi všecko spojilo až ve finále, kdy zavazování očí už jasně říkalo, co bude následovat. Sex a nahota jsou jen součástí snového opojení, které kamera nasává jako houba. Zajímavý vizuál, práce s barvou, světlem a stíny, a samozřejmě hudba. Richard Wagner. Punk. Jedna skladba mi připomněla Ultravox, přesněji skladbu Hiroshima Mon Amour z roku 1977. Pokud u filmů píšu pro menšinové publikum, pak tady to platí na sto procent. A nemá cenu se příliš rozepisovat, protože interpretace je po většinu individuální. (01.04.2024)

Film, který se dlouho neohřál ve španělských kinech a zájem o něj neprojevil ani žádný z větších festivalů a přesto film, z něhož se stal kult a emblematické dílo madridské movidy. Film natočený lidmi bez představy o tom, jak se filmy točí a kolik stojí a přesto vypadající mnohem profesionálněji a méně lacině než cokoli od začínajícího Almódovara (čili – braková estetika nebyla pro undergroundové španělské filmaře jediným východiskem). Stejně jako jiné kulty, také Arrebato ztrácí v době, kdy je i ten nejobskurnější kinematografický počin vcelku snadno dostupný, stěžejní díl své podmanivosti. Přesto tahle netradiční upířina o pohlcující moci živých obrázků a jiných závislostech dokáže zaujmout i nezasvěceného diváka, který nemusel mnoho let čekat, až TEN film uvidí. V pofrankistické kinematografii velmi oblíbený motiv návratu do minulosti zde získal krajně subjektivizovanou formu. Trochu nesnesitelnou (do obrazu pořád někdo kecá), ale znepokojivě upozorňující na snadnou přepsatelnost dřívějších událostí. Zatímco Josého flashbacky ukazují, co se událo, v přítomnosti nahraný komentář jeho přítele zasazuje věci do souvislostí, spojuje přítomné s minulým. Protagonistovi se nabízí možnost činící tolik svůdnými právě filmy – možnost částečného převzetí cizí perspektivy. Filmy zároveň, společně s drogami, znásobují hrdinovo zakoušení reality. Vidí a cítí víc, dotýká se nesmrtelnosti, ale skutečné lidské existenci se vzdaluje. Sugestivní finále s hořkosladkou odměnou pro Josého i pro diváka chtivého naplnění žánrových konvencí, vyjadřuje ambivalentní postavení španělských umělců, kteří zrušením cenzury (rok 1977) nabyli nikým neomezované svobody, jejíž důsledky pro ně byly často zničující. Arrebato, vydatně napájené avantgardními toky, nenabízí návod, jak se v otevřeném kinematografickém moři neutopit. Už jenom skutečnost, že byl film dokončen a že dokáže diváka přes svou narativní prázdnotu a rozvláčnost pohltit, lze však brát za důkaz, že plavat se v něm rychle naučili i dosavadní neplavci. Ti pošetilejší a šílenější z nich. 75% (24.01.2016)

Přeložil bych to jako nájezd anebo hukot spíš než úchvat – známý dealer vždycky vypráví „…a pak jsem hučel jak piliňáky“. Rekreační užívání heráku našinec moc nezažil a nemusí mu ani chtít porozumět – to na začátek. A čemu že porozumět? Kdo nevěří, ať tam běží! V první řadě rozšíření vědomí. A pak setkání se svou troskou - taky zajímavé! Dojít na hranu. Ale co já vím, je historie takového poznávání (ale i obyč. smažkovství) po válce u nás (až na krátkou dobu Fenmetrazinu a pokusů s LSD) hluuuboko do devadesátek stigmatizovaná a tím i vyloženě ponurá a tíživá: i ty houbičky a hulení byly především bokem společnosti, v ostrakizovaném undergroundu. Takže tohle snadno zařadíme vedle Dětí ze stanice ZOO kam to ovšem nepatří. Co z drog vytahuje Arrebato je vesměs veselost (i ta v rozkroku), svoboda a gnóze – daleko temnot Nicka Cavea. O otázce drog tenhle film nakonec ani úplně není. A rozhodně není „pro gaye“, jak tu píše bloody13, není to žádné Na lovu. Panuje tu, pravda, do jisté míry pansexualita, daná raušem, dost španělská, jak ji pak známe přežvýkanou a obalenou v barevném cukrátku od Almódovara – můžeme všichni se všemi, pokud budeme dost otevření a budeme mít chuť. A v tom je opět velká svoboda a tu já moc rád. Co se hlavních témat filmu týče, jedno hovoří o chvílích, kdy je „umělec“ natolik uchvácen svým dílem, že nevnímá, že je nicotné. A další je o umělci, který jednou NĚCO potká, ale ono se to nevrací a on prahne – tyhle pasáže byly v Arrebatu jednoznačně podobné různým mystickým deníkům s Hradem v nitru v čele. Tři vykřičníky!!! Jasně: ono se to pak trochu rozmělňuje Upírem z Feratu a haluzemi à la Twin Peaks. Zmizet ve svém díle? Živit je svou krví? A pak je tu forma: videoart ve zrodu. Warhol se může jít schovat! Občas je to poněkud zdlouhavé, pokleslé jako Chuckie, ale co už. Pankáčské kreace Willa Morea mě moc bavily a ve všem tam vidím všechnu tu poesii, nádherný obraz ve vybledlých anilínkách polaroidu (a naprosto samozřejmě vynalézavou kameru i střih), a je to chca nechca zas na pět. Zvláštní film! (21.10.2022)

Nepřliš dobrá nálada + špatný výkon v kulečníku + celý den pošmourno a deštivo + tisícová pokuta za překročení povolené rychlosti (63 km) + nevyžádaná a nežádoucí návštěva + Arrebato = nějak to nešlo dohromady, tohle ne. Druhá půlka rychloposuv (4x) a pak raději do postele; samozřejmě mizerný spánek. (30.09.2022)

Španělský snímek „Arrebato“ není jednoduchým pokoukáním, není to přímočarý film, ale je to snímek, který má skvělou atmosféru, ať už hororovou nebo čistě jen depresivní, čemuž nepřispívají jen herci a příběh samotný, ale také barevné nasnímání a trochu levnější kamera. Tohle je jeden z těch případů, kdy vůbec nevadí, že je to levný film, protože mu to sluší. Škoda Zuluetova talentu. (11.09.2019)