Návrat ztraceného syna
Drama / Psychologický
Československo, 1966, 100 min
Režie:
Evald SchormHudba:
Jan KlusákHrají:
Jan Kačer, Jana Brejchová, Jiří Menzel, Milan Morávek, Dana Medřická, Anna Lebedová, Antonín Lebeda, Jiřina Třebická, Jiří Kylián, Nina Divíšková, Klára Kačerová, Hana Kreihanslová, Josef A. Stehlík, Bohumil Koška, Leoš Suchařípa, Josef Šulc, Josef Vondráček, Josef Janeček, Olympie Janečková, Karel Hovorka st., Josef Krameš, Arnošt Bělohlávek, Jiří Hartman, Milan Maryška, Rudolf Tichý, Václav Čekal, Josef AbrhámObsah
-
O člověku, který postupně začal v životě ztrácet sebezáchovnou imunitu proti všemu nepravému, nemravnému, polocharakternímu, co se tváří tak nevinně, samozřejmě a normálně; začal si to připouštět právě jako nepravé, nemravné a znehodnocující lidský život. Přestal to považovat za normální - a v tom okamžiku se ocitnul v konfliktu se sebou samým a se světem všech "normálních" lidí okolo sebe. Modelovost prostředí a situací, alegoričnost záměru i řada scén je zdánlivě popřena dokumentaristickou věrohodností obrazového zpracování. V rovině podobenství se pohybují stylizované postavy, pojmenované křestními jmény herců. Odloučení a uzavřenost zdůrazňují převažující interiéry, záběry pozorování světa přes sklo, symbolika oken. Z jemných náznaků gest a pohybu, často i z existenciálně křečovité herecké akce se dozvídáme o myšlenkách a duševním stavu hrdinů, o jejich osamocenosti a existenciální úzkosti, neschopnosti živé, upřímné mezilidské komunikace. Svět Evalda Schorma hledá dobro, lidskost, pochopení a toleranci. Ve filmu debutoval vynikající český kameraman František Uldrich. (oficiální text distributora)
O člověku, který postupně začal v životě ztrácet sebezáchovnou imunitu proti všemu nepravému, nemravnému, polocharakternímu, co se tváří tak nevinně, samozřejmě a normálně; začal si to připouštět právě jako nepravé, nemravné a znehodnocující lidský život. Přestal to považovat za normální - a v tom okamžiku se ocitnul v konfliktu se sebou samým a se světem všech "normálních" lidí okolo sebe. Modelovost prostředí a situací, alegoričnost záměru i řada scén je zdánlivě popřena dokumentaristickou věrohodností obrazového zpracování. V rovině podobenství se pohybují stylizované postavy, pojmenované křestními jmény herců. Odloučení a uzavřenost zdůrazňují převažující interiéry, záběry pozorování světa přes sklo, symbolika oken. Z jemných náznaků gest a pohybu, často i z existenciálně křečovité herecké akce se dozvídáme o myšlenkách a duševním stavu hrdinů, o jejich osamocenosti a existenciální úzkosti, neschopnosti živé, upřímné mezilidské komunikace. Svět Evalda Schorma hledá dobro, lidskost, pochopení a toleranci. Ve filmu debutoval vynikající český kameraman František Uldrich. Komentáře uživatelů k filmu (33)
-
Pohrobek
Mám hodně rozporuplné pocity. Je to o nepochopení, odloučení, samotě a především nespokojenosti s vlastním životem, která je zapříčiněna do absurdna dovedenou skeptickou analýzou vlastního bytí. Nemilosrdná pravdivost celého příběhu je ještě zdůrazněna úvodním ironickým ujištěním o naprosté nereálnosti příběhu a použitím křestních jmen herců pro hlavní postavy. Obvyklá Schormova biblická alegorie je tady krutě obrácená naruby - to, kam se ztracený syn vrací, rozhodně není otcův příbytek a jeho náruč. Ústřední Kačerova postava je pro většinu asi jen portrétem trochu nepochopitelně nešťastného člověka, pro někoho ale může být i jistým "vzorem." Snad jsem tenhle snímek ještě úplně nepochopil, jinak bych ho asi zakázal.(21.9.2006)
