Každý den odvahu

Kdo v hlubinách své pochybnosti dohlédne alespoň uzounký paprsek naděje, ten jistě neřekne: Prohrál jsem. - Český Muž z mramoru, který už v roce 1964 otevírá ožehavé trockistické téma zrady ideálů revoluce vypráví o několika dnech bývalého slavného úderníka, jenž se zoufale a neúspěšně snaží žít dle morálního imperativu, kterému už se všichni dávno smějí. Skvělý Kačer, skvělá Brejchová, skvělý Brodský, skvělá Scheinpflugová, skvělý Trégl. (30.12.2006)

Luxusní herecké obsazení, pochmurná režie a podmanivý snímek o rozpadu naivního budovatele. Toho tu nalézáme již v těžké osobní a především hodnotové krizi, z které cesta jen tak nevede. Na svou dobu velmi otevřená výpověď o neudržitelnost i a absurditě své doby, i když tu je většina kritiky podávána spíše v narážkách. Výborný výkon podává titulní hrdina Jan Kačer, za pozornost stojí i velmi charakteristická role Vlastimila Brodského. (03.10.2006)

„Kdo má moc?“ Schorm s Mášou svou skepsi ohledně společenského vývoje přenesli na postavu posledního velkého idealisty, muže, který ještě věří. Čemu ale vlastně? Hesla, jichž užívá, ztratila svůj obsah. Společnost, k jejímuž vybudování chtěl přispět, se ukázala být nedosažitelnou utopií. Převážila maloměšťácká morálka. Každý si hledí svého. Hlavně, aby bylo co jíst, co pít, a s kým spát. Mladí veškerými ideály nihilisticky pohrdají, je v nich nahromaděná jenom energie negativní, neproduktivní. Životní cíle ještě nemají. Starým chybí k provedení změn vůle a síla. Životní cíle už nemají. Generační paralely jsou zřejmé, nejde o záležitost určitého věku. Společnost ztratila kontakt s autentickým životem (proto působí tak komicky výlet městských intelektuálů na venkov) a utápí se v přízemnosti. Jarda může tomuto vyprchání ideálů a masovému vzdání se zodpovědnosti buď bezmocně přihlížet, nebo se přizpůsobit. Jakkoli se ale rozhodne, nebude tím popírat vlastní individualitu? Protagonistovo střízlivění je pomalé, bolestivé a Schormem pozorované bez zaujatosti. Nahlíží sice do hrdinova soukromí a neopouští jej ani ve chvílích blaženosti nebo naprosté beznaděje (první, uvolněnější herecká poloha podle mne Kačerovi svědčí lépe než druhá, záměrně teatrální), ale činí tak v zájmu větší plasticity překládaného morálního profilu. Nesoudí. Podobně jako v jeho pozdějších filmech, na Schormovu posedlost ústřední myšlenkou, filtrovanou skrze hlavní mužskou postavu, doplácí postavy vedlejší. Zejména Věra, která navzdory dobře odstíněnému výkonu Jany Brejchové zůstává jednorozměrnou figurou utěšovatelky, šířící okolo sebe veskrze pozitivní vlny (černou barvu ke zvýraznění její bělosti do filmu vnáší absolutně marnotratný Bořek Josefa Abrháma). Přes dílčí zjednodušení a formální prostotu jde v jádru o silnou a nadčasovou výpověď o člověku a zničujících důsledcích jeho dialektické vazby na společnost. 75% Zajímavé komentáře: Radko, Hwaelos (06.07.2015)

,,Jestliže člověk třeba jen na okamih prohrává to, co miluje, pak se neubráni myšlence, že prohrává i část svého života. (...) Kdo v hlubinách své pochybnosti dohlídne alespoň uzounký paprsek naděje, ten jistě neřekne: prohrál jsem." Socialistické budovatelství ve filmu trochu jinak, s reflexí morální zkaženosti doby, v níž již původní nadšení z naivních ideálů vyprchává. Ryze dobové téma je sice rámcováno nadčasovými myšlenkami a říznuto jistým existenciálním nádechem, ale jinak celovečerní prvotina pánů Schorma a Máši bez silně přítomné dobového kontextu nedokáže fungovat. V tom spočívá genialita (jakožto velmi cenné zachycení doby) a zároveň i obrovská bariéra tohoto snímku. Když jsem ho před časem sledoval poprvé, bylo to těsně po dokumentu z cyklu „Zlatá šedesátá“ a hodně mě zaujal svým neotřelým pojetím tématu, včetně civilních výkonů v podání velice pestré herecké skladby (od mladičkého Abrháma, vycházejícího Libíčka, přes herecky proměňující se Brejchovou či Jiráskovou až po prvorepublikového epizodkáře Václava Trégla či paní Scheinpflugovou, startující v posledních letech svého života výraznou filmovou a televizní kariéru). S odstupem pár let při neplánované reprize už mě tento snímek sám o sobě nedokázal tolik upoutat a nejednou mě víc nudil, než bavil. Po celém světě (včetně Indie!) tolik opěvována československá nová vlna se pro mě čím dál víc stává pouze jedním z mnoha období čs. kinematografie. Z období, která obvykle přinášela jak řádku skvělých filmů, tak řádku takových, které dnes zůstávají pozoruhodné více méně pouze jako dokument své doby, Každý den odvahu řadím do té druhé skupiny. Vychutnal jsem si hláškujícího Vlastimila Brodského (jehož zdejší filosofii "chváliš-chválím-chválíme" si budu asi z celého filmu pamatovat nejvíc), líbila se mi černobílá kamera, občas jsem ocenil onu dobovou výpověď. Taky mě zaujalo, jak tenkrát mohlo být zcela normální zařadit do kulturního programu vedle sebe politický referát a vystoupení kouzelníka.. a toť asi vše. A ani nemusím dodávat, že Jan Kačer je v pomyslném žebříčku mých neoblíbených herců hodně vysoko. 60% (28.08.2020)

Existenciální socialismus v praxi. 1) Filmový debut 33letého Evalda Schorma mi dnes připadá už kapku vyšeptalý. 2) Socialistický "rebel bez příčiny" 25letý Josef Abrahám s manýry vlka ze seriálu "Jen počkej, zajíci" naslouchá Suchého "Klementajn". 3) "Poslouchá tě pan učitel?" ptá se chlapečka 44letý "zuřivý reportér" Vlastimil Brodský (mimochodem - sekne mu to stejně jako jeho filmové ženě 33leté Jiřině Jiráskové) zatímco úderník, který již zastával všechny funkce, 28letý Jan Kačer, vozí na kole svou milou okolo králíkárny...inu, ať se mládí vydovádí. 4) Zaujala mě trefná charakteristika práce socialistického novináře, tak odlišná od dnešní doby: Chválil jsem, chválím a budu chválit... (20.12.2012)