poster

Za štěstím

  • Česko

    Na radost

  • Švédsko

    Till glädje

  • USA

    To Joy

Drama

Švédsko, 1950, 98 min

  • jojinecko
    ****

    Ďalší nesmierne silný a citlivý film od švédskeho matadora. To Joy je príbehom lásky (a nenávisti), pričom silná láska k hudbe je tu v „protiklade“ s láskou k žene. Bergman má nenormálny cit pre vykreslenie psychológie postáv, tento film nie je výnimka. Pár scén je skutočne brilantných, až dojímavých (napr. spomienka na pár nádherných chvíľ s manželkou, ktoré sa zobrazujú na notovej osnove). Bergmanove filmy sa ťažko opisujú slovami, musia sa skrátka "precítiť".(1.7.2007)

  • vypravěč
    ***

    Verši W. B. Yeatse: "Čas v nic se rozpadá / jak zmírající svíce / a den svůj prožívá / les, luh i zahrada; / čí nevrátí se více / kdys z rána ohnivá, / v tmu zhaslá nálada?"(1.8.2014)

  • Jenni
    *****

    Motto: "Je to exploze radosti. Nikoli radost, která se vyjadřuje smíchem. Nebo radost, která říká: 'Já jsem šťastný.' Mám na mysli radost, která je tak velká, tak zvláštní, že je mimo bolest a bezmezné zoufalství. Rozumějte. Je to nepochopitelná radost. Nemohu to vysvětlit lépe." Sjöströmova slova dokládají jasně, jak zavádějící je český název. Ve skutečnosti se film jmenuje docela beethovenovsky "Na radost". Bergman napsal scénář (svůj druhý původní) ve francouzském Cagnes-sur-Mer, kam odjel na jaře roku 1949 po uvedení Vězení. Ve své autobiografii Laterna magica přiznává, že jde o vypodobnění vztahu se druhou manželkou Ellen Lindströmovou: "Můj film měl pojednávat o dvojici mladých hudebníků z helsingborského symfonického orchestru. Byla to jenom taková průhledná zástěrka, ve skutečnosti šlo o Ellen a o mě, o podmínky, v nichž vzniká umění, věrnost a proradnost. Film měl navíc být plný hudby. (...) Začal jsem si s Ellen vyměňovat opatrné, ale procítěné milostné dopisy. Pod vlivem svítající naděje, že naše těžce zkoušené manželství má možná ještě nějakou budoucnost, se utvářel obraz hlavní hrdinky filmu, která se stala ztělesněním krásy, věrnosti, moudrosti a lidské důstojnosti. Naproti tomu z mužského protějšku se vyklubal nafoukaný nýmand, nevěrný a prolhaný chvastoun." Byl to Bergman sám, kdo uzavřel sňatek na helsingborské radnici a kdo měl se svou ženou dvojčata (pohitchcockovsku si dokonce jako nastávající otec v čekárně porodnice ve filmu zahrál). Tragická hrdinka Marta svému muži Stigovi řekne: "Já, já, já. Neuvědomuješ si, jak hrozně to zní." Ale všimni si kolikrát on používá třetí osobu, člověk, někdo apod. "Proč se někdo směje průměrnému, který svou průměrnost odmítá?" Ozdobou filmu je herečka Maj-Britt Nilssonová, u níž Ingmar předně oceňoval, jak se jí podařilo udělat ze zidealizované manželky věrohodnou postavu. "Taky se umím strachovat a filozofovat. Bude to jako teď? Po celý život? Malé starosti, malé radosti, malá soužení. Nic celého? Nic co by mě opájelo? Je to děsivá myšlenka, za níž bych měla být potrestána. Že?" Kdo by si dal tu práci a postupně se probíral Bergmanovými snímky, jak šel čas, možná by byl po roce 1949 (kdy režisér s Vězením a Žízní exceloval) zvědav, co přijde příště. Na radost je nepřekonáva, až podobně laděný Letní sen stoupá o level vpřed, ale (rovněž díky orchestrálním pasážím) nejde ani pod ně. "Myslím, že je to vzácné. Nikde není psáno, že by člověk měl být šťastný a spokojený." A samotný Bergman? Při natáčení snímku se tak trochu paradoxně (vážně?) seznámil s novinářkou Gun Hagbergovou, což znamenalo definitivní konec jeho manželství. "Film končil strašnou tragédií: hlavní hrdinka zahyne při explozi petrolejového vařiče (snad to bylo moje tajné přání). Nestoudně jsem využil závěrečné věty z Beethovenovy Deváté a hlavní hrdina pochopil, že existuje 'radost nad radost'. Na to, že je to skutečně pravda, jsem měl přijít až o třicet let později."(9.5.2014)

  • nascendi
    ***

    Výrazne zostarnutý film bol pre mňa významný iba z dvoch dôvodov. Prvým bolo postupné kompletovanie Bergmanovej filmografie a druhým pripomenutie si niekoľkých ukážok klasickej hudby, ktoré som už dlhšie nepočul. Príbeh samotný ma príliš nezaujal, ale utvrdil som sa v tom, že Bergman lepšie rozumel ženám, než mužom. Prejavilo sa to aj na hereckých výkonoch ústrednej dvojice, ktoré boli veľmi rozdielnej kvality.(31.8.2015)

  • liborek_
    ****

    Na radost je pro mě zatím nejlepším filmem, který do roku 1950 Bergman natočil. Zdánlivě jednoduchá lovestory dvou muzikantů - silně ambiciózního Stiga a citlivé Marty - začíná zajímavě: Prozrazením konce... Od okamžiku, kdy se dovídáme, že Marta zemřela po výbuchu petrolejových kamen, odvíjí se celý jejich příběh ve flashbacku a ačkoli celou dobu víme, jak to dopadne, v žádném případě to neumenšuje napětí a očekávání dalšího vývoje. Jde především o vykreslení jejich vztahu, v němž Stig hraje protivnou a nesympatickou úlohu, zatímco Marta je skutečným protipólem, jemným a krásným. Je úžasné sledovat, jaký má Bergman celou kariéru cit pro výběr ženských představitelek... Jakýmsi stmelujícím prvkem jejich vztahu pak je postava dirigenta, jehož skvěle hraje legenda švédského filmu Victor Sjöström. Bergman je mistrovský režisér, což tímto filmem znovu dokazuje - volbou prostředí, pohledů kamery, stavbou příběhu... Závěrečný Martin odjezd vlakem by nemohl být tak dojemný a současně skličující, kdybychom nevěděli, co bude následovat; následná zpráva o její smrti by sice byla šokující, ale tímto způsobem jsou emoce vlastně zdvojnásobeny... Takhle to prostě každý režisér neumí. Zážitek z filmu umocňuje krásná hudba (mj. Beethoven nebo Smetana), což je další plus a důvod vidět tento film..."Je jednodušší, když jsou lidi dva, jsem o tom přesvědčena... Nikdy nejsou dva. Uvnitř jsi vždycky sama. To co říkáš je prostě nesmysl a sentimentalita..." 4 a 1/2 *(13.10.2007)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace