The Earth Sings
Obsahy(1)
Po vzniku Československa v druhé polovině 20. let minulého století rozšířila Matica slovenská činnost národopisného oddělení také o film. Zásluhu na tom měl hudební vědec Karel Plicka (1894 - 1987), který pro Matici pracoval od roku 1923 jako sběratel lidových písní. Vedle zapisování písní a fotografování krojů začal s kamerou značky Pathé filmovat lidové slavnosti a zvyky. U Plickova filmového debutu Za slovenským íudom (1928), z něhož se zachovalo pouze torzo, dobová kritika vyzdvihovala zejména dokumentační hodnotu. Ani jeho druhý celovečerní snímek Po horách, po dolách (1929) nepřekročil odborně dokumentační rámec. Když se Plickovi podařilo začátkem 30. let získat zvukovou kameru, vytvořil své stěžejní dílo Zem spieva (1933), jímž zaujatý folklorista prokázal nejen poučenost a sžitost se zobrazovanými jevy, ale přinesl i nové estetizující prvky. V poetickém dokumentu Zem spieva shrnul svoje dosavadní skici a filmové materiály, doplnil je novými výjevy a vytvořil filmovou báseň, čerpající z bohaté studnice lidové kultury slovenského národa. Základní dějovou osnovu tvoří venkovský život s věčným přírodním koloběhem od konce zimy a zrodu jara až k podzimu s vinobraním jako posledním darem slunce. Pro jednotlivé výjevy, odehrávající se v jednotlivých ročních obdobích, si autoři zvolili vlastní básnickou zákonitost. Záběry Prahy a Bratislavy představují prolog, dětské hry ve volné přírodě zase epilog filmu. Seřazený materiál se stal podkladem pro vytvoření hudebního doprovodu, potom se definitivním střihem na nahranou hudbu Františka Škvora docílila esteticky působivá jednota obrazové a zvukové složky díla. Na výsledném tvaru měl významný podíl jako střihač Alexander Hackenschmied, československý dokumentarista, inspirovaný zkušenostmi sovětské filmové avantgardy. Přestože je Zem spieva zvukovým filmem, použil Plicka poetické mezititulky, jejichž autorem byl básník Ján Smrek. Film vznikl bez scénáře, na základě autorské představy celku, která se v procesu realizace stále konkretizovala a dotvářela. Originální negativ filmu však shořel při požáru zlínských ateliérů v roce 1944; ze zachované nekompletní pozitivní kopie byly v roce 1945 vyrobeny dva double negativy a v roce 1983 se nahrál nový záznam původní hudby. Ve své době se film u domácího publika nesetkal s patřičným ohlasem, jaký by si zasloužil. Jeho kvality však byly už tehdy oceněny v zahraničí, kde spolu s filmy Řeka, Extase a Bouře nad Tatrami získal za nejlepší režii Pohár města Benátek na druhém ročníku mezinárodního Biennale 1934. I po sedmdesáti letech, kdy vývoj dokumentárního filmu, doznal v technologii i ve filmové řeči značných změn, neztratilo toto průkopnické dílo nic ze své umělecké působivosti. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (47)
Krása slovenskej krajiny v zinscenovaných a dokonale naaranžovaných podobách dedinských lúčnych hier, poľných prác a života vidieckeho ľudu. Pozoruhodná obrazová báseň, využívajúca prvky nemého i zvukového filmu. Úvod v niekoľkých záberoch budov ukazuje Bratislavu za zvukov hromovej orchestrálnej hudby. Zvyšok filmu s ním ostro kontrastuje. Vidíme rozjuchané tváre mladých dedinčanov v krojoch pri nespočetných tanečných hrách či ženy pri poľných prácach s vysokými horami v pozadí. Obrazy lemuje jemná hudobná linka, využívajúca početné ľudové piesne, trávnice. Dokument poukazuje predovšetkým na krásy tradičného života hôrneho a hôľneho slovenského vidieka. Jednotlivé výjavy oddeľovené titulkami niekedy pomenúvajú nasledujúce obrázky, inokedy lyricky povznášajúco lietajú nad krajinou. Idylickosť vidieka a jasavý optimizmus (ľudia v slávnostných krojoch češú ľan, oberajú hrozno, časté široké úsmevy) nie sú príliš na závadu, pretože fotografická nádhera záberov a celková kompozícia dá za pravdu tým, ktorí tento dokument zaraďujú skôr k štylizovanej básni ako k dobovému zobrazeniu reálneho života, či folklórnych zvykov na Slovensku. ()
"Zem spieva" nám promítali ve škole, a jak víte, největší darebové tam hrají prim a a tvoří názorový kodex, a kdo jej nesdílí toho prostě častují nadávkami a nebo ranami pěstí. Snad proto jsem z filmu moc neměl, hulákal a vypiskoval jako většina ostatních. (Nevím ovšem, jak se to slučuje s touto informací: "Zo zachovanej nekompletnej pozitívnej kópie boli v roku 1945 vyrobené dva double negatívy a v roku 1983 bol nahraný nový záznam pôvodnej hudby a pôvodné úvodné zábery Prahy") Teď to vidím samozřejmě hodně jinak; hudbu Františka Škvora považuji (alespoň) za působivější než skladby Morriconeho nebo Lišky; střih sám o sobě je mistrovské dílo; a fanatický folklorista Karol Plicka je duší celého díla. Někdy mám až pocit, že právě na tomto filmu je postavena "slovenská štátnosť". Pozn. 1: "Folklórná šou Zem spieva", uváděná v poslední době na RTVS, se možná snaží zachovat nezachovatelné, ale zas vidět tancovat japonský folklorní soubor "Valaška", to je super-folkor (škoda, že nezpívají) Pozn. 2: Na vojně jsem byl s (zaprase si nemohu vzpomenout na jméno) maďarským Slovákem, který vystudoval v Budapešti folkloristiku. Když ho lampasáci častovali prohlášením: "Ste vojak alebo čo?", (podobně jako mě, ale já jsem neměl tak pádnou odpověď) , říkal: "Nie som vojak, som folklórista". ()
Slovenských filmov z prvej republiky nebolo veľa, iba časť z nich sa zachovala, a len pár je plnohodnotne dokumentárnych. Nad témou netreba veľa rozmýšľať, o čom inom by takýto dokument mohol byť, ako o práci na obžive a o folklóre. Tento jedinečný film sa dá so záujmom pozerať aj po takmer storočí. Nie že by sa tieto práce a tance nefilmovali aj dnes, veď Zem spieva na slovenskej televízii aj v súčasnosti, ale takéto autentické zábery nenahradia. Naviac je na vysokej úrovni film aj po stránke kompozície záberov, scenára a réžie, za technickú stránku a stratu kvality kópiami tvorcovia nemôžu, takže im za to neuberiem ani hviezdu. ()
Karel Plicka zbieral po Slovensku ľudové obyčaje, piesne a zvyky a zaznamenal ich na kameru v dramaturgicky ucelenom diele Zem spieva. My ich prostredníctvom jeho obrazov spoznávame a sme vyzývaní, aby sme uzavreli kruh a išli ich obšírnejšie spoznávať sami do terénu. Zem spieva je o ľuďoch v prírode, o prírode v ľuďoch a o tom, že človek je organickou súčasťou prírody. To cítiť a vidieť okrem iného aj pri pohľadoch na síce zvráskavené, ale šťastné tváre starých ľudí, pracujúcich celý život na poliach. Že je človek šťastnejší a chce sa mu viac tancovať pri takomto spôsobe života, ako pri tom dnešnom odcudzenom mestskom,bez príjmu vitamínu D, snáď nemusím pripomínať. Časy sa síce zmenili a zvyky v tejto podobe zanikli, chuť ísť si vychutnať rozľahlosť a krásu slovenskej prírody ďalej od miest musí po zhliadnutí tohto filmu dostať snáď každý. Máme k tomu všetci kedykoľvek príležitosť. ()
