Šmírák

Michael Powell v roce 1960 poněkud předběhl dobu. Vlastně celá ta konstrukce psychologického thrilleru a filmu o filmu v jednom je nebývale promyšlená. O tom už určitě několik odborníků napsalo knihy. Rozhodně to není běžný film o perverzním vrahovi, a ani mi nepřišel ničím šokující (jen pro kontext: Psycho vzniklo v témže roce). Ve filmu o kameramanovi je samozřejmě propracovaná práce s obrazem, ale za pozornost stojí i hudba (alespoň hlavní klavírní motiv). (30.09.2015)

K tomuto filmu jsem se dostal už před lety, když jsem chodil s jednou fotografkou, která to z bůhvíjakého důvodu chtěla vidět (snad pro profesi titulní postavy). Měl jsem za to, že jsem jeho děj dávno zapomněl, ale už po prvních scénách se mi vše osvěžilo, a měl jsem možnost si tam nově všímat věcí, které mi prve unikly (resp. mám pochybnosti, zda jsem je byl tehdy vůbec schopný evidovat). Těmi věcmi myslím například dva výborné fóry na postavu filmového režiséra nebo nepřehlédnutelnou metafikční rovinu celého filmu (natáčení filmu ve filmu, replika Helen "Viď, že je to jenom film", opakované přechody diegetického zvuku na nediegetický), celým filmem navíc velmi promyšleně prostupuje opakovaný motiv voyeurismu, který tehdy zřejmě ještě nebyl nabobtnalý do tak kolosálních rozměrů jako dnes (na mysli nemám jen současnou všudypřítomnost sledovacích kamer, ale kupříkladu i oblíbený žánr porna à la sex za peníze s neznámou dívkou na ulici natáčený kamerou v ruce muže, který připomene jedna z úvodních scén filmu). Celý film ostatně působí nesmírně cudně, alespoň v té kratší verzi, kterou jsem měl možnost vidět já (v celém filmu není jediný záběr na odhalené ňadro nebo sebemenší náznak krve - možná je to v té delší verzi, ale vzhledem k roku vzniku filmu o tom mám důvodné pochybnosti). Sledování tohoto filmu může vzdáleně připomenout Antonioniho Zvětšeninu, ale opravdu jenom vzdáleně (a to ještě spíše ve smyslu povzdechu, že takové filmy už se dnes netočí), a současného diváka už to asi moc šanci oslovit nemá - osobně jsem se u filmu docela nudil, není ani napínavý, ani strašidelný (nedejbože šokující), ale nelze mu upřít nezpochybnitelné umělecké kvality. Pokud se z toho dnes skutečně stala dávno uznávaná klasika, pak zcela po právu. (27.09.2015)

Sugestívny úvod je za plných 10: hneď na začiatku špinavé ulice Londýna a vražda prostitútky, prototyp incela ako vrah a všadeprítomná slizká lacná erotika podpultového porna. Chápem, že to urazilo tých, čo odišli po 20 minútach a požadovali koniec kariéry Michaela Powella. Mohli trochu počkať, kým sa z toho vykľuje swinging 60s nuda s topornými zvratmi a Powell si mohol nakrútiť ďalší Čierny narcis alebo Červené črievičky. (08.10.2023)

Podpis britskej produkcie je u Peeping Tom vidieť najmä na nekonvenčnom prístupe k filmu, aký sa v dobovom Hollywoode nenosil (a nenosí ani doteraz) a hitchcockovsky ladenom motíve trochu utiahnutého, ale inak šarmantného vražedného psychopata s príjemným vystupovaním a zaujímavým vzťahom k ženám... Pri sledovaní som si spomenul práve na Hitchcockove Frenzy, ktoré malo v zásobe podobného antihrdinu, a dokonca sa podobne hralo s divákom, ktorý nevedel, či má voči nemu cítiť odpor alebo mu fandiť. Zatiaľ čo tam bolo rozhodovanie ťažšie, tu som prekvapivo už po pár minútach vrahovi fandil. A nehanbím sa za to. Citlivá drobnokresba jeho postavy sa Powellovi vydarila náramne. Miestami sa z temného thrilleru takmer dostávame až na úroveň psychologickej drámy, potrebnú hĺbku však na to film nemá a ani nepotrebuje, keďže sa koncentruje nielen na vraha, ale aj samotný skutok a obete. Konfrontácia s matkou je mrazivá a je dielom skvelého scenára, ktorý má síce pár mierne naivnejších momentov, ale inak mu nie je čo vytknúť. Zaujímavá je kamera. 60. roky boli obdobím najväčšieho rozmachu televízie v USA a západnej Európe. Kamera sa dostala prakticky všade, množili sa drobné štúdiá. V tomto bode by sa dal film chápať ako metafora dobovej spoločnosti, ktorá chcela stále väčšiu mediálnu prepojenosť a ktorú Mark Lewis pri tvorbe svojho "dokumentu" dovádza na hranicu dokonalosti podobne, ako predtým jeho otec. K tomu nás privádza už úvodná scéna bez zjavného strihu, ktorú natáča sám antihrdina na ručnú kameru. Posledným zaujímavým aspektom filmu (mimo technickej a kameramanskej zručnosti Otta Hellera - ako vraví Matty, viz. scéna s padajúcimi ceruzkami - a hudba Briana Easdalea) je modus operandi, ktorý je až do úplného konca filmu známy len divákovi a samotný Lewis akoby sa podvedome vysmieval polícii tým, že ich natáča tou istou kamerou. Diabolské, nemyslíte? A čo ešte len režisér, v ktorého hlave sa táto myšlienka zrodila... 85% (30.05.2014)

"Jestli má smrt nějakou tvář, tak ony ji určitě viděly". Zajímavý a ve své době jistě velmi šokující film. Michael Powell měl skvělý smysl pro detail, což trochu zastínilo jeho vedení chování postav, které je místy trochu nelogické. Nepokládám to ovšem za nějak velkou vadu a Peeping Tom jako celek působí velmi dobrým dojmem. Možná by neuškodila trochu kratší stopáž, ale já byl v zásadě spokojen. (08.10.2011)