Dobrodružství na Zlaté zátoce

Další kousek dětské poezie, jemně laděný a příjemný, podbarven krásnými zákoutími kouzelné řeky. Sebestředný chlapeček sice trochu otravuje, ale jeho prozření je hezkým vyvrcholením tohoto milého příběhu. Velmi se mi líbí postava Mařenky symbolizující ženskou obětavost a starostlivost, jež vykvétá v ranném rozpuku dívčího věku. Boj se štikou odkrývá statečná a spravedlivá srdce a pečetí přátelství do té doby znesvářených chlapců. Přesto, že je film trošičku naivní, v tomto případě naivita hezký doplňuje svět dětských snů a dobrodružství. (05.11.2012)

Dobrodružství na Zlaté zátoce je především filmem pro děti. Odolal politickému přikázání doby, udržel si svůj poetičtější výraz a jeho výchovné prvky se zajímají zejména o pospolitost v dětském kolektivu a lásku k přírodě. Předlohou byla pohádka Vladimíra Pazourka "O zlé královně", která s dalšími dvěma tvoří sbírku "Na Zlaté zátoce" z roku 1948, hrdinou příběhů je v nich rybářův synáček Jiřík. Pojarův hraný film vypráví o krásách života v dětském věku i s tím vřelým (byť svým způsobem i svérázným) vztahem k přírodě a životu vůbec. Je to schopnost vidění krásy světa i ve zdánlivě obyčejných věcech, jež se navíc v dětské a doposud nezkažené optice mění v ta nejúžasnější dobrodružství. Hrdinou dětského dobrodružství je Jirka Horák (Ilja Černohorský), sirotek, jehož rodičovská nepřítomnost ho do jisté míry odcizuje životu lidí, a naopak ho zas přibližuje k přírodě, přestože jde vlastně o jeho sebeobranný pud. A zděděná vášeň k rybaření se nakonec stává prostředkem ke sblížení s jeho okolím. Z dalších rolí dále zaujme Jiříkův dědeček a pěstoun a prostý, dobromyslný převozník na řece Matouš (příjemný Vladimír Hlavatý), ta nejspřízněnější Jiříkova duše a malá opatrovatelka kozy Maruška (Jarina Rejšková), nebo Jirkův milovaný strýček a osamělejší dřevorubec Jakub (Ladislav Herbert Struna). Dobrodružství na Zlaté zátoce je filmem pro dětské publikum, předkládá dětské zážitky jako ta nezapomenutelná životní dobrodružství, děj není afektovaný, nýbrž je vnímavý k potřebám jednotlivce i pospolité síle kolektivu. Je to sice prosté (a s poetičtějšími prvky), proto však také příjemné a milé, nikoli dojemné či krvelačné. (16.08.2022)

Velice milý hraný příběh z dílny Břetislava Pojara o jednom velkém snu. Malý chlapec, který miluje přírodu a kvůli tomu se stává středem posměchu od svých vrstevníků, touží chytit velkou štiku, která řádí v místě, kde se nachází jeho oblíbený kamarád Pepíček, což je malý kapřík. Po jednom štičím výpadu se zdá, že Pepíčka dostala. Malý Jirka stále více dychtí po opravdovém prutu, kterého se nakonec dočká. Po několika nezdařených pokusech chytit štiku se mu to nakonec s pomocí kamarádů podaří a zjišťuje, že i Pepíček to přežil. Velice působivý a krásný film. (27.02.2018)

„Dobrodružství na Zlaté zátoce" není prvním hraným filmem, který předvádí Studio dětského filmu naší veřejnosti. Film o dětech musí být jistě poutavý a živý, naučení pro dětské diváky nesmí být vyslovováno násilně, didakticky. To je stará pravda. Nelze se však na druhé straně spokojit s tím, že příběh se odehrává mimo čas a prostor. Při tomto filmu to zvlášť vyniká. A my potřebujeme živé a poutavé filmy o dětech dneška, o jejich životě, radostech a strastech. Druhým základním nedostatkem je malá dějovost. Dobrá filmová povídka Vladimíra Pazourka nebyla zpracována na potřebnou metráž, i když zde bereme v úvahu, že dětský divák nemůže chápat tak rychle jako divák dospělý. Třetí základní slabinou jsou dětští herci. Máme zkušenosti z filmů sovětských, francouzských, italských a konečně i maďarských, jak skvělými aktéry dovedou být děti, jak jejich bezprostřednost a temperament dovedou oživit film i v polohách nejobtížnějších. V tomto filmu není sice již bezduché reprodukování, ale divákův pocit něčeho naučeného zůstává dál. Děti jen jednotlivé postavy představují, bez oněch řemeslných zkušeností, které mají k disposici herci dospělí. Film je hranou prvotinou režiséra Pojara, který dosud pracoval velmi úspěšně v loutkovém filmu. Film „Dobrodružství na Zlaté zátoce" byl natáčen převážně v exteriérech (až na tři dekorace — u spáleného mlýna, vnitřek dřevorubecké chaty a převozníkova domku, které byly postaveny v hostivařských ateliérech). Scénář předpisuje krajinu u řeky, na jejímž jednom břehu je vesnice, na druhém, neobydleném, stojí jen převozníkova chalupa; řeka se rozlévá do velké zátoky a úzkou průrvou vybíhá v romantickou tůňku. Než mohli filmaři alespoň částečně splnit představu této krajiny, projezdili sta kilometrů, prošli břehy Jizery, Ohře, Otavy, Lužnice; pro scény, odehrávající se u převozu a v blízkosti dědova domku, našli vhodné místo nedaleko Českého Krumlova, zátoka byla natáčena na Lužnici u Bechyně a tůňka na Židově strouze. Exteriéry filmu byly realisovány od srpna do listopadu, a to tak, že nejdříve byly natočeny scény, kdy děti hraji ve vodě. Na kameramanu J. Kališovi pak spočíval obtížný úkol, najit jednotný styl fotografie pro měnící se počasí, kdy rychlé ubývání sluníčka musel nahrazovat reflektory. Filmový přehled 27/1955 (07.10.2009)

Břetislav Pojar dělal pěkné pohádky a příběhy pro děti. Jenže tohle je jeho prvotina jak scénáristická tak režijní. A možná je to poznat. Jirka chce za každou cenu chytit štiku, aby se vyrovnal dědovi, ale nedaří se. Kluci mu to kazí a jediná jeho kamarádka mu pomáhá. A právě v tom je kámen úrazu. Celá poetika je v tom, že chlapec se stále snaží chytat, všechna ostatní zmizela. I na hodinu je ten film dlouhý, ale pevně věřím, že kniha je mnohem hezčí. (19.09.2022)