Úsměvy letní noci

Jeden ze střípků Bergmanova cyklu letních komedií, kam můžeme řadit i LEKCE V LÁSCE, LÉTO S MONIKOU, ČEKAJÍCÍ ŽENY. Děj filmu je vystavěn na tradičním kontrastu mužského a ženského světa. Zároveň se úspěšně vyhýbá sociální kritice a satiře, pro kterou je zde prostor. Tradiční přístup romantických komedií založený na mezilidském citu a poblouznění láskou je zde pouze zdánlivý. Též chybí čistě záporné postavy. Filosofický základ je vystavěn na hledání existenciální podstaty v subjektivním světě, což připomíná Antonioniho dramata. Existenciální určení člověka je i u Bergmana častým leitmotivem. V tomto filmu se režisér jednoznačně kloní na stranu spontánního života a citu, naproti vypočítavému rozumu. Zároveň ukazuje, že tyto nemusí být nutně v protikladu. Nechává prožívat momentální štěstí a dává mu zdání věčného vítězství. Připouští možnost vzniku světa, ve kterém nikdo netrpí. Tímto přístupem dává Bergman filmu růžovou nálepku. Erotická rovina je bagatelizována, příp. ironizována a odsunuta na druhou kolej. Ve výsledku tak hrají ženy v příběhu dominantní roli. Naopak muži, kteří si ve filmu jsou svou dominantní rolí jisti, jsou zde nenápadně parodováni. Historické pozadí, ve kterém se příběh odehrává, nechává dobovým bontonem vykrystalizovat projevy citu a lásky v té nejčistší podobě, což nechává tušit Bergmanovu nostalgickou fascinaci dobami minulými. 75% (17.10.2011)

Komedie od Ingmara Bergmana? No, musím říct, že jsem byl trochu na vážkách, jaké to asi bude. A na vážkách jsem i po zhlédnutí. Je to skvěle natočené, má to krásný obraz, nádhernou výpravu a místy výborné dialogy. Herecky zajímavé, protože s takovými herci se člověk normálně nesetká, což je škoda. Švédové rozhodně umí hrát. Jako celek mě to ale moc neoslovilo. (03.01.2015)

Bergman a hořká komedie. Vydařená kombinace? Zcela určitě. Vzhledem k tomu, že jsem byl vždycky zvyklý sledovat točení mezilidských vztahů na podobných akcích, jakou uspořádala Desirée, spíš jako nezainteresovaný divák, mají pro mě Úsměvy letní noci poměrně zvláštní příchuť. Není divu, že nejvíce mě zaujala postava advokátova syna. "Bože, je-li tvůj svět hříšný, chci hřešit." (651., 30. VI. 2011) (30.06.2011)

Nezbývá než bez výčitek dodat, že i já patřím k "vděčným divákům" této "v rozpětí Bergmanova díla stále jen průměrné podívané". Pro mě byla tato milá hříčka v mladém věku asi tím pravým úvodem do Bergmanova díla. Protože právě tahle roztomilá variace na Shakespearův Sen noci svatojánské mě přesvědčila, že ten Bergman není zas tak vážný, až bych se na něj snad nemohla dívat. Proto všem, kteří přistupují k Bergmanovým filmům se stejným ostychem jako tehdy já, mohu tento film jen doporučit. (Opravdu je to "jen" lehká komedie, ale pro mě také jedno z nejpovedenějších a nejmilejších vyznání o lásce. Tím nechci umenšit ani Lesní jahody, ani Sedmou pečeť, ani Šepoty a výkřiky - ale prostě - i tohle stojí za vidění) (05.05.2005)

Dám tři jen z úcty k panu režisérovi. A k jeho nadšení pro divadlo a pro Shakespearovy komedie typu Mnoho povyku pro nic nebo onen Sen noci svatojánské. Jen mi přijde, že by tvůrce měl dělat raději to, k čemu už zjistil, že má určitě talent - u Shakespeara to byly lidské propletence vztahů a k tomu často břitké dialogy, Bergman je pevný v psychologických sondách. Tady u tohoto tématu se moc psychologie rozehrát nedalo, a navíc to celé lavíruje mezi parodií, komedií, těmi psychologickými snahami, pandánem... a není to ani jedno. Třeba scéna, kdy si před divadlem jdou schrupnout, už už to vypadá na milostnou scénu - neskutečně dlouho protahovanou předehru na milostnou scénu, abych byl přesný - a on řekne to své Desirée, přišlo mi to prostě nechtěně směšné. Absolutně tu chybí cit pro načasování. Shodou okolností jsem rozkoukal Bergmanovu televizní adaptaci divadla, Herr Sleeman kommer, a vidím tam podobné problémy. Přijde mi, že Bergman divadlo miloval, ale sám moc neuměl. Je v tom přehnaně patetický, chybí mu smysl pro proporce. Jako tenhle film jistě stojí za to vidět, ale zkrátka, při znalosti nejen Shakespearových děl, je to prostě slabší odvar, pokus o svou verzi mistrovského díla. Podobně, jako Truffaut chtěl vzdát poctu Hitchcockovi filmem Konečně neděle, ale pořád je to jen slabší odvar, pokus o svou verzi mistrovského díla. (22.01.2021)