Kupředu smrtelně pomalu

Nákladní loď pluje pustou krajinou. Zdánlivě bez cíle. Zdánlivě? Vrcholně enigmatické podobenství osamělosti člověka i stroje v postindustriálním kapitalismu je blízké stejnou měrou technopesimistickému sci-fi jako romantickému malířství. Příběh, tvořený téměř výhradně pohyby dělníků, strojů, krajiny a samotné lodě, sugeruje výsostně estetickým způsobem dojem naprosté opuštěnosti a vykolejenosti. Sedativní rytmus vtahuje do úplně nového, neznámého světa. Pomalu se vynořuje otázka: Nejde snad o úplně poslední loď lidstva, obtíženou šíleným úkolem udržet v chodu to, co už dávno nedává smysl? (MFDF Ji.hlava)