Lesní jahody

Můj nejoblíbenější Bergman. Prolínání snu a reality. Film se odehrává během jednoho dne, hlavní postava profesor Borg představovaný legendou švédského filmu Victorem Sjöströmem však jakoby prožila celý svů život znovu. Snové představy jsou někdy tak přesvědčivé, že mohou diváka zmást. Svou roli Sjöström obohatil a oproti původním Bergamonvým záměrům i pozměnil, stejně jako profesor Borg se i Sjöström smiřuje a vyrovnává s dosavadním životem. (17.03.2007)

Třicátnická dravost a síla, která už se pomalu přehupuje do čtyřicátnického pochopení, se setkaly s ohromným tvůrčím potenciálem a dokázaly načrtnout poslední soud bilancujícího starce jako by jím samy byly. Film se propadá do stále větší deprese, až se v poslední třetině profesor dostane před soud. Již úvodní scéna s mikroskopem dává tušit, že tohle pro něj nebude procházka růžovým sadem. Pokud je divák ochoten dočkat se poslední třetiny, bude odměněn, ostatní zřejmě odejdou od filmu znechuceni a znuděni. (05.05.2014)

Sny se zdají každému...ale existuje jen pár "andělů", kteří s nimi dokáží jít na veřejnost zcela uměleckým a přece nezaměnitelně osobitým způsobem! Bergman vychází ze své varovné snové představy, v níž spatřuje sám sebe (slavného muže) v zajetí egoismu. Slunce pronikavě zářilo, vytvářelo ostré tmavé stíny, avšak nehřálo. (23.06.2005)

Stačí jediná cesta, která navenek působí jen jakési zastavení a zamyšlení v běhu života a končí s mnoha otazníky, ale přes tuto nenápadnost je cítit velký vnitřní posun, který lze brát jako obrovský příslib a proto každý záblesk - dotek, slůvko, úsměv zde má tak osvobozující a podmanivou sílu, zvláště když neustále dotírá beznaděj temných snů a promarněných příležitostí. Snad Bergmanovo nejoptimističtější dílo. (04.06.2009)

Na Lesních jahodách se mi nejvíc líbí naprostá nedramatičnost. Hrdina prostě jen jede krajinou a vzpomíná na svůj život, který v podstatě „ukončuje“ převzetím významného ocenění za dlouholetou lékařskou praxi. Současnost (padesátých let) se tu mísí s dávno zašlými časy bohatých rób, křehkého navazování vztahů a dětské bezstarostnosti (která má blízko k té stařecké). Je to trochu sentimentální, trochu smutné, ale ani trochu podbízivě líbivé (jako některé Svěrákovi filmy, které mají k tématu stárnutí také blízko – ale nic proti němu!). (25.03.2006)