Vysoká dívka

Na 28-letého tvůrce obdivuhodně těžké téma s komplikovanými vztahy. Navíc obrazově perfektně vystihující atmosféru jak místa a doby, tak náladu příběhu a jeho protagonistů. Přestože mi je tento typ depresivních dramat s historickým zasazením do starého Ruska hodně vzdáleným šálkem kávy, před Balagovem jako umělcem musím smeknout. Co bude točit jako ostřílený matador? P.S.: Výkony obou hereček brilantní. I když otázka, nakolik to hráli. Druhý den jsem na ulici za rychlé chůze na okamžik zvednul pohled od mobilu před sebe a na vteřinu se potkal s blízkým pohledem kolemjdoucí děvočky Miroshnichenko (představitelka hodně komplikované hlavní postavy). Byl to přesně ten pohled a v něm reakce na bytost, vstupující do její komfortní zóny, jaké házela na všechny ve filmu. Až mě zamrazilo. [Cannes] (18.05.2019)

Psychologický útek z devastovaného mesta tesne po vojne síce posúva do hlavnej postavy vysoké dievča, oveľa väčší priestor však zaujíma jej priateľka. Nie je to podstatné, obe ženy prežili svoje peklo a z pekla sa dostať vyžaduje niekedy pekelne tvrdé chovanie. Mladý režisér rozohral svoj prekvapivo dobrý part komorne, neočakávajte fyzickú devastáciu mesta, film sa odohráva prevažne v šere nemocnice a skromných obydlí. Je to príbeh o dušiach, ktoré vo vojne utrpeli. (13.07.2020)

Zasazení do poválečného Leningradu je pouhá kulisa, protože příběh Dyldy je vlastně univerzální a vzhledem, že film jej téměř výhradě vypráví skrze postavy a nikoli skrze prostředí, kterým se zaštiťuje, je to vlastně trochu zrada. Nadužívání dlouhých detailů na na sebe zírající postavy, hledající v očích druhého odpovědi nebo alespoň úlevu, nakonec dokáží degradovat sílu tohoto způsobu vyjádření, protože jak se mladý citliví režiséři jednou snad dozví, detail tváře je strašlivě důležitý a silný typ záběru, který musí nalézt své místo v prostoru a času, který zde ale často nikdo nevybudoval. Jde se od detailu v jednom prostoru do detailu v druhém prostoru. Kamera a práce s barvami sice občas imponují tím, jak se vzdávají nabízející se šedi poválečného velkoměsta a šponují pastelové barvy v příslibu pomalého návratu lepších časů do ilustrací ruských pohádkových knížek, nicméně ve výsledku to je na nic, když s tím zasazením film prakticky zapomene ve výsledku pracovat. Škoda, že něco z této doby nestihl natočit Alexej German. (23.05.2020)

Ruské poválečné drama o ranách na těle a na duši, a jak tyto rány samy mohou roztáčet další koloběh zraňování, jednak představuje vítaný a potřebný odklon od ruských pompézních propagandistických válečných eposů, ale navíc obstojí i samo o sobě právě jako tíživé drama s až klaustrofobně vyhnanými emocemi. Samostatnou kapitolu představuje precizní řemeslné zvládnutí od dramaturgie barevné palety a interiérů přes výtečnou kameru po skvělé herecké výkony. Důsledně realizovaná forma může místy až trochu odvádět pozornost od jádra filmu, kterým je tíha viny a marné upínání se k vidině štěstí. (19.05.2019)

Spíše než film sám (který byl na mě přeci jen trochu dlouhý a bezútěšný) mě zaujalo, kterak Дылда (2019) problematizuje, ne-li rovnou destruuje ten obrázek tradičního Ruska, jak ho kreslí putinovská propaganda. Nějaká ta hvězdička dolů za to, že co se týče Ruska tak začínám být paranoidní a pochybuju o tom, co je autentické a co je jenom alibi, které si Rusové dělají před světem (podívejme, my jsme schopni sebereflexe). Nicméně, počítejte se mnou: ženy selhávající jako matky, ženy jako plnohodnotná součást armády (k tomu viz obraz Evropy a „svatá válka“ proti genderu údajně převracejícímu tradiční mužsko-ženské role), ženy zdárně manipulující muži (tedy prosazující vlastní vůli a mající nad muži navrch), queer motivy (contra k včerejšímu skandálnímu zákazu hnutí LGBT a.k.a. prohlubující se šikaně a možné kriminalizaci homosexuálů), vojáci hrdinné Rudé armády jako lazaři, vojáci jako žadatelé o eutanazii. Je tam toho dost, schválně koukněte! A pokud vás to nezaujme, můžete se obdivovat tomu, s jakou inscenační pečlivostí Kantěmir Balagov evokuje bídu poválečného Leningradu. 65 % [dafilms] (02.12.2023)