Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Vitex
    *****

    Tento film jsem viděl už dvakrát. A taky jsem viděl hodně jiných českých filmů. Znám nejlepší díla od Vláčila, Chytilové, Herze nebo třeba Němce. Návrat ztraceného syna pro mě ale stále zůstává nejlepším českým filmem a jedním z nejlepších filmů vůbec. Film podobající se hudbě či jakési časové smyčce neustálých katastrof a katarzí. Když člověk pak vyjde z kina, jakoby byl očištěn ( - pokud tedy dokáže naladit stejný tón a aspoň trochu přemýšlet). 28. 9. 2006 : Film jsem viděl potřetí - názor na něj neměním - spíš jsem se v něm ještě více utvrdil. 26. 10. 2016: Už nepočítám, kolikrát jsem tento film viděl, vcelku nebo po kouskách. Žádám všechny - dívejte se na něj, připomínejte si ho a porovnávejte neustále nejen s jakýmikoli současnými českými filmy, ale i se světovými - nebuďte spokojeni s "málem"! (Sorry, je to trochu patetický, ale mám ten film fakt rád... :-) )(6.4.2005)

  • gudaulin
    *

    V jednom z komentářů jsem se dočetl, že má jít údajně o divácky nejpřístupnější Schormův film. Jsem na rozpacích, protože pár jeho kousků jsem v minulosti ohodnotil slušně a Den sedmý, osmá noc mě dokonce svého času nadchl. Pocit z Návratu ztraceného syna by se dal přirovnat k zážitku slepce, který navštíví obrazovou galerii. Ten snímek mě ani nenaštval, ani nerozrušil nebo nezdeptal, spíš mě prachsprostě uspával - a to je v době pozdního odpoledne poněkud překvapivé, protože nic nemůžu svádět na vyčerpání a noční čas. Existenciální krize je sice prevít, ale tohle zpracování je pro mě ubíjející. Možná jen mám taky svou diváckou krizi a období, kdy upřednostňuji jiné žánry a jiný styl režijní práce. Za co je ta jedna hvězdička, vlastně nevím, protože jsem se se Schormovým filmařským viděním a jeho vyhořelými lidskými troskami dokonale minul. Celkový dojem: 25 %.(3.4.2016)

  • Radek99
    ****

    Až příliš vyhraněný autorský pohled Evalda Schorma při mistrné psychologické sondě do duše intelektuála odcizeného jak vlastní identitě, tak i práci, rodině, životu... Až příliš skeptický svět zalidněný vyhořelými postavami duševně pracujících a jejich ,,zoufalými manželkami"... (MILFka Dany Medřické byla opravdu nečekanou rolí.) ,,Vy nejste šťastná. - Žiju, všechno mám... - Jako já..."(4.6.2012)

  • kajda.l
    **

    Nabubřelé československé plkání ve vrcholné formě. Neschopnost vyprávění kompenzovaná "uměleckým" provedením . Kačerovo nesnesitelné mručení. Černé brýle. A Bohnice před padesáti lety, za to však hvězdy nedávám.(17.9.2015)

  • ad-k
    *****

    Taková česká realita filmové Itálie let šedesátých. Tématická i obrazová spřízněnost především s Antonionim je neoddiskutovatelná, některé scény nápadně připomínají mistrovu Noc (varovný závěr se svým hudebním podkladem pak především Zatmění), Jan Kačer trefně připodobňovaný k Mastroiannimu / jeho rolím (nejen typově, nýbrž i charakterem své postavy) et cetera. Jistá paralela se pak nabízí i u otázek svobody, pocitu absurdity a práva na sebevraždu; tentokráte však vedou stopy spíše do Francie, a sice za Albertem Camusem, jakkoli je např. téma sebevraždy u Camuse tématem poněkud komplikovanějším (sebevraždu však chápe ve výsledku jako zneuznání / souhlas; je třeba v životě setrvat, neboť ve "vědomí a vzpouře den co den je prokázání jediné pravdy, jíž je vzdor", viz esej Mýtus o Sisyfovi). Postavy filmu, kterým zdánlivě na první pohled tolik neschází, tápají v oblasti osobní, vztahové a samota, všudypřítomná a neoddělitelná (ať už ve společnosti či bez ní), se stává jedním z leitmotivů. Lékařskou terminologií trpí "Návrat ztraceného syna" (potažmo Kačerova ústřední postava) jistou obdobou bipolární poruchy, kdy chvilkový a zavčasu skepsí zažehnaný optimismus / chuť do života nahrazuje nemoc, která ve své podstatě žádnou nemocí být nemusí. Snad jen, spolu se vším, co se s ní váže, přirozenou součástí některých z nás (hlavní postava slovy filozofa "myslí, tedy užírá se"). I proto se všechny ty sondy do duše, rozpravy s lékaři a pokusy o léčbu jeví povětšinou jako liché. Naprosto výstižnou se v tomto kontextu stává filmová replika nezúčastněných, tedy se stavem "architektovy duše" zcela neobeznámených (tentokráte dav žen s hráběmi): "A co mu vlastně je?" Ačkoli je věta pronesena v jiné souvislosti a netýká se duševního, nýbrž fyzického zdraví, lepší podtitulek (pomineme-li podobně zásadní výrok lékaře o tom, že člověk je neustále sám a musí o tom vědět) si "Návrat ztraceného syna" nemůže ani přát... │90%(18.7.2011)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace