Stromboli

Neviem, čo som si mal zobrať z tohto filmu. Jedine to, že Taliani hovoria anglicky tak asi ako Pakistanci. Ale to asi nebolo zámerom. Osamelá žena, tehuľka na skalách, veselá hudba dáva sem tam lepšiu atmosféru, ale bez farby si ani to more človek nevychutná. A tak slávy tomto filmu urobila snáď len aféra Bergmanovej s Rossellinim. A z tých italských folkových songov mi začal prirodzene tvrdnúť maz v ušiach. Utrápené a uplakané to dosť bolo. (13.04.2023)

Ingrid Bergman v neorealistickém bijáku Roberta Rosseliniho: Koncept dává smysl jen skrze optiku jejich milostného vztahu, jímž vzalo za své režisérovo randění s Annou Magnani. Tolik nečerstvé drby. Zaláskovaný Rosselini se nejspíš pořádně zapotil, než ze záminky pro angažmá vnadné chladné severské nadženy shrben nad psacím strojem vypotil alespoň trochu filmařsky smysluplný projekt. Nutno konstatovat, že nosná psychologická rovina je ta slabší. Bergmanová je sice skvělá herečka, ale vklínit věrohodně osobní torturu ženy s minulostí v konfrontaci se sicilskými vidláky se moc nedaří, když navíc scénář místy nepomáhá (pokus o ošustění kněze, motiv hlavní hrdinky nechat se odvézt na Stromboli). Skupinový hrdina stvárněný davem naturščiků, do něhož Rosselini zahrnul i sympatického prosťáčka, chotě hlavní hrdinky, se vyznamenává daleko nad laťku školené herečky a zakládá nekonzistenci, která je největší vadou na syrové kráse filmu. Ten je nakonec logicky nejzajímavější v momentech, kdy souměrná tvářička hollywoodské superhvězdy nenarušuje autentické dění - třeba ve strhujících scénách výlovu tuňáků, který Bergmanové nudění se v závětří probublávající řitě světa dělí ve dví na dvě různě intenzivní části. Zatímco se v první potýká dosti neobratně s sociokulturními odlištnostmi, ve druhé přeřadí Rosselini na vyšší rychlostní stupeň a nechává promlouvat přírodu a Boha, čímž završí příběh v podstatně lepší formě, než jak jej načal. Krásný, ale hodně, hodně starý film. (30.08.2015)

A konec si domysli, laskavý diváku! Za jednu škrtnutou hvězdičku, jinak by to bylo jasných pět hvězdiček. Tohle sociálně kritické drama jej postavené na dvou protikladech. Litevka Karen, pocházející ze zámožné rodiny, se po peripetiích za války dostává do internačního tábora na Sicílii, odkud se dostává, když se provdá za Antonia, který s ní odchází domů na Stromboli. Zde plyne jakési bezčasí, kdy část ostrovanů před ukrutnou bídou, zaostalostí, ale i často vybuchující sopkou odchází do světa, druhá část lpí na starých vyčpělých mravních zásadách. Karen je otřesena, ale zdá se, že se díky lásce Antoniovi s ostrovem smíří, ale po novém výbuchu sopky pochopí, že žije ve světě založeném na základech, jež se jí bytostně příčí, a od manžela utíká - až k vrcholu sopky. Zde příběh končí. Kdo ví, jak to pak dopadne? Už se nedozvíme. (25.06.2019)

Další z Rosselliniho skvělých, milostí korunovaných duchovních dramat. Dále se SPOILERY. Karen se chce tak trochu změnit. S prstýnkem na ruce chce teď žít normální, spořádaný, středostavovský život se snědým Italem na středomořském ostrově; nebýt už běhnou. Jenže ten Ital je dutý neomalenec z předsudků plné vsi. A ten ostrov Stromboli, sopka, na jejíchž svazích nevyroste kytka, natož strom. Co teď, Karen? Zkoušet změnit muže a jeho okolí je marné. Na cestu pryč nejsou peníze. Chápavý kněz, v jehož objetí hledáš útěchu, tě odmítne, když ho zkusíš dotknout. A sebeletmější pokus o románek se strážcem majáku znamená rány od manžela. Co dál? Útěk na pevninu… anebo do jícnu sopky? Na to první nemáš prostředky, na to druhé odvahu. Nakonec je ta osvícená mezi barbary, ta, které schází podle venkovanek skromnost, přeci jen přinucena k modlitbě. „Je to tu všechno strašné… ale já jsem ještě horší.“ Pomyslí na dítě, které nosí pod srdcem. „Zachráním tě… mé dítě. Bože! Pomoz! Dej mi sílu… pochopení… a odvahu! Milosrdný Bože!“ A divák zjišťuje, že právě o tom ve filmu celou dobu šlo – o konverzi. Tak jako ve Viaggio in Italia. A že odpovědí není útěk, ale změna vlastního srdce. Rosselini je mistr konců. To, čím nechává procházet svou hrdinku, připomíná Waughovo drásání postav v Brideshead Revisited. Je to ohnivá pec. Nezůstává tu prostor pro pozemské štěstí… ale pouta a bezvýchodnost se stávají bloudivé duši laboratoří svatosti. Dokud by měla Karen, kam utéct, utíkala by. Ale nyní je zkrocena Bohem-sopkou – zprvu se jevícím jako děsivý živel, ale stačilo vystoupat blíž a hora odhalila i svou krásu. Stromboli… terra di Dio. Přesně v tomto duchu se nesou slova Leona Bloye (Katolíci moroví), která jsem dnes četl: "Tato obludná láska vyčkává sice, protože chce naše svobodné rozhodnutí; ale při tom stále číhá, a jak jen na okamžik přestaneme se jí vzpírat (neboť to je hlavním křesťanovým zaměstnáním), vrhá se nám do náručí, usidluje se v našem srdci, jež to nechápe, převrací náš život a činí nás odpornými sobě samým i celému světu. Neopouští nás nikdy, neboť její žádost jest věčná. Při sebe menší známce slabosti vrhá se na naši duši, osvobozuje ji od ní samé, duše se zmáhá šílenství, a hůře než to, duše láskou tou otupí pro vše světské. Stává se účastnou trýzní této lásky, vzbuzuje v ní tužby, jimž nenalézá výrazu, žádost, které si nemůže přiznat, láska ta v ní vzrůstá a zabila by ji, kdyby mohla zemřít, ale žije, aby trpěla." (27.05.2014)

Na prvý pohľad klasický neorealistický film, na ten druhý aj dráma jednej utrápenej ženskej duše, katastrofický film a film o osude. Je nám daný, je jeho symbolom práve stále aktívna sopka? No, to môže byť Karen jedno, jej ide hlavne o to, aby sa z toho prekliateho ostrova nakoniec dostala. Ale prečo vlastne, možno sa budú pýtať viacerí diváci. Sopkou to skutočne nebude. Popravde ma Stromboli dostal až vo svojej záverečnej tretine, kedy Bergmanová začala skutočne hrať ako o život, sopka začala opäť dávať najavo, na čo tam vlastne je a Rossellini sa ako režisér do toho skutočne oprel. No a ako to teda skončilo, režisér nechá tak trochu na vás... (25.06.2019)