Toni

Z pamětí Jeana Renoira : Film Toni byl často označován za předchůdce italských neorealistických filmů. Podle mě to není přesné. Italské filmy jsou postaveny na překrásných dramatických režiích. Při Toni jsem se naopak snažil nebýt dramatický.(...) Snažil jsem se vytvořit dojem, že mám v jedné kapse kameru a mikrofony a nahrávám všechno, co mi přijde do cesty, bez ohledu na jakoukoliv hierarchii. Přesto jsem si vytyčil rámec. Toni není dokumentární film. Je to drobná zpráva, příběh lásky, který se skutečně udál v Martiguesu, jak mi ho vyprávěl můj přítel Jacques Mortier, tehdejší policejní komisař městečka. Jenom jsem ho přenesl na plátno. Další odlišnost od italského neorealismu je moje užívání zvuku. Mám vášeň pro původní zvuk. Raději připustím technicky horší zvuk, nahraný přímo při natáčení, než zvuk dokonalý, ale dotočený později. Italové nemají pro zvuk žádné pochopení, všechno dabují. Vzpomínám si, jak jsem jednou navštívil Rosselliniho, když natáčel film Paisá. Herec, kterého režíroval, ho prosil, aby mu dal text. "Říkej si, co chceš", odpověděl Rossellini, "stejně změním dialogy při stříhání." (20.02.2015)