Nastala chyba při přehrávání videa.
  • WillBlake
    *****

    Jan Kačer schovaný za stylovými brýlemi opovrhuje světem. Navráty domů střídají návraty na psychiatrickou léčebnu, ale nikdy nejde o definitivní návrat ztraceného syna. Alegorie zadupána do země. Brutální pravdivost příběhu umocňuje ironické ujištění v úvodu o nereálnosti příběhu a jména postav korespondující se jmény jejich představitelů. Klenot. Doporučuju kombinovat s filmem Un homme qui dort.(14.3.2014)

  • sportovec
    *****

    Že Evald Schorm je neprávem přehlíženou, skutečně klíčovou osobností naší slavné éry šedesátých let. NÁVRAT lze vnímat i jako až sociologickou sondu do života předlednového Československa či jako na selhání jedince, který náhle přestává stačit na svůj dosavadní život a nemůže se přitom spolehnout ani na svou nejužší rodinu. Jednu ze svých vrcholných hereckých příležitostí tu dostává a mimořádně zvládá Jana Brejchová. To už není ani bezmocné děvčátko z VLČÍ JÁMY či bezradná mladá učitelka z MÁJOVÝCH HVĚZD. Tchán a tchyně, žijící snad ještě v časech předříjnové podunajské monarchie, působí anachronně; vnímáme je totiž očima tehdejší současnosti, které pohlížejí do budoucna, k fin de siécle minulého století. Jemnost užitých prostředků, jež nemění nic na ostrosti a nekompromisnosti autorského pohledu, je ozbrojující i mobilizující zároveň. NÁVRAT si ve své nelítostnosti nic neulehčuje: syrovost jeho zpovědi je proto příkladná. Do neustávajících hovorů o potřebě demokracie představuje svým již v dobové podobě syrovým záběrem tolik silných příběhů, hledačské touhy, snahy osamostatnit se láme alespoň načas, do doby, jež se krůček po krůčku dere k bolestnému poznání, že lidoakademie má k dokonalosti daleko a školství, že nemusí být poslední, co by mohlo alespoň poněkud napomoci při řešení problémů, jež jsou zdrojem potíží nakonec nejeden jednpho(18.12.2010)

  • ad-k
    *****

    Taková česká realita filmové Itálie let šedesátých. Tématická i obrazová spřízněnost především s Antonionim je neoddiskutovatelná, některé scény nápadně připomínají mistrovu Noc (varovný závěr se svým hudebním podkladem pak především Zatmění), Jan Kačer trefně připodobňovaný k Mastroiannimu / jeho rolím (nejen typově, nýbrž i charakterem své postavy) et cetera. Jistá paralela se pak nabízí i u otázek svobody, pocitu absurdity a práva na sebevraždu; tentokráte však vedou stopy spíše do Francie, a sice za Albertem Camusem, jakkoli je např. téma sebevraždy u Camuse tématem poněkud komplikovanějším (sebevraždu však chápe ve výsledku jako zneuznání / souhlas; je třeba v životě setrvat, neboť ve "vědomí a vzpouře den co den je prokázání jediné pravdy, jíž je vzdor", viz esej Mýtus o Sisyfovi). Postavy filmu, kterým zdánlivě na první pohled tolik neschází, tápají v oblasti osobní, vztahové a samota, všudypřítomná a neoddělitelná (ať už ve společnosti či bez ní), se stává jedním z leitmotivů. Lékařskou terminologií trpí "Návrat ztraceného syna" (potažmo Kačerova ústřední postava) jistou obdobou bipolární poruchy, kdy chvilkový a zavčasu skepsí zažehnaný optimismus / chuť do života nahrazuje nemoc, která ve své podstatě žádnou nemocí být nemusí. Snad jen, spolu se vším, co se s ní váže, přirozenou součástí některých z nás (hlavní postava slovy filozofa "myslí, tedy užírá se"). I proto se všechny ty sondy do duše, rozpravy s lékaři a pokusy o léčbu jeví povětšinou jako liché. Naprosto výstižnou se v tomto kontextu stává filmová replika nezúčastněných, tedy se stavem "architektovy duše" zcela neobeznámených (tentokráte dav žen s hráběmi): "A co mu vlastně je?" Ačkoli je věta pronesena v jiné souvislosti a netýká se duševního, nýbrž fyzického zdraví, lepší podtitulek (pomineme-li podobně zásadní výrok lékaře o tom, že člověk je neustále sám a musí o tom vědět) si "Návrat ztraceného syna" nemůže ani přát... │90%(18.7.2011)

  • Andreas
    *****

    Proč by si měl někdo namlouvat, že je šťastný, když šťastný není? Smíření se s osudem je jen rezignací na život, jde pouze o to, že je to snažší postoj, že život nebude takovým utrpením, ale se štěstím to nemá nic společného. Všichni vidí jen krásnou ženu, rodinu, slušnou práci a postavení, proto nedokáží pochopit, jak člověk, který tohle vše má, nemůže být šťastný. Nechápou, že někdo může mít svůj vlastní pohled na štěstí, který nemá nic společného se "štěstím podle společnosti", které všichni automaticky přejímají. Jana svého manžela nemiluje, třebaže mu to tvrdí a co je vůbec nejhorší, ona je o tom i sama přesvědčena. Nezáleží jí na něm jako na člověku, ona by tou svou láskou mohla milovat vlastně naprosto kohokoliv, kdo by jí umožňoval žít "normálně". Nepřemýšlí nad štěstím, považuje se za šťastnou, protože žije tak, jak "by se mělo". Teprve když se to narušilo, začala se cítit nešťastná, nikoliv kvůli trápení svého muže, ale protože už nežije podle společenské šablony. Janiny rodiče svého zeťě mají rádi z principu, jelikož je to normální, když je členem rodiny. Dokazují mu svou lásku tím, že mu nandají velkou porci jídla, aby se přejedl, aby se poměl. Vlastně tím si spíše dokazují sobě, že ho mají rádi. Stěžují si, že s nimi nemluví. Když slyšíte tchána o čem mluví, jakým způsobem uvažuje a co si myslí, tak je nad slunce jasné, že je úplně jiný než ztracený syn. Ten se nesnaží mluvit se svým tchánem jednoduše proto, že oni dva si nemají co říci, přestože tchán by si s ním rád povídal. Ztracený syn má jako inženýr velmi dobré zaměstnání, jenže se mu začne hnusit, protože jeho nadřízený není nic jiného než obyčejný frázista. Ztracený syn by chtěl pracovat tam, kde by necítil pokrytectví nehledě na to, že by to všichni ostatní brali jako nepochopitelný pokles. Ztracený syn už nemohl dále snášet vše kolem sebe. Dostal se do situace, z které není cesty ven. Pochopil, že celý jeho život provází jen jalovost, pokrytectví, lež, nepochopení a konformismus. Kladl si otázky, zda je vše marnost, zda má vůbec smysl v této společnosti žít. Odpověděl si, ale dostal další šanci hledat odpověď znovu, aniž by z toho vyplývalo, že prvně se rozhodl špatně. Návraty ztraceného syna tady nejsou návraty do léčebny ani propuštění z ní, nýbrž útěky. Chce se navrátit do života, ale ne na stejná místa, chce někam, kde najde porozumění, lidskost a pravdu, proto utíká tam, kam utíká. Odpuštění hledat nemusí, není marnotratný. Pokud chce člověk ve společnosti existovat, musí se s ní sžít a přetvařovat se stejně jako ona sama. Chce-li však žít svůj život, musí do jisté míry na společnost rezignovat, izolovat se od ní. Stejně jako psychiatr jemu, tak i film nám nic nenutí, tvrdí pouze to, že vždy máme hledat sami v sobě a ne jinde. "Na mě tam je moc lidí."(3.7.2007)

  • mchnk
    ****

    Pro mě dnes už klasický Schorm a jeho konec bez konce, který neminul ani tento těžký film. Pan inženýr a jeho žena hledají něco, co vlastně ani nelze nalézt. Ono hledání bez určitého cíle je těžké, lépe řečeno, marné. Jeden to hledá ve vnitřní svobodě, která může mít i formu rozhodnutí o svém životě, druhý to hledá v nutnosti být potřebný nebo cítit, že někoho či něco skutečně potřebuji. Až rozmazlený a chvílemi dětinský přístup ke spořádanému životu je tou hlavní překážkou. Mají vše a chtějí víc. Vnitřní souboje několika zúčastněných a až extrémně přizpůsobivý boj staré generace, lpějící na spokojeném životě své dcery. Brejchová Kačer je výborná dvojice. Herecká i režijní uvolněnost, učebnicový příklad nové vlny v podobě dramatu i lehkého humoru.(25.2.2013)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace