• BoredSeal
    ****

    Kouzelné rozloučení tvůrčího tandemu Hoffman-Polák s jejich érou báječných filmů a seriálů. Poslední Pan Tau je poměrně překvapivě určen spíš pro dospělé publikum, které příběhy chlápka s kouzelnou buřinkou odchovaly a zasvěcení najdou ve filmu spousta odkazů a hlášek na dílo obou pánů, stejně jako oblíbení spolupracovníci. Vedle probíhajícího natáčení tvůrci provokativně propírají alkoholismus Oty Šimánka, ve filmu padne pár sprostých slov a Pan Tau v natáčeném brakovém pokračování bojuje s mimozemšťankami, které vede sexy Dagmar Patrasová... Ota Šimánek asi v jediné své životní hlavní roli (nepočítám ostatní Pany Tau) odvádí fajn výkon, ať už v roli odepsaného herce Karáska nebo jeho dubla pana Nováka - skoro jsem si ani neuvědomoval, že je to jeden a ten samý herec. Smutné a nostalgické rozloučení, ale naprosto profesionální způsobem. Je nám po vás smutno, pánové...(23.2.2010)

  • Jara.Cimrman.jr
    **

    Děda Tau padá ze střech, bojuje s ufony, dluhy a alkoholem? No, to je tedy nejen nářez, ale hlavně nuda a to si tato legenda nezaslouží. Kdyby v nevyužitých interiérech raději natočili to péčko, jak soudruh producent odvážně navrhoval, tak by to určitě mělo větší smysl. A ty sexy mimozemšťanky by si v tom určitě taky mohly zahrát.(27.12.2014)

  • Gemini
    **

    Odpohádkovění postavy Pana Tau podle mě už není filmem pro děti, ale nějaká hlubokomyslná story o kariéře představitele oblíbené dětské postavičky a ústupu ze slávy to taky není. Pro mě jen zcela průměrný film zcela nepochopitelně těžící z legendy pána s buřinkou. Kouzelnou. A bez knírku. 50%(18.12.2007)

  • tufr
    *****

    Pro mě naprosto geniální dílo. Pan Tau chlastá jako kráva, sprostej je jak dlaždič. Za mě super film.(11.9.2016)

  • sportovec
    *****

    Pochopit tento film znamená vmyslet se do celého fenomenu pana Tau, jakési velmi vzdálené obdoby pana Hulota. Ten to symbol dětství druhé poloviny dvacátého století, v něčem možná až středoevropský, oslovil minimálně jednu generaci svých dětských diváků. Oslovil a okouzlil. Na jejím začátku stojí Jan Werich v doznívajícím zenitu svých tvůrčích sil, na jejím konci nastupující herecká generace přelomu obou století. To samo o sobě je pozoruhodným výkonem, uvážíme-li, že tahouny tohoto projektu jsou hned dvě velká jména té doby: režisér Jindřich Polák a dramaturg a scénárista Ota Hofman. Film na rozloučenou byl rukou mávající právě na tu část někdejších diváků, která stačila dospět, ale současně byla natolik blízká tomuto transgeneračnímu projektu, že film, pohybující se záměrně na rozhraní dospělého a dětského vnímání a chápání světa, potřebovala právě v této podobě. Koprodukční syndrom tuto skutečnost a směřování v jednom výrazněji neposunul. A v tomto kontextu - neklamme se - se jedná o film špičkový. Jedná se tu o nostalgii, která je přesvědčivým rozloučením i tam, kde evokuje řadu motivických i jiných paralel; o derniérovou povzbuzující kytici pro Tauova představitele Ottu Šimánka. Zdá-li se někomu tato konstatace upřílišněnou, připomeňme si jiné srovnatelné filmy ve filmu jiných poetik - např. cimrmanovský TRHÁK. Dvacet let, která letos uplynula od premiéry tohoto resumujícího díla pro biologicky dospělé děti, film nepoznamenalo. Naopak. Pro zasvěcené je jeho životnost, mj. také věrně a výstižně zrcadlící atmosféru posledních měsíců předúnorového režimu, ještě nespornější a jímavější.(1.8.2008)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace