Divoká holubice

Struktura syžetu se sama odkazuje k dávnému dětství a vzpomínání. Koneckonců, vzpomínky se také nevybavují lineárně, nýbrž mozaikovitě. Hrdinou je chlapec Ivan, vyrůstající v cizím prostředí poválečného kazašského venkova se všemi jeho nešvary. Stydí se za svého válkou zmrzačeného otce, učitele zvlčilých sirotků, který si mezi nimi marně snaží vydobýt respekt a vést je k mravním hodnotám. Ivan se tak v neutěšené atmosféře upíná k jediné zálibě – chovu holubů. Náhradní otcovský vzor pak hledá ve skupině dominantně působících mužů se stejným koníčkem. Bílá holubice, náhle se objevující nad městem, metaforicky představuje prchavé štěstí. Možnost jejího získání se stává katalyzátorem rozehrání zápasu chlapcova svědomí mezi zásadami otce a mezi pokřivenými charaktery mužů. Zajímavých dějových linek je hned několik. Krom dětské ukřivděnosti Ivana se nejvíce projevuje otec: řeší jednak rozpor umělce, kterému osud a válečné zranění nedopřáli pokračovat ve své tvorbě. Jednak jako vdovec potkává svou dávnou platonickou lásku, bývalou operní pěvkyni. Cit ale není schopen naplnit, jakkoliv by k tomu její situace odvržené a sociálně nezajištěné manželky vybízela. V tuto chvíli se pak do filmu vkrádá moment, který relativizuje doposavadní kladnost postavy otce a vytahuje myšlenky o důležitosti konvencí, vydávajících se za morální kodex. Sympatický je také konec, který díky bohu není utopen v patosu nediegetické hudby. A taková letmá citace Stalkera rozhodně není na škodu. (Seminář ruského filmu Veselí nad Moravou 2010) (03.01.2011)

Divoká holubice, to je povznášející poetika i surový naturalismus života zároveň. Solovjovův film vychází z podstaty povídky Borise Rjachovského (ve filmu se také objevil jako holubář Rakov) Chlapectví architekta Najdenova, děj je umístěn do Akťubinsku, dnešního Aktobe. Dětství ve svém přechodu do dospělosti se nevyhnutelně ocitá v destruktivním i formujícím sváru představ a očekávání s realitou. „Nevinnost“ dětství je navždy ukončena, aby k němu vedla již jen cesta nostalgických vzpomínek. Dobro se mísí se zlem, láska s nenávistí, staré s novým, poezie s přízemností, vzpomínky se skutečností, umění včerejška se sovětskou socialistickou realitou dneška a zítřka. Doba po krutostech válečného běsnění je dobou mocné touhy po životě, přesto je také zároveň nenávratně deformována podmínkami a zkušenostmi. Nejen válka, rovněž vyhnanství z rozkazu Strany zanechává nesmazatelné otisky na životech lidí. Přese všechny rozporuplné okamžiky si však život dokáže uchovat poetickou velikost, bez ní by byl život jen nesnesitelným bolem. Jurij Klimenko předkládá obrazová plátna s vášnivým dechem života, do nichž Solovjov píše strukturu a rytmy pulsu. Hlavní postavou poezie je Ivan Najdenov (Vjačeslav Iljuščenko), chlapec na prahu dospělosti. Odchyt bílé holubice je největším přáním místních holubářů i nejdobrodružnější výzvou žití. Za vším se však skrývá mnohem vyšší hodnota: význam svobody. Z výraznějších rolí: bývalý malíř a válkou poznamenaný Ivanův otec (Ljubomiras Laucevičius s hlasem Leonida Filatova), bývalá múza Ivanova otce a zapomenutá herečka v prachbídě života Xenia Nikolajevna Starceva (Ljudmila Saveljeva), svérázný policejní vyšetřovatel Žus (Ilja Ivanov), dychtivý holubář Kolja Cikán (Vladimir Stěklov) a Ivanův kamarád Murat (Sultan Bapov). Z dalších rolí zaujme bývalý Xeniin manžel a učitel hry na klavír Pepe (Andrej Bitov) či starý holubář Martynov (Boris Olechnovič). Divoká holubice: nakonec vždy záleží na tom, pokud si člověk dokáže uchovat přese všechny rány osudu slušnost a lidskost v dostatečné míře. Kosmonaut je zde jen požadavkem své doby a politické danosti. Pozoruhodný poetický prožitek! (24.11.2023)

Poetická evokace válečného dětství, tráveného v zapadlém středoasijském městečku, jehož cizost tísnivě doléhá a drtí osudy několika sem evakuovaných Rusů. (18.05.2010)

Chlapec a holubice – tak nějak povědomý příběh. Vlastně by se chtělo to spojit a říct chlapec a Julina a konec války – je to takový Kachyňa na druhou – stylem vyprávění i příběhem je to přesně ono retro dětského hrdiny, které rád dělával, jen je samozřejmě technologicky v půlce osmdesátých let – novovlnně se střídá barevný, tónovaný a zrnitě černobílý materiál, Baširovův tanec u sila je spíš lynchovsky absurdní než aby pokukoval ke Kafkovi. A celé je to ovšem víc infikované ruským nacionalismem a vojáckou propagandou – člověkem se stáváš až jako futrkanón, až jako součást podjednotky. To mi vždycky na ruských filmech přijde otřesné. Obrazy jsou ale neskutečné!!! Barevnost barevných částí je jak od Renoira otce. Světelnost, pastelovost. Je to nějak mlžené, nadýchnuté – jsou to ty osmdesátky co známe z Anděla s ďáblem v těle, ale tady dovedené k vysokosti, kamera… To, co předvádí, jsme v Československu krom Vláčila a Kučery moc neměli. Ale hned za tím: spousta z toho je obšlehnutá od Tarkovského (scény s otcem na nádraží ze Stalkera, scéna s prodáváním kožichu anebo snímání sprch ze Zrcadla…), Solovjov obšlehnul samotný vzhled kluka – Tarkovský měl většinu svých hrdinů „znamenaných“, herci měli odbarvené chomáče vlasů – Solovjov je v tomto i epigon a nemá navíc moc vkus. Občas je to prostě přeestetizovaný kýč (jedno, že postmoderní, že se to už "smělo") – to, co je v nejlepších Tarkovských přesně motivované, je zde na efekt, ba co hůř, ve službách ideologie. Ve výsledku je to tedy taková sovětská Obecná škola. Ale překrásná! (21.07.2023)