-
sportovec
Že Evald Schorm je neprávem přehlíženou, skutečně klíčovou osobností naší slavné éry šedesátých let. NÁVRAT lze vnímat i jako až sociologickou sondu do života předlednového Československa či jako na selhání jedince, který náhle přestává stačit na svůj dosavadní život a nemůže se přitom spolehnout ani na svou nejužší rodinu. Jednu ze svých vrcholných hereckých příležitostí tu dostává a mimořádně zvládá Jana Brejchová. To už není ani bezmocné děvčátko z VLČÍ JÁMY či bezradná mladá učitelka z MÁJOVÝCH HVĚZD. Tchán a tchyně, žijící snad ještě v časech předříjnové podunajské monarchie, působí anachronně; vnímáme je totiž očima tehdejší současnosti, které pohlížejí do budoucna, k fin de siécle minulého století. Jemnost užitých prostředků, jež nemění nic na ostrosti a nekompromisnosti autorského pohledu, je ozbrojující i mobilizující zároveň. NÁVRAT si ve své nelítostnosti nic neulehčuje: syrovost jeho zpovědi je proto příkladná. Do neustávajících hovorů o potřebě demokracie představuje svým již v dobové podobě syrovým záběrem tolik silných příběhů, hledačské touhy, snahy osamostatnit se láme alespoň načas, do doby, jež se krůček po krůčku dere k bolestnému poznání, že lidoakademie má k dokonalosti daleko a školství, že nemusí být poslední, co by mohlo alespoň poněkud napomoci při řešení problémů, jež jsou zdrojem potíží nakonec nejeden jednpho(18.12.2010)
-
Vitex
Tento film jsem viděl už dvakrát. A taky jsem viděl hodně jiných českých filmů. Znám nejlepší díla od Vláčila, Chytilové, Herze nebo třeba Němce. Návrat ztraceného syna pro mě ale stále zůstává nejlepším českým filmem a jedním z nejlepších filmů vůbec. Film podobající se hudbě či jakési časové smyčce neustálých katastrof a katarzí. Když člověk pak vyjde z kina, jakoby byl očištěn ( - pokud tedy dokáže naladit stejný tón a aspoň trochu přemýšlet). 28. 9. 2006 : Film jsem viděl potřetí - názor na něj neměním - spíš jsem se v něm ještě více utvrdil.(6.4.2005)
-
Fingon
Brouzdal jsem se Českou novou vlnou a najednou jsem narazil na jméno Evald Schorm. Překvapilo mně, že jsem od něj do té doby nic neviděl, a rozhodl jsem se to napravit. Půjčil jsem si hned čtyři jeho filmy z šedesátých let, abych si tak říkajíc udělal představu. No jo. Jenže už při prvním snímku (Každý den odvahu) jsem si řekl, že je dobře, že jsem se k němu dřív nedostal, protože bych to naprosto nepochopil. U Návratu ztraceného syna jsem nabyl jistoty, že je pořád ještě moc brzy. Oba dva filmy mi teď splývají v jednu šeď se stejnými herci (Kačer, Brejchová, Menzel) v něco absolutně nezajímavého. Nepochopil jsem, nezaujalo mně to... jen ten Kačer vypadá sakra dobře, taky bych chtěl být takový frajer. I když to věčné škrcení ostatních postav by si mohl odpustit.(22.5.2008)
-
pm
Po druhém zhlédnutí jsem si uvědomila, že přes závažnost tématu bych s jiným hereckým obsazením tento film vůbec nevstřebala, je určitě zajímavá ta parabola s filmy Felliniho a Antonioniho, kde mladí intelektuálové (typová podobnost pohledného Jana Kačera s Marcellem Mastroiannim taky není bez zajímavosti) žijí stejně prázdně jako frázují, a přestože všechno mají, ničeho nejsou schopni. A že jen taková osobnost jako Dana Medřická mohla sexuálně frustrovanou a citově vyprahlou stárnoucí ženu vystřihnout s noblesou, dík které nepůsobila trapně. Stejně tak bych film nebrala vážně s jiným režijním vedením, jedině Schrom uměl s hrdiny, které drsným způsobem stavil do trapných situací, soucítit a nepohrdat jimi...to je zásadní přístup v celé jeho tvorbě. Jinak mám pocit, že film je mnohem víc společenskou satirou, než psychologickým dramatem.(17.3.2009)
-
swamp
Pátrání, tápání, deprese.. nekonečná smyčka, ve které se lze jednoduše ztratit v tu chvíli, kdy si myslíte, že jste se nalezli - Návrat ztraceného syna, Evald Schorm, Jan Kačer, Jana Brejchová, Jiří Menzel.(12.5.2009)
-
Xeelee
Návrat ztraceného syna mě svým zpracováním vůbec nezaujal. Nějaké scény byly zajímavé, ale Schormovi se příště raději vyhnu.(4.1.2009)
-
Iggy
Sebevražda bývá považována za důkaz absolutní svobody jedince. Ale sám její velký teoretik Albert Camus dospívá ve svém Mýtu o Sisyfovi k jinému závěru. Ke šťastné lidské existenci ve světě, kterému vládne náhoda a absurdita, je třeba přijmout svůj úděl. Bojovat s náhodou a přijmout takový osud za svůj. Sisyfos je tak nakonec i ve svém jakkoli nesmyslném a nekonečném počínání šťastný, protože se s ním vnitřně ztotožnil. Štěstí hledá i hlavní hrdina Schormovy depresivní studie. Neustále hledá svobodu a štěstí. Hledá ovšem všude jinde, jen ne u sebe, což je jediné místo, kde to může najít. A tak se mu vše jeví jen jako "marnost nad marnost", je stále nešťastný, zoufalý a sklíčený. Podobně i ostaní postavy stále někoho potřebují, chtějí být šťastné, aniž by k tomu sami jakkoli přispěli. Všichni po někom chtějí pomoc, aniž by sami něco dávali. Čekají, že jim ono štěstí spadne samo do klína, nebo že existuje nějaké vnější místo, kde ho naleznou. Bohužel nikdo, snad kromě doktora, se ve filmu štěstí ani nepřiblíží. Nikdo se se svým osudem nepere a nesnaží se ho přijmout. Každý hledá jen únik, ale jak říká Gorkij: "Není koně, na němž bys ujel sám před sebou."(10.4.2007)
-
Andreas
Proč by si měl někdo namlouvat, že je šťastný, když šťastný není? Smíření se s osudem je jen rezignací na život, jde pouze o to, že je to snažší postoj, že život nebude takovým utrpením, ale se štěstím to nemá nic společného. Všichni vidí jen krásnou ženu, rodinu, slušnou práci a postavení, proto nedokáží pochopit, jak člověk, který tohle vše má, nemůže být šťastný. Nechápou, že někdo může mít svůj vlastní pohled na štěstí, který nemá nic společného se "štěstím podle společnosti", které všichni automaticky přejímají. Jana svého manžela nemiluje, třebaže mu to tvrdí a co je vůbec nejhorší, ona je o tom i sama přesvědčena. Nezáleží jí na něm jako na člověku, ona by tou svou láskou mohla milovat vlastně naprosto kohokoliv, kdo by jí umožňoval žít "normálně". Nepřemýšlí nad štěstím, považuje se za šťastnou, protože žije tak, jak "by se mělo". Teprve když se to narušilo, začala se cítit nešťastná, nikoliv kvůli trápení svého muže, ale protože už nežije podle společenské šablony. Janiny rodiče svého zeťě mají rádi z principu, jelikož je to normální, když je členem rodiny. Dokazují mu svou lásku tím, že mu nandají velkou porci jídla, aby se přejedl, aby se poměl. Vlastně tím si spíše dokazují sobě, že ho mají rádi. Stěžují si, že s nimi nemluví. Když slyšíte tchána o čem mluví, jakým způsobem uvažuje a co si myslí, tak je nad slunce jasné, že je úplně jiný než ztracený syn. Ten se nesnaží mluvit se svým tchánem jednoduše proto, že oni dva si nemají co říci, přestože tchán by si s ním rád povídal. Ztracený syn má jako inženýr velmi dobré