O Janovi a podivuhodném příteli

Jedna z nejzvláštnějších pohádek, jaké jsem kdy viděla. I když trochu děsivá a pro malé děti asi ne ta pravá ořechová, ale na druhou stranu taky neuvěřitelně kvalitní, zajímavá, originální, s neskutečnou atmosférou a dokonale mrazivou hudbou Petra Hapky. Příběh se dost vymyká klasickému českému pojetí pohádky, ale o to je "O Janovi a podivuhodném příteli" originálnější, rozpoznatelnější a zapamatovatelnější. Na to, že jsem ji už x let neviděla, si ji pořád velmi dobře pamatuju a po těch x let patří k mým nejoblíbenějším. (22.05.2012)

Tahle pohádka na mě už od dětství působila hodně tajemně. Kouzlo pro mě má i nyní, ale jiné – za tu dobu jsem obohacena o jisté poznání, které jsem jako dítě neměla. Možná proto mě tak přitahovala, protože oslovovala něco z mého nevědomí. Když si pohádku převedu do řeči symbolů a vnímám, jaká stránka osobnosti zrovna za Jana a princeznu jedná, jsem fascinována. Jako předloha k filmu posloužila Andersenova pohádka „Společník na cestách“, která má (s ohledem na Andersenovu tvorbu) netypicky pozitivní konec. Jan vedle svého přítele, který jej učí posílit svého vnitřního muže, roste. Nádherná princezna s krásným hlasem je ovládána krutostí a chladem svého vnitřního muže, aniž by tento fakt mohla jakkoli ovlivnit. Se svým vnitřním mužem se setkává ve spánku (tedy v jiném druhu reality). Přítel učí Jana tomu (tak trochu šamansky), že sejít z cesty je nebezpečné a že by Jan neměl utíkat od svého záměru. Učí jej, že není vše tak, jak vypadá a že útěk či uposlechnutí strachu není cestou odvahy. Přítel Janovi po zásluze zhmotní bělouše (totemové zvíře), kterého zkrotil v místě mimo čas a prostor, co bychom mohli nazvat snem či nevšední realitou. Přítel supluje Janovi do jisté fáze příběhu roli otce, který předčasně zemřel. Když se však Jan cítí vnitřně silný, chce převzít zodpovědnost a pro třetí odpověď se vydává sám. Počíná si vcelku neobratně, dopouští se začátečnických chyb, ale když přijde na poměření fyzických sil, vítězí. Aby však bylo vítězství završeno, musí prolomit kletbu a uhodnout poslední odpověď. V té chvíli jej přítel učí vypnout ratio a naslouchat intuici (napojit se na hlas své vnitřní ženy). Předtím však, než bude Jan hádat potřetí, ptá se princezna (již v kontaktu se svými vnitřními postavami) otce, zda nejde hádání zrušit. Otec se však zdá být neústupný a princezna tak prochází nutnou zkouškou ne-lítosti. Za důvěru, kterou dala Janovi, pak získá celistvost své osobnosti – klíč ke svobodě. (12.01.2017)

I když tahle pohádka není extra zručně natočena a Tomáš Valík v hlavní roli je herecké poleno, tak tvůrce by neměl stihnout hněv Hanse Christiana Andersena, na jehož motivy je pohádka natočena, protože Ludvík Ráža ji, přes její televizní rozměr, natočil originálně. Jan si dělá zálusk na zakletou princeznu Agnes a jeho otec mu před smrtí sdělí dávné tajemství jistého medailonu, které značně ovlivní ,a poněkud ulehčí náročnost princezniných hádanek spočívajících v uhodnutí jejích myšlenek. Kdo neuhodne zkamení, a už je to pěkná sbírka šutráků. A Jan napochoduje na hrad, třikrát mrskne správnou odpověd (ty dvě správné neměl tak úplně z vlastní makovice), princezna zvlhne při pohledu na něj a je jeho. Apropo, Tomáš Valík hrál naprosto příšerně, všichni herci kolem něj byli lepší, a navíc byl předabovaný Martinem Zounarem, což ve výsledku působilo rušivě, akorát když řval v "akčních" scénách, protože Zounarovo zakřičení bylo opravdu peklo. Nešlo se ubránit smíchu při zabarvení jeho hlasu. Valík se tvářil vždycky přesně opačně než měl, a ani svoji postavu neobdařil velkým charisma. Dovedu si představit, jak z jeho nemotorného herectví, musel být přísný režisér Ráža na prášky. Koprodukce s německou produkcí vnesla do pohádky takovou tu typickou německou neohebnost, a především čeští herci, zejména Zedníček s Labudem jako vtipní zlodějíčci, byli ve vedlejších rolích daleko před nimi. Když k tomu přidám slabé triky, ale solidní masky a kostýmy, zdařilý hudební doprovod Petra Hapky nebo Evu Vejmělkovou, o kterou se usilovalo, vychází mně z toho dějově neurovnaná pohádka, která sice zapadla, ale o to víc pro její plus hovoří její neokoukanost a v neposlední řadě Rážův neotřelý režijní styl. Mé hodnocení: 40% (13.12.2013)

Tohle je neobjektivní a nefér a už to nikdy neudělám, ale u téhle pohádky prostě musím - viděla jsem ji jako dítě a znovu se na ni podívat rozhodně nechci. Pamatuju si, že se mi vůbec nelíbila, rodičům jsem říkala, že je "zlá" Dodnes když mám někdy špatný sen, bývá v něm scéna těch jezdců s rohama. Na konci jsem měla pocit, že tam snad není žádná kladná postava, byla jsem z ní dost pesimistická a doneška z ní mám špatný pocit. Pro dospělé možná zajímavý horor, ale jako dítě jsem chtěla vidět něco úplně jiného! (01.04.2011)

Víte, v čem je tahle pohádka jiná než současná mass produkce? Proti hrdinovi stojí ultimátní zlo, které se nepitvoří ani není směšné, ale safra ZLÉ. O to větší je síla dobra a poučení. Fantastická atmosféra, výborná hudba (Petr Hapka ja klasik hudby českých pohádek), herci a příběh s filozofickým podtextem (viz např. skvělý závěrečný dialog). Duo Trávníček-Labuda a duo Skopal-Vyskočil jsou fantastičtí! Naprosto vyvážené dávky humoru, napětí a romance. Trio černých rytířů je také k pohledání, směs českých a německých herců je výborná (vždycky jsem strašně bál Matthiase Habicha s hlasem Borise Rösnera). Ve snímku graduje především atmosféra, která je na začátku dotažena na absolutní vrchol (smrt otce, odchod z domu). Obdivuji všechny ty dokonalé momenty a parádně načrtnuté postavy. Stačí jen Labudův výraz, když nevěřícně pronáší: "Vobyčejnej dědek, vobyčejnej kluk..." a je vymalováno. Prakticky nemám výhrady. 95%. Nejlepší pohádky jsou hororové pohádky. A těch kamenných soch s živýma očima se bojím doteď :-) V mém zebříčku tuhle pohádku už asi nic nepřekoná. Když sleduji každovánoční konkurenci v TV, shledávám, že je bezkonkurenčne nekonkurenceschopná! (28.09.2006)