Velká iluze

Evropa zrovna šílela nenávistí k těm jiným. Totalita hnědá i rudá si hledala své obětní beránky - v bohatých, urozených, "rasově nečistých", jinak věřících. Na hranicích se stavěly ploty z ostnatého drátu a uvnitř probíhaly čistky. A právě do takového světa přichází Jean Renoir s docela jinou vizí - s obrazem přátelství a úcty, která hranice neruší, ale překonává. Jeho snímek není rovnostářskou utopií o tom, že všichni budeme stejní a budeme se stejně mít, ale o kráse odlišností, které si navzájem vycházejí vstříc. Proti ideologiím rasové a třídní nenávisti staví obraz sociálního smíru, společnosti, v níž národy mohou žít vedle sebe, aniž by se chtěly pohltit, v níž má místo šlechtic, měšťan i člověk z lidu, kde si křesťan a Žid mohou navzájem podat ruku. Evropská unie má už i hymnu, mohla by mít také svůj film - tenhle by byl výtečným kandidátem. Odkazoval by nás k té původní (Schumannově a Adenauerově) vizi: náš světadíl jako společenství vážící si vnitřních hranic mezi národy, třídami a náboženstvími, ale schopné jejich přátelského překročení; to není ta Evropa, kterou dnes vidíme častěji, která se vše snaží odkudsi ze vzdáleného byra pěkně usměrnit, zestejnit a urovnat a v níž se původní ideál ztrácí za stohy právem nenáviděných anonymních směrnic. Velká iluze je krásný film, který může snad na první pohled působit lehce naivně... ale vidět ho tak by byla velká iluze - nechce totiž ani tolik ukazovat drsnou realitu války jako spíše s lehkou nadsázkou způsob, jak ani v ní neztratit kulturu a lidskost. Výsledek má k prvoplánovosti daleko - režisér vidí věci komplexně, a když na jedné straně ukazuje cestu mezilidského sbližování díky demokracii, nezapomene si na druhé straně povzdechnout nad světem, kde už privilegovaná aristokracie nemá místo. Český dabing není špatný, ale bohužel překrývá kouzelnou jazykovou různost originálu; ani verzi s titulky však nemohu s klidným svědomím doporučit, protože obsahuje mnoho překladatelských chyb. Proto je nejlépe vyzkoušet postupně obě... snímek plný chytrých zkratek si beztak žádá opakované zhlédnutí. (V obou případech však neujdete mimóznímu "Heil Hitler!" hned v úvodu... připomínám, že jsme uprostřed první světové války). (12.01.2009)

A tak velká iluze to nesporně je, nicméně válečné drama z toho na mě nedýchlo.. Záměr tvůrců je jasný, nadčasovost snímku nepopiratelná, přesto jsem si místy připadala jako na skautském táboře a místy ve spacím vagónu.. Každopádně hodnotím kladně, herecké obsazení se mi zamlouvalo, Jean Gabin tu měl okouzlující úsměv a šibalství v očích, no a ti dva pánové de a von se mi moc líbili, k tomu tedy nemůžu nevzít v potaz rok 1937.. To asi JG ještě vůbec netušil, kde bude o několik let později "účinkovat" a že si domů přiveze kříž i řád, poklona a klobouk dolů.. (16.04.2020)

Velká iluze je mi velkou čítankou přátelství vzácně slitou s oslavou lidské vůle a odvahy. Nadchlo mne, jak čistě až bezelstně se Renoirovi podařilo vykreslit (s mimořádnou psychologickou hloubkou) nejrůznější valéry přátelských a kamarádských svazků, od respektu k protivníkovi po lásku, potírající státní hranice. Na druhou stranu mne zaskočila absence skutečného zla, které bytostně vtěluje člověčí perfidnost a zákeřnost a jemuž se tak dobře daří v časoprostoru války. Tak mocně idealizující hledisko (jež s nadsázkou řečeno vyjadřuje název filmu), estetizující trnitou cestu ke svobodě, při níž i smrt nepostrádá elegance, až vyvolává otázku, oč vlastně šlo? Vždyť celá trapnost pozemské pouti je zde zastřena sledem povznášejících náhod. Anebo i toto je iluze? Snad tím, co uhladilo nerovnosti, je právě ona lidská víra, hrdě promlouvající z každého gesta těch, kteří míří ke Svobodě. Myslím, že tomu tak bylo… (22.11.2010)

Slavný Renoirův protiválečný snímek, který je postaven na tom, že obyčejní lidé nemají na válce žádný zájem a jsou slušní i vůči nepřátelským vojákům. Ačkoli se zpočátku může zdát, že půjde o tzv. útěkový film, nakonec zjistíme, že režisérovým záměrem bylo něco jiného. Sounáležitost a schopnost lidí domluvit se bez ohledu na jejich řeč. Dobří lidé jsou ve všech národech. Nemám sebemenší iluze, o "dobrých lidech", ale je pravda, že např. první rok první světové války, na Štedrý den, po sobě němečtí a francouzští vojáci odmítli střílet, bezpečně přecházeli území nikoho, fotili se spolu ... a další den už opět bojovali jako předtím. Válka se jich netýkala, protože si ji rozhodli ti nahoře. Tento film je unikátní v tom, že jako jeden z mála nám ukazuje Jeana Gabina jako relativního mladíka (bylo mu asi 35 let). (19.05.2009)

Film vážne znamená len jednu takú veľkú ilúziu, a to v každom smere. Od najmenších drobných scén, cez dialógy až po hlavnú myšlienku a odkaz. Chvíľu síce trvalo, kým som sa naladil na tú správnu notu, no potom som si už film len vyslovene užíval. Je tu plno pekných protivojnových myšlienok, ktoré buď zaznejú v dialógu, alebo sa dajú prečítať medzi riadkami. A v čom ilúzia? V prvom rade celkovým poňatím jednotlivých postáv, ich slušným chovaním a rešpektovaním nepriateľa v čase vojny, atmosférou väzenia, ktoré bolo na míle vzdialené skutočnosti...atď. Tu prezentované vo filme fakt len ilúzia. A to všetko v povojnovej atmosfére a v očakávaní novej vojnovej katastrofy, čo je aj v každej jednej scéne cítiť. Slušný nadpriemer. 80/100 (02.10.2019)