zaměstnání, jenže se mu začne hnusit, protože jeho nadřízený není nic jiného než obyčejný frázista. Ztracený syn by chtěl pracovat tam, kde by necítil pokrytectví nehledě na to, že by to všichni ostatní brali jako nepochopitelný pokles. Ztracený syn už nemohl dále snášet vše kolem sebe. Dostal se do situace, z které není cesty ven. Pochopil, že celý jeho život provází jen jalovost, pokrytectví, lež, nepochopení a konformismus. Kladl si otázky, zda je vše marnost, zda má vůbec smysl v této společnosti žít. Odpověděl si, ale dostal další šanci hledat odpověď znovu, aniž by z toho vyplývalo, že prvně se rozhodl špatně. Návraty ztraceného syna tady nejsou návraty do léčebny ani propuštění z ní, nýbrž útěky. Chce se navrátit do života, ale ne na stejná místa, chce někam, kde najde porozumění, lidskost a pravdu, proto utíká tam, kam utíká. Odpuštění hledat nemusí, není marnotratný. Pokud chce člověk ve společnosti existovat, musí se s ní sžít a přetvařovat se stejně jako ona sama. Chce-li však žít svůj život, musí do jisté míry na společnost rezignovat, izolovat se od ní. Stejně jako psychiatr jemu, tak i film nám nic nenutí, tvrdí pouze to, že vždy máme hledat sami v sobě a ne jinde. "Na mě tam je moc lidí."(3.7.2007)
-
ad-k
Taková česká realita filmové Itálie let šedesátých. Tématická i obrazová spřízněnost především s Antonionim je neoddiskutovatelná, některé scény nápadně připomínají mistrovu Noc (varovný závěr se svým hudebním podkladem pak především Zatmění), Jan Kačer trefně připodobňovaný k Mastroiannimu / jeho rolím (nejen typově, nýbrž i charakterem své postavy) et cetera. Jistá paralela se pak nabízí i u otázek svobody, pocitu absurdity a práva na sebevraždu; tentokráte však vedou stopy spíše do Francie, a sice za Albertem Camusem, jakkoli je např. téma sebevraždy u Camuse tématem poněkud komplikovanějším (sebevraždu však chápe ve výsledku jako zneuznání / souhlas; je třeba v životě setrvat, neboť ve "vědomí a vzpouře den co den je prokázání jediné pravdy, jíž je vzdor", viz esej Mýtus o Sisyfovi). Postavy filmu, kterým zdánlivě na první pohled tolik neschází, tápají v oblasti osobní, vztahové a samota, všudypřítomná a neoddělitelná (ať už ve společnosti či bez ní), se stává jedním z leitmotivů. Lékařskou terminologií trpí "Návrat ztraceného syna" (potažmo Kačerova ústřední postava) jistou obdobou bipolární poruchy, kdy chvilkový a zavčasu skepsí zažehnaný optimismus / chuť do života nahrazuje nemoc, která ve své podstatě žádnou nemocí být nemusí. Snad jen, spolu se vším, co se s ní váže, přirozenou součástí některých z nás (hlavní postava slovy filozofa "myslí, tedy užírá se"). I proto se všechny ty sondy do duše, rozpravy s lékaři a pokusy o léčbu jeví povětšinou jako liché. Naprosto výstižnou se v tomto kontextu stává filmová replika nezúčastněných, tedy se stavem "architektovy duše" zcela neobeznámených (tentokráte dav žen s hráběmi): "A co mu vlastně je?" Ačkoli je věta pronesena v jiné souvislosti a netýká se duševního, nýbrž fyzického zdraví, lepší podtitulek (pomineme-li podobně zásadní výrok lékaře o tom, že člověk je neustále sám a musí o tom vědět) si "Návrat ztraceného syna" nemůže ani přát... │90%(18.7.2011)
-
Jansen
