Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Radek99
    ****

    Až příliš vyhraněný autorský pohled Evalda Schorma při mistrné psychologické sondě do duše intelektuála odcizeného jak vlastní identitě, tak i práci, rodině, životu... Až příliš skeptický svět zalidněný vyhořelými postavami duševně pracujících a jejich ,,zoufalými manželkami"... (MILFka Dany Medřické byla opravdu nečekanou rolí.) ,,Vy nejste šťastná. - Žiju, všechno mám... - Jako já..."(4.6.2012)

  • pm
    *****

    Po druhém zhlédnutí jsem si uvědomila, že přes závažnost tématu bych s jiným hereckým obsazením tento film vůbec nevstřebala, je určitě zajímavá ta parabola s filmy Felliniho a Antonioniho, kde mladí intelektuálové (typová podobnost pohledného Jana Kačera s Marcellem Mastroiannim taky není bez zajímavosti) žijí stejně prázdně jako frázují, a přestože všechno mají, ničeho nejsou schopni. A že jen taková osobnost jako Dana Medřická mohla sexuálně frustrovanou a citově vyprahlou stárnoucí ženu vystřihