Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Flakotaso
    *****

    Dokonalé, jeden z nejlepších filmů nové vlny.(17.11.2010)

  • ad-k
    *****

    Taková česká realita filmové Itálie let šedesátých. Tématická i obrazová spřízněnost především s Antonionim je neoddiskutovatelná, některé scény nápadně připomínají mistrovu Noc (varovný závěr se svým hudebním podkladem pak především Zatmění), Jan Kačer trefně připodobňovaný k Mastroiannimu / jeho rolím (nejen typově, nýbrž i charakterem své postavy) et cetera. Jistá paralela se pak nabízí i u otázek svobody, pocitu absurdity a práva na sebevraždu; tentokráte však vedou stopy spíše do Francie, a sice za Albertem Camusem, jakkoli je např. téma sebevraždy u Camuse tématem poněkud komplikovanějším (sebevraždu však chápe ve výsledku jako zneuznání / souhlas; je třeba v životě setrvat, neboť ve "vědomí a vzpouře den co den je prokázání jediné pravdy, jíž je vzdor", viz esej Mýtus o Sisyfovi). Postavy filmu, kterým zdánlivě na první pohled tolik neschází, tápají v oblasti osobní, vztahové a samota, všudypřítomná a neoddělitelná (ať už ve společnosti či bez ní), se stává jedním z leitmotivů. Lékařskou terminologií trpí "Návrat ztraceného syna" (potažmo Kačerova ústřední postava) jistou obdobou bipolární poruchy, kdy chvilkový a zavčasu skepsí zažehnaný optimismus / chuť do života nahrazuje nemoc, která ve své podstatě žádnou nemocí být nemusí. Snad jen, spolu se vším, co se s ní váže, přirozenou součástí některých z nás (hlavní postava slovy filozofa "myslí, tedy užírá se"). I proto se všechny ty sondy do duše, rozpravy s lékaři a pokusy o léčbu jeví povětšinou jako liché. Naprosto výstižnou se v tomto kontextu stává filmová replika nezúčastněných, tedy se stavem "architektovy duše" zcela neobeznámených (tentokráte dav žen s hráběmi): "A co mu vlastně je?" Ačkoli je věta pronesena v jiné souvislosti a netýká se duševního, nýbrž fyzického zdraví, lepší podtitulek (pomineme-li podobně zásadní výrok lékaře o tom, že člověk je neustále sám a musí o tom vědět) si "Návrat ztraceného syna" nemůže ani přát... │90%(18.7.2011)

  • Xeelee
    ***

    Návrat ztraceného syna mě svým zpracováním vůbec nezaujal. Nějaké scény byly zajímavé, ale Schormovi se příště raději vyhnu.(4.1.2009)

  • Iggy
    ****

    Sebevražda bývá považována za důkaz absolutní svobody jedince. Ale sám její velký teoretik Albert Camus dospívá ve svém Mýtu o Sisyfovi k jinému závěru. Ke šťastné lidské existenci ve světě, kterému vládne náhoda a absurdita, je třeba přijmout svůj úděl. Bojovat s náhodou a přijmout takový osud za svůj. Sisyfos je tak nakonec i ve svém jakkoli nesmyslném a nekonečném počínání šťastný, protože se s ním vnitřně ztotožnil. Štěstí hledá i hlavní hrdina Schormovy depresivní studie. Neustále hledá svobodu a štěstí. Hledá ovšem všude jinde, jen ne u sebe, což je jediné místo, kde to může najít. A tak se mu vše jeví jen jako "marnost nad marnost", je stále nešťastný, zoufalý a sklíčený. Podobně i ostaní postavy stále někoho potřebují, chtějí být šťastné, aniž by k tomu sami jakkoli přispěli. Všichni po někom chtějí pomoc, aniž by sami něco dávali. Čekají, že jim ono štěstí spadne samo do klína, nebo že existuje nějaké vnější místo, kde ho naleznou. Bohužel nikdo, snad kromě doktora, se ve filmu štěstí ani nepřiblíží. Nikdo se se svým osudem nepere a nesnaží se ho přijmout. Každý hledá jen únik, ale jak říká Gorkij: "Není koně, na němž bys ujel sám před sebou."(10.4.2007)

  • swamp
    ****

    Pátrání, tápání, deprese.. nekonečná smyčka, ve které se lze jednoduše ztratit v tu chvíli, kdy si myslíte, že jste se nalezli - Návrat ztraceného syna, Evald Schorm, Jan Kačer, Jana Brejchová, Jiří Menzel.(12.5.2009)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace