Alchymická pec
Alchemical Furnace
Obsahy(1)
Během prací na posledním celovečerním filmu surrealistického tvůrce Jana Švankmajera Hmyz, na němž se Jan Daňhel podílel jako střihač a Adam Oľha jako kameraman, byli osloveni filmovým producentem Jaromírem Kallistou a režisérem Janem Švankmajerem, aby se skrze dokumentární film pokusili odhalit a zakonzervovat tvořivé procesy, kvasící v útrobách jejich filmové společnosti Athanor. V Athanoru – středověké alchymické peci – však spolu soupeří tři principy: Rtuť, Síra a Sůl. Tím třetím je v tomto případě Švankmajerova osudová žena a mimořádná spolupracovnice Eva Švankmajerová, s níž prožil 45 let společného života, bytost, která, ačkoli zemřela v roce 2005, působí dodnes jako trvalé a vše prostupující hermeticky neoddělitelné agens. Bez její kritické intuice a k permanentnímu osvobozování neustále vybízejícího ducha by Švankmajerova tvorba nebyla kompletní a byla by zcela nepochybně jiná.
Producent a surrealista – jak to jde dohromady? Jsou to spojité nádoby? Dají se obsese, štítivosti, magické myšlení, hry, infantilismus, imaginace a nevědomí, něco tak bytostně tekutého a procesuálního vůbec prodat? Dá se proces tvorby nacenit a zpeněžit? Kde se vlastně bere, jaké je jeho zřídlo? Co je „krutý teror lásky“, tato Kallistova producentská metoda, jak vyextrahovat ze spolupracovníků co nejvíce „sladké“ šťávy? Zároveň měli tvůrci obavy z pověstné uzavřenosti Jana Švankmajera, který až dosud jakoukoli výraznější sebeprezentaci odmítal. Byli však překvapeni, že jim dovolil vstoupit i do značně hlubinných vrstev a laločnatě intimních zákoutí své osobnosti a svého života.
Film nekatalogicky rozkrývá Švankmajerovo dosavadní myšlení a tvorbu, nechce být pouhým shrnujícím dokumentem, ale především živým, imaginativním a hravým situačním filmem. A především ukazuje, že i světová kinematografie může vznikat „na koleně“ a že skrze autentický prožitek magického světa lze možná zvítězit… i nad smrtí.
(CinemArt)
Videa (1)
Recenze (23)
Švankmajer je borec mezinárodního věhlasu. A především je i podivínem, se kterým musí být filozofické debaty stejně záživné, jako náročné. Ty největší klady dokumentu spočívají v nahlížení do hlavy tohoto tvůrce a lidí okolo něj. Zvláště interakce s jeho producentem Jaromírem Kallistou jsou nejzáživnější pasáže celého filmu. Právě proto, že jsou jako osobnosti naprosto odlišní. Švankmajer ten introvertní umělec a Kallista jako ambivertní a spíše ten ekonomicky kalkulující producent, pro kterého film nekončí finální projekcí, ale celoživotní pílí na jeho propagaci. A díky tomu, že i osobnosti okolo Švankmajera zde dostávají svůj prostor, si tohoto díla nesmírně vážím. Není dokonalé, rád bych věděl něco o pozadí příprav a natáčení Švankmajerových filmů a kraťasů, ale to je spíše můj soukromý názor, než hodnocení kvalit díla. Jasný palec nahoru a doporučení pro všechny, co mají Švankmajera rádi. 80% ()
Dokument o produkční firmě Athanor naráží na neexistenci jakéhokoliv archivního materiálu. Proto je tam pro život i filmy Jana Švankmajera zásadní manželka Eva jen opakovaně asi ve dvou stále stejných záběrech. Čekal jsem, že autoři zvolí surrealističtější přístup, ale asi se v případě dokumentu neodvážili (70%). ()
Rozhodně ideální průvodce základy Švankmajerovy tvorby, který pokrývá všechny její důležité fasety od fascinace hmatovostí (prvotním smyslem tak přítomným prakticky v každém záběru od tohoto tvůrce), přes pozoruhodnou recepci Š. filmů v Japonsku, neustálé odkazy na "žravost" konzumní civilizace, až k stěžejním konceptům freudianství (eros a thanatos). Nejvíc mi utkvěla věta, která odráží Švankmajerův vztah k médiu filmu: "Film je typický homunuklus, tj. oživování neživé věci". ()
Hodně zvláštní pojetí, Švankmajer je nejdříve představen jako nafoukaný sobec, který suverénně tvrdí, že jen surrealismus je invenční umění, že nad něj není. A až pak nám ukáže vtipného, vzdělaného, snivého a hravého muže, kterým bezesporu Švankmajer je. Jako každý, kdo něco miluje, dokáže o svých láskách, surrealismu a ženě Evě dlouho s nadšením vyprávět, pravda o surrealismu vypráví mnohem nadšeněji. Snílek Švankmajer však dokáže být i glosátor, který se suchým humorem dokáže odpovědět i na otázku, proč Japonci stále fotí. Pokud vás zajímá odpověď, určitě se na tento dokument podívejte. ()
Dokument měl jít do našich kin 22. října, ale měl smůlu na uzavření veškeré kultury kvůli pandemii Covidu 19. Byl k vidění na online festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Na dokument je to moc dlouhé, což v vlastně v Úvodu Švankmajer vyvrací "Máš jen 90% pravdu, z 10% ta délka má nějaký důvod". Pár věcí se mi velmi líbilo. V úvodu umělec říká: „Uvidíte samé staré lidi, ale my jsme taky byli mladí, plní optimismu a blbí, podívejte,“ ukáže fotku manželky a spolupracovnice Evy Švankmajerové, která zemřela před patnácti lety. Ve filmu se na ní hodně vzpomíná až je to taková romance. Nálada veteše sběratelských kuriozit, střídají se barevné formáty s černobílým, režisér zábavně polemizuje s producentem. Švankmajer má v dokumentu hodně tváří. ()
Reklama