Bob Harris (Murray) a Charlotte (Johansson) sú dvaja Američania v Tokiu. Charlotte je mladá žena, ktorá cestuje po svete so svojim workoholickým manželom - fotografom (Ribisi), ktorého kvôli práci ani nevidí. Bob je starnúca filmová hviezda, ktorá má v meste nakrúcať nudnú reklamu na whiskey. Zo svojho života sú obaja frustrovaní a nemôžu spávať. Jednu noc sa náhodne zoznámia v hotelovom bare. Ich nečakané stretnutie rýchlo prerastie v priateľstvo. Túlajú sa podnikmi Tokia a zažívajú pritom neuveriteľné stretnutia s jeho obyvateľmi. Spoločne napokon objavujú novú vieru v samých seba a v možnosti života.
Já se na tenhle film fakt hrozně těšil a sledoval , kdy už ho Sofia Coppola dotvoří (a snad taky proto jsem se bál návštěvy jeho předpremiéry na Febiofestu :) To, co se přede mnou odehrávalo se těžko "škatulkuje" a asi nejvhodnější je Limou zmíněný "Hezký film", k čemuž bych ještě přidal "Krásný film". V téhle "kategorii" ovšem zaujme rázem jedno z čelních míst ! Tak dokonalé vyjádření samoty v cizím prostředí (kterému nerozumíte a ono nerozumí vám) a nepřekonatelnou potřebu "spřízněné duše", to snad ani nejde líp napsat a natočit.... Bill Murray se pro tuhle roli narodil (ona to paní režisérka taky psala přímo pro něj :) a Scarlett Johanson mě velmi příjemně překvapila. Je to zkrátka vtipný, příjemný, dojemný a krásně natočený film, na jehož konci jsem pociťoval lehkou křeč lícních svalů a zatoužil jsem po fotografii celého hlediště, které se stále usmívá a usmívá :))) ...... a ten konec je nááááádherný !
Bez dlouhého okecávání: skvělý film, opravdu skvělý, ale ruku na srdce: je to opravdu tak dobré, protože to JE! výjimečně dobré nebo v tom hraje roli jméno paní režisérky a modní vlna, na které se, přiznejme si to upřímně, teď firma "Coppola" veze? Je spousta filmů, které jsou točeny velmi podobným nenásilným kultivovaným stylem, ale nemají v zádech jméno, takže zabodují leda na nějakých nezávislých filmových festivalech, pokud je někdo hodný neprotlačí do širší distribuce. Jméno Coppola je kreditem a reklamou samo o sobě a já nejsem schopná si ho při sledování filmu z hlavy vygumovat a zatímco pro někoho je to plus, pro mě paradoxně mínus. Bill Murray a Scarlett Johansson jsou ale dva, u kterých tento problém naprosto nemám.
Když Sophia Coppola v 1999 natočila svůj první celovečerní film, drama Smrt panen, byl to příslib, že se zrodila nová režisérská osobnost s citem pro strhující komorní příběhy, které dokážou takřka v každém divákovi vyvolat mocné emoce. Trvalo celé čtyři roky, než režisérka natočila svůj další snímek, ale to čekání stálo za to. Ztraceno v překladu je velmi citlivý a krásný snímek, který se vymyká klasickému zaškatulkování, i když by se nabízel žánr romantické komedie. Příběh nás zavede do Japonska, konkrétně do Tokia, které Sophia Coppola vykresluje s neskrývaným obdivem, stejně jako tamní lidi i kulturu. Zaměřuje se však na dva Američany (stárnoucího herce a mladou dívku), kteří se „ztratili“ v dosud nepoznané kultuře a našli k sobě cestu, přestože jsou si věkově vzdálení. Jejich přátelství se postupně rozvíjí a divák je zcela vtažen do jejich nenápadného příběhu, jenž je Sophií Coppolovou bravurně zpracován. Pomalé tempo nechává diváka „vdechovat“ příjemnou atmosféru a prožívat s hrdiny jejich sžívání se s novou kulturou i se sebou samými. Díky úchvatným hereckým výkonům obou představitelů to jde velmi snadno. Bill Murray ve své životní roli ukazuje, že není jen skvostným komikem a vy si ho prostě zamilujete a má velká oblíbenkyně Scarlett Johansson opět dokazuje, jak velká herečka z ní roste. Ztraceno v překladu je velmi příjemný, krásný a dojemný snímek, kterým Sophia Coppola potvrdila, že je talentovanou režisérkou. Rodinné geny se zkrátka nezapřou.
Musím přiznat, že po druhém zhlédnutí jsem se do tohoto filmu absolutně zamilovala, což se mi nestalo už asi rok a půl (tehdy to bylo Road to Perdition). Je to krásný pocit... akorát teď na Ztraceno v překladu budu muset chodit znovu a znovu. A abych nezapomněla - Bill Murray je bůh!:-)
Do kina jsem přišel ve velmi špatné náladě, a přesto mě Ztraceno v překladu bez obtíží mnohokrát rozesmálo. Dvakrát neholduji současným komediím a obával jsem se, že se dočkám jen stereotypního bavičství á la Strach a chvění, ale jeden záchvat smíchu stíhal druhý a při vzpomínce na mého (do té doby) neoblíbeného Billa Murrayho a jeho Santori se mi ještě teď dere úsměv do tváře. Po závěrečných titulcích mě tížil pocit, že mě to zase tolik nedostalo - aniž bych tušil, jak intenzivně se mi vzpomínky na Ztraceno v překladu budou každý den vracet, čím dál tím krásnější a lahodnější. Totéž se mi přihodilo naposledy při X-Men 2. Někdy prostě trvá než vás čistota těchhle tišších filmů naplno osloví a zjistíte, že jste zrovna viděli geniální dílo. Pravý vítěz letošních Oscarů:-)
Zajímavosti: Hlas Bobovy ženy patří ve skutečnosti Nancy Steiner, která měla ve filmu na starosti kostýmy.
[--] Film byl natočen během 27 dnů. [--] Režisérka filmu Sofia Coppola napsala hlavní roli přímo
pro Billa Murraye. Později prohlásila, že kdyby roli odmítnul, tak by ho vůbec netočila. [--] Některé
dialogy byly improvizace, včetně dialogu Billa Murraye při fotografování. [--] Inspirací pro natáčení
reklamy Boba Harrise na whisky Suntory byl fakt, že otec režisérky Francis Ford Coppola natočil v roce 1970
reklamu na stejný nápoj. [--] Hotel, kde byli ubytovaní hlavní představitelé filmu je Park Hyatt v Tokiu.
[--] Bob a Charlotta se nikdy ve filmu nepředstavili jeden druhému. [--] Boba při natáčení reklamy
přemlouvali, aby zkusil přízvuk jako Roger Moore a on odvětil, že má raději Seana Conneryho. Sean Connery natočil
ve skutečnosti také reklamu pro Suntory. [--] Bill Murray slíbil účast na natáčení pouze ústně a byly
obavy, jestli se skutečně objeví. Na první natáčecí den se však vzorně dostavil. [--] Televizní záběry
mladého Billa Murraye byly z pořadu "Saturday Night Live" z roku 1975. [--] Rozpočet filmu byl 4 miliony
dolarů, film vydělal 6,5 milionu jenom ve Spojených Státech. [--] Když Charlotte sedí v hotelovém pokoji, předtím, než dostane vzkaz "Jste vzhůru" pod dveřmi, můžeme v odraze okna vidět dva členy štábu a mikrofon. [--] Pro postavu Boba bylo vybráno oblečení, které měl ve filmu nosit, Bill Murray se dostavil na natáčení v téměr totožném vlastním.
Ztraceno v překladu se zpočátku tváří jako tuctová záležitost - potkají se a divák čeká klasickou hollywoodskou šablonu o smutku, štěstí a vlastním životním rozhodnutí. Sofia Coppola se jí však umně vyhne, stejně jako neustálému omílání jednoho schematického vtipu plynoucího ze střetu americké a japonské kultury (což byl hlavní problém v mnoha ohledech podobného Strachu a chvění). Svojí love story pojímá tak netradičně, že se vlastně úplně vymyká označení love story, přesto po vhodnějším označení vztahu Charlotte a Boba budete pátrat naprosto marně. Film je především komedií s inteligentním a určitě nakažlivým humorem, plyne pomalu, přemýšlí sám nad sebou, přemýšlí v tichosti a upřímně. Bill Murray podává jeden z nejlepších výkonů své kariéry a střihne si určitě takových pět šest scén, u kterých hrozí, že se prostě zadusíte bonbónem. Až vyjdete z kina, bude se vám chtít plakat a zároveň strašně moc žít, objevovat nové a nové, zajet si do Tokia... a potkat někoho mladého a moc krásného.
Film skončil a zanechal ve mně smíšený pocit naprosté blaženosti a smutku zároveň. Sofia Coppola příběh z Japonska vypráví velmi zvolna, skvěle vykresluje atmosféru země, jazykově a kulturně velmi odlišnou. Zde se v jednom z hotelů setkají dva "ztracenci", kteří se cítí osamoceni a mají potřebu komunikace, potřebu naslouchat jeden druhému. Oba dva cítí k sobě náklonost a oba dva to hrají skvěle, hlavně Bill Murray, jehož výkon je umocněn tím, že jeho role je tak odlišná od jeho předchozích. Vroucných polibků, nebo stékajících slz po tváři se nedočkáte, přesto, nebo právě proto to mezi oběma nebývale jiskří.. Moc se nenasmějete, ani nebudete mít pocit citového vydírání, tenhle film není ani romantický a komedie už vůbec ne. Žánrově se nedá zařadit a nejvhodnější příměr, který mně napadá - je to prostě HEZKÝ FILM. Hezký komorní příběh dvou lidí, místama podbarvený posmutnělou ambientním hudbou. Sofia Coppola ve vztahu ke svému slavnému otci dokazuje platnost úsloví, že jablko nepadá daleko od stromu. Po druhém zhlédnutí jsem si tenhle film doslova zamiloval.
Musím souhlasit s Pedrem v tom, že jsem od filmu čekala hrozně moc, ale bohužel moje očekávání nebyla splněna. Ano, film je ze života, staví na výborných hereckých výkonech Billa Murraye a Scarlett Johansson, plyne prostě tak jako život, ale opravdu se v něm bohužel nic moc neděje. Rozhodně ten film není špatný (a ani bych neřekla, že by mě zastihl ve špatném rozpoložení), některá místa měl velmi dobrá, ale jako celek na mě opravdu moc nezapůsobil. Každopádně si ale myslím, že Sofia Coppola má talent a doufám že mě svým příštím filmem zaujme o něco víc...
Ztraceni v cizí zemi, ztraceni ve vlastním životě, ztraceni sami v sobě... Ze začátku mě taky začala "přepadat" nuda, než jsem pochopil, že Sofia Coppola to chtěla natočit přesně tak, jak by se takovýto vztah vyvíjel. Bez všech příkras a zbytečných serepetiček kolem. ČÍM LÍP VÍŠ, KDO JSI A CO CHCEŠ, O TO MÍŇ TĚ COKOLI ROZČÍLÍ. Tohle si budu muset zapamatovat.
Sofia Coppola je čarodějka. Jinak si nelze vysvětlit jak můžu mít po nějaké hodině a půl tak pesimistického až depresivního filmu zakončeného několika minutami především obsahově nádherných scén tak intenzivní pozitivní pocity. Lost In Translation není jednoduše sledovatelný film, po první dvacetiminutovce mě držel nad vodou jen Bill Murray (chápu proč by do toho Sofia bez něj nešla), který si z toho babylónu okolo sebe dokázal dělat legraci a tím zachránit ztracenou (a nádhernou) Scarlett před sebevraždou. Just kidding...nebýt tohohle úvodu, nemělo by to o čem být. Vytrvejte a budete bohatě odměněni hereckým koncertem pro duo On a Ona. Karaoke a Scarlettina rafinovaná gesta, probdělá postelová noc, šepot a slzy... Sofia Coppola prostě naprosto přesně věděla, co chce říct. A jelikož nejsem přítelem filozofování a odkrývání toho, jak kterému momentu rozumím, budete mi to buď muset věřit nebo se se mnou opít, až budu mít nějakou slabou životně bilanční chvilku:) Dávám magických 90% a tleskám jedné z nejvýraznějších režisérek naší doby. PS: Tím, že jsem Tokio označil za babylón jsem vám toho spoustu zamlčel, ale to nevadí, ostatní o tom píšou dost zevrubně. Já osobně se tam ale po tomhle filmu budu ochoten podívat jenom, když se mnou bude v hotelu bydlet Scarlett. Na růžových kalhotkách netrvám;) Což mě vede k PPS: Giovanniho Ribisi jsem měl za inteligentního mladíka a on se zatím chová jako idiot:)
Milá Sophio Coppollová, chtěl jsem ti jenom říct, že nevím, jak je to možné, ale napsala a natočila jsi film, který jakoby mi byl přímo určen. Jako bychom se dlouho znali, viděli si do navzájem do hlav a věděli, že Bill Murray je nejenom geniální komik, ale dovede zahrát i něco víc. Jako bychom jenom čekali, až uzraje natolik, aby se z šarže samolibého misantropa přerodil v unaveného, ale životem poučeného muže, který už dokáže přijímat trapnost vlastní existence. Udivuje mě, Sophio, že spolu sdílíme i vášeň pro Japonsko, tu podivnou těžko čitelnou, ale fascinující říši znaků; že nahlížíme na její obyvatele nejen jako na zábavné exoty, ale jak také prostřednictvím konfrontace s odlišnou japonskou kulturou zjišťujeme něco důležitého o nás samých. Těší mě, že nacházíme společné zalíbení v talentované, inteligentní, přirozeně a netuctově půvabné Scarlett Johansonové, kterou, jak oba jistě doufáme, čeká ještě velká herecká kariéra. Možná je tvůj film osobnější pro mě, než pro tebe, ale jsem moc rád, že vidíme věci stejně, a že se sám nemusím pouštět do natáčení toho, co jsi svou melancholickou nedoslovnou obrazností, múzickým citem a smyslem pro významové ticho v mezeře mezi zvuky zvládla lépe, než bych to kdy zvládl já. Chtěl bych ti toho říct ještě mnoho, milá Sophio, ale jistě si rozumíme i beze slov, mé ženské dvojče. Udělala jsi krásný a křehký film, který mě potěšil a opravdově dojal jako máloco v kinech za poslední roky. Děkuju ti. Kéž by se ti tak dařilo i dál.
Krásně převyprávěný příběh smutného klauna, kterého Bill Murray zahrál s naprostou dokonalostí. Nezměnil svůj herecký projev, pouze ho utlumil a dodal mu charakternější nádech, čímž dokonale završil svou kariéry vynikajícího komika. Role smutného klauna, který je ztracen v célém světě, nepochybně na dlouho zůstane jeho hereckým vrcholem...
Scénář: Sofia Coppola ..
Nádherá od mladičké Sofie Coppola. Jen tak dál, jde ti to dobře, moc dobře. Psaní krásného scénáře i ta režie. Vše je tak lehké a minimalistické, jak atmosféra tak nádech smutku i vtipu. K tomu ta hudba, herci .. hmm balada .. 90%.