I když vizuální kreativita u Schorma stála vždy v pozadí zvoleného námětu, v Návratu ztraceného syna je více než čitelná. Stylizovaná hra světla a stínu, ve které oslepující jas vycházející z únikových prostorů dveří a oken ztělesňuje existenciální strach před budoucností. Motiv přemítání intelektuála nad sebevraždou a cirkus jako alegorie života stvoří styčný bod Schormova filmu. Také výborný herecký ansábl v čele s Kačerem a Brejchovou má nemalý podíl na celkovém dojmu, který tento film Evalda Schorma, filozofa České nové vlny, vzbuzuje.(26.8.2010)
-
MarJel
Každý by to měl vidět.(28.3.2011)
-
noneto
Těžké existencionální drama o nepochopení, hledání vlastní identity ve společnosti, kde různé sociální role, které nám život přináší dost často nedobrovolně sám, nutí k přetvářce. Kačerova postava v těhle pokřivených zrcadlech společnosti marně bloumá nad svým bytím a nad svou rolí, a přesto, že v těch matných zrcadlech žít nechce, své místo v životě potřebuje. Odtud pramení jeho nerozhodnost. Tam a zase zpátky. Někde uprostřed je to místo. A možná je to cesta...10/10... P.S. Jan Kačer je Bůh...(24.4.2010)
-
mithora
Jak lehké je utéct, být jen pozorovatelem, divákem, který netrpí. Utéct do nemoci, protože nemoc každý pochopí, nemoc je norma. Odlišnost se ovšem netoleruje... zevnitř ani zvenčí. "Každej tolik potřebuje, ale nikdo nic nechce dát." "Ze samoty člověk nesmí utíkat, člověk je vždycky sám a musí o tom vědět."(20.6.2011)
-
Chrysopras
Nevim jestli mám být zklamaný ze sebe nebo ze Schorma. Ten film a já jsou ( nebo aspon včera byly ) úplný mimoběžky. Až na pár momentů, konkrétně promluv ve stylu "Všichni chtějí jen brát a nikdo dávat", mě to VŮBEC nechytlo. Obyčejně mám k takovým filmům docela blízko, tak nevim co si o sobě/Schormovi myslet... Po filmařské stránce to bylo úplně sterilní a ty ochotníci tam - škoda slov.(20.6.2011)
-
Vampireman
Smutná studie nešťastného člověka, co je neustále vězněn ať už je doma nebo jinde a snaží se o svobodu, avšak pouze sebevražda vypadá jako jediná správná cesta k ní. Ještě dlouho mi utkví úvodní scéna, kde je Kačer zpovídán ohledně svého činu a kamera se zabývá snímáním střídavě interiérů a exteriérů, snad předměty nepozorné, utíkající Kačerovy mysli, hlavně nesnímá prvotní rozhovor a předznamenává celkovou frustraci ze snímku. Celý film jsem Kačerovi přál dobrej konec.(9.10.2010)
-
Terva
Scénář : Evald Schorm a Sergej Machonin. Kamera : František Uldrich. Svět Evalda Schorma hledá dobro, lidskost, pochopení a toleranci.......................(19.6.2011)
-
fuckme
Další Schormův pozoruhodný přenos tématu "rozhněvaného mladého muže" do našich podmínek, tentokrát s velmi silným napojeným na existencialistické pozadí. Intelektuálně náročný snímek, i co se týče ztvárnění hlavní postav, mě však tolik neoslovil jako předchozí snímek Každý den odvahu, prosycený charakteristickou absurditou života, jež zde vystrkuje růžky spíše útržkovitě.(5.5.2011)
-
Master19
Trošku se bojím k tomuto filmu něco napsat. Neumím poskládat květnaté filozofické věty, tak to shrnu, jak jsem to viděl já. Jde o sérii nadčasových myšlenek poskládaných do příběhu člověka, který se brání obvyklému (ať už správnému, či nesprávnému) chování a tím se dostane až do blázince. Prostor pro přemýšlení je divákovi umožněn absencí hudby. Ten, pokud tohoto prostoru nevyužije, se může nudit, protože povrchně vzato - je to o ničem. Bohužel musím odebrat jednu hvězdičku za Jana Kačera, který mě kdekoliv maximálně irituje, takže mě subjektivně tento film kazí. Každopádně stojí za to vidět. A to asi nejméně dvakrát...(21.6.2006)
-
Slimak
"Ty jsi ale stará kráááva!"...."Ach ano...jsem!"(27.7.2008)