Teprve vysoké ocenění filmařské činnosti Karla Plicky v zahraničí upozornilo i u nás na výjimečnou práci tohoto sběratele záznamů mizejícího světa slovenského folkloru. Již na sklonku dvacátých let natočil dva žánrové snímky, z nichž zejména Po horách, po dolách dosáhl značného ohlasu na Výstavě umění ve Florencii v roce 1932. O necelý rok později Plicka promýšlí koncepci svého nového filmu, který by pojednával o životě obyvatelů slovenské dědiny, o jejich mizejících zvycích, radostech, starostech, písních, tancích a hrách. Ve spolupráci s kameramanem a fotografem Alexanderem Hackenschmiedem a hudebním skladatelem Františkem Škvorem vytvořil jedinečný etnografický dokumentární obraz, který paradoxně dosáhl svého triumfálního úspěchu za hranicemi, než v Československu. Premiérová kina jej po prvním týdnu stáhla z programů, neboť diváci zvyklí na zcela jiný typ filmů Plickův snímek bojkotovali. V roce 1934 byl společně s několika dalšími českými filmy odeslán na prestižní Mezinárodní filmový festival v Benátkách, kde nakonec obdržel řadu ocenění. V tomto díle filmaře a básníka je trvale zachován obraz slovenské vesnice, který dnes patří k nenávratné minulosti. Je v něm zachycena krása země, krása nebe a krása života. Je v něm zachyceno cosi velkolepého a přece neokázalého, obyčejného a vlastně přirozeného. Při pohledu na plující oblaka, zurčící potoky, třepotající se trávu a stromy mám skutečně pocit, že země zpívá. Jen nevím, dovedeme-li si toto bohatství zachovat i do budoucna. ()
Galerie (1)
Zajímavosti (28)
- Verziu filmu s novou nahrávkou hudby vyrobilo Štúdio krátkych filmov s rozpočtom 420.352,- Kčs a premiéra sa konala 20.6.1985 vo Filmovom klube Slovenského filmu na ulici Československej armády č. 6. (Raccoon.city)
- Do filmu byla začleněna většina záběrů z filmu Jaro na Podkarpatské Rusi (1929). (JoranProvenzano)
- Štefan Hoza vo svojej knihe "Ja svoje srdce dám" spomína: "Som podnes šťastný, že som mal možnosť byť ako spevák spoluúčastníkom na ozvučení tejto nádhery o slovenskej zemi. Bol som v Miláne, keď mi profesor Plicka poslal svoj prvý list, napísaný 27. apríla 1933: 'Milý příteli, lituji, že jste nám tak ujel, byli bychom uskutečnili Vaši vložku v Zem spieva. Poněvadž jsme získali i Jarmilu Novotnou, orchestr Národního divadla vedle Pražských učitelek a Křížkovského - jsou to nejlepší předpoklady pro nejvyšší úroveň filmu po stránce kumštýřské. Kdybyste byl něco řekl, byli bychom Vaši píseň natočili předem. No snad se vrátíte ještě v červnu, ne? Napište mi o tom, ano! Jak dnes film vypadá, myslím, že z toho bude národní dílo slovenské. Proto mu přinášíme, co nejlepšího máme. Filmem Zem spieva zahajujeme slovenskou - ryze slovenskou - produkci, jak to v září uvidíte na premiéře. (Současně: Paříž, Londýn.) Tuto mezinárodní úroveň uchováme při každém dalším filmu. Zkrátka a dobře: zůstaňte za každou cenu volným. Nebude-li Váš vstup do filmu poprvé nejlepší po všech stránkách, ztrácíte chuti k další práci. To by Vám dosvědčila řádka umělců... Vidím možnosti skutečného slovenského filmu (nikoliv dekóru slovenského!!). Přeji krásných výsledků ve studiu. Šetřte se, jestli můžete, teprve vstupujete v život. Jsem s pozdravy oddaný Vám, K. Plicka.' Držal som sa jeho rád a odmietal som pustiť sa do podpísania zmlúv, ktoré som dostával." (Šuplík)
Reklama