U nás se to stát nemůže (neoficiální název)

sinp

Aneb když mistr dělá nechtěné... Zkazky tentokrát nelžou, nepříjemný zážitek rovněž pro toho, koho Bergman jinak vůbec nezajímá. Sběratelé kuriozit dostanou co proto, pustí si nudný film, co dává pramálo smysl. Noirové bloudění spadá do kategorie spodního proudu těchto natolik prozkoušených vizuálních her ze stíny a romantikou noci. V primitivní zápletce, kde kolem sebe krouží a lakonicky glosuje několik postav, se popírá vyřčené další možnou kombinací hned vzápětí a není takový problém přestat rozumět. Tento fakt si pravděpodobně vynutil existenci vypravěče, jehož prupovídky z úvodu jsou otřesným příkladem paranoie (Bergman s odstupem označil scénář za šovinistický). Zbytečné situování do „neznámé země“ (kde se mluví výhradně švédsky), neustálé podsouvání laciné senzace („Podobnost není náhodná...“). Senzacechtivost, věc, co u Bergmana zamrzí asi nejvíc, zažívá největší „žně“ při scénách mučení a skandálních odhalení, když se všechny linky nemají k čemu seběhnout. Snaha dodržet žánrové konvence posléze vede k úmorné honičce, směšné přetahované o zbraň a přiznaně antikomunistickému finále (loď proradné Liquidatzia odkazuje na rudý list ve Švédsku). Americkými noiry protřelá Signe Hasso je jakoby zamrzlá, nálada během vzniku, na níž si Bergman po letech trpce stěžoval, celku dokonale odpovídá. Jinak řečeno – z filmu čiší absolutní autorský nezájem. P.S. - abych něco nezatajil; na sběratele kuriozit čekají mj. spoře oděnné tanečnice a Mickey Mouse, což je/není málo...(1.11.2011)