Návrat ztraceného syna

Mám hodně rozporuplné pocity. Je to o nepochopení, odloučení, samotě a především nespokojenosti s vlastním životem, která je zapříčiněna do absurdna dovedenou skeptickou analýzou vlastního bytí. Nemilosrdná pravdivost celého příběhu je ještě zdůrazněna úvodním ironickým ujištěním o naprosté nereálnosti příběhu a použitím křestních jmen herců pro hlavní postavy. Obvyklá Schormova biblická alegorie je tady krutě obrácená naruby - to, kam se ztracený syn vrací, rozhodně není otcův příbytek a jeho náruč. Ústřední Kačerova postava je pro většinu asi jen portrétem trochu nepochopitelně nešťastného člověka, pro někoho ale může být i jistým "vzorem." Snad jsem tenhle snímek ještě úplně nepochopil, jinak bych ho asi zakázal. (21.09.2006)

Tento film jsem viděl už dvakrát. A taky jsem viděl hodně jiných českých filmů. Znám nejlepší díla od Vláčila, Chytilové, Herze nebo třeba Němce. Návrat ztraceného syna pro mě ale stále zůstává nejlepším českým filmem a jedním z nejlepších filmů vůbec. Film podobající se hudbě či jakési časové smyčce neustálých katastrof a katarzí. Když člověk pak vyjde z kina, jakoby byl očištěn ( - pokud tedy dokáže naladit stejný tón a aspoň trochu přemýšlet). 28. 9. 2006 : Film jsem viděl potřetí - názor na něj neměním - spíš jsem se v něm ještě více utvrdil. 26. 10. 2016: Už nepočítám, kolikrát jsem tento film viděl, vcelku nebo po kouskách. Žádám všechny - dívejte se na něj, připomínejte si ho a porovnávejte neustále nejen s jakýmikoli současnými českými filmy, ale i se světovými - nebuďte spokojeni s "málem"! (Sorry, je to trochu patetický, ale mám ten film fakt rád... :-) ) (06.04.2005)

Těžká podívaná. Pro někoho nudná, jiný v ní zas vidí velkou smutnou pravdu. Publikum se u jejího sledování může sem tam i zasmát, v opačně naladěném jedinci vyvolává smích s velmi hořkým nádechem. Je existenciálním filmem plným zásadních otázek nebo jen přehnaně depresivním dílem o jedinci, který nedokázal být šťastným, přestože mu (podle jeho okolí) nic nechybělo? Návratu ztraceného syna je lehké dát určitý počet hvězd, ale proč vlastně? Je to jenom můj osobní (a jistě hloupý) názor, ale tento film skutečně dokáže ocenit hlavně divák, který si už někdy v životě kladl či si v přítomnosti klade otázky hlavního hrdiny tohoto snímku, cítil/cítí se podobně jako on. Po prvé to pro mě byly nejisté 4*, po jistém časovém odstupu a druhém zhlédnutí už zvyšuju na slabších 5 a tu případnou půl hvězdičku si nechám možná na někdy příště. Zajímavý komentář: Andreas (23.11.2012)

I když vizuální kreativita u Schorma stála vždy v pozadí zvoleného námětu, v Návratu ztraceného syna je více než čitelná. Stylizovaná hra světla a stínu, ve které oslepující jas vycházející z únikových prostorů dveří a oken ztělesňuje existenciální strach před budoucností. Motiv přemítání intelektuála nad sebevraždou a cirkus jako alegorie života stvoří styčný bod Schormova filmu. Také výborný herecký ansábl v čele s Kačerem a Brejchovou má nemalý podíl na celkovém dojmu, který tento film Evalda Schorma, filozofa České nové vlny, vzbuzuje. (26.08.2010)

Brouzdal jsem se Českou novou vlnou a najednou jsem narazil na jméno Evald Schorm. Překvapilo mně, že jsem od něj do té doby nic neviděl, a rozhodl jsem se to napravit. Půjčil jsem si hned čtyři jeho filmy z šedesátých let, abych si tak říkajíc udělal představu. No jo. Jenže už při prvním snímku (Každý den odvahu) jsem si řekl, že je dobře, že jsem se k němu dřív nedostal, protože bych to naprosto nepochopil. U Návratu ztraceného syna jsem nabyl jistoty, že je pořád ještě moc brzy. Oba dva filmy mi teď splývají v jednu šeď se stejnými herci (Kačer, Brejchová, Menzel) v něco absolutně nezajímavého. Nepochopil jsem, nezaujalo mně to... jen ten Kačer vypadá sakra dobře, taky bych chtěl být takový frajer. I když to věčné škrcení ostatních postav by si mohl odpustit. (22.05.2008)