Bílý bílý den

Hodně pomalé tempo, pomalé i na mě, který má pomalé filmy rád. Ale třeba zdánlivě nekonečný úvodní časosběrný záběr domu pod horami byl zároveň i zajímavý a na islandskou krajinu strašně rád vzpomínám, takže neremcám. A hodně se mi taky líbila minimalistická scéna s valícím se kamenem. Příjemně mě překvapilo vygradování děje s přesahem málem až do kriminálního dramatu. Nebo jsem s údivem koukal na scénu, ve které roztomilá osmiletá holčička vraždí rybu mašlováním o stůl a radostně se u toho směje, asi jako když naše děti třeba foukají bublifuk; inu jiný kraj, jiný mrav. Ale ze všeho nejvíc mě dostala dědečkova pohádka nemocné vnučce na dobrou noc. Kurňa tohle je námět na horrorový kraťas jako víno! A nepochybuju, že schopný scénárista by tenhle motiv dokázal dobře rozvinout a schopný rejža podle něj natočit hustohorrorový celovečerák. Mimochodem herecký výkon vnučky byl srovnatelný s výkonem jejího dědečka. Zaokrouhluju nahoru. (04.06.2020)

Pomalý rozjezd a dlouhé záběry, měnící se počasí a dům, mlha, celkem mi trvalo, než jsem se dokázala vnitřně uklidnit a naladit.. Po první půlhodince mě to vtáhlo a čaplo za vlasy, neb jsem si tu skládanku začala dávat dohromady.. Manžel, otec, děda, polda, vdovec.. Zjištění, zklamání, bolest, nesnesitelná bolest.. Tuším, že ta malá kouzelná vnučka tu hraje druhou stěžejní roli, hned po hlavní postavě, oba výteční.. (29.05.2020)

Strašlivá nuda od začátku až do konce - chvílemi jsem málem lezla po zdi. Ale pořád jsem doufala, že ještě něco přijde, ale přišly jen titulky. V anotaci na film mě nalákalo, že manžel po smrti ženy přišel na to, že jeho manželka vedla ještě jiný, tajný život. Představovala jsem si něco vážně zajímavého... nebudu prozrazovat, ale banálnost objeveného mě o to víc naštvala. Vysoké hodnocení od ostatních nechápu. (05.05.2020)

Islandské pomalé, depresivní filmy o smutných podivínech jsou už subžánrem samy o sobě. Tenhle konkrétní se ale minimálně zpočátku hrozně vleče. Hlavním hrdinou je navíc nesympatický nerudný dědek, který sám nemá pochopení pro nic a pro nikoho, k okolí se opakovaně chová jako debil, ale od jiných lidí by vyžadoval, aby byli bezchybní. A podle filmu bychom mu měli rozumět a sympatizovat s ním. Tedy mám totožný problém jako s nedávnou islandskou Ženou na válečné stezce. Islanďané mi holt evidentně sedí víc, když je přítomen i jejich proslulý černočerný humor. #KVIFF2019 (02.07.2019)

Studie o soužení. Je to strhující a tiše zábavné od scény ke scéně. Palmason ví jak vybudovat napětí. K tomu mu pomáhá šílená a majestátně zarámovaná krajina. Vztah mezi dědečkem a jeho vnučkou se zdá velmi skutečný. Jeho soužení hezky kontrastuje s vřelostí vnučky. Jenže k činu se divák musí pročekat záměrně nehybnými záběry zastaveného času, které už hraničí se schválností; nebýt proměn světla nad hrdinovým domem, člověk by hledal poruchu v promítací kabině. Fotbal s místními tatíky, oprava domu, listování ve starých fotografiích, bizarní dětský pořad v televizi, to vše jsou pouhé výjevy, které vyprávění rámují, avšak neposouvají. Teprve ve druhé půli přejde studie truchlení do akce, jejíž originální prvky smíří i s veskrze banálním odhalením. Nejsilnějším opěrným bodem, který snímek Bílý bílý den posouvá nad průměrnou artovou manýru, je vztah hrdiny a jeho vnučky: čistý, hluboký, nenucený a podrobovaný tvrdým zkouškám. Ať dědeček dívku škádlí kouzelně morbidní historkou o játrech z rakve, nebo ji hýčká ve svých zkrvavených rukou, tkví v tom tolik citu, něhy a souznění, až se srdce svírá. (05.05.2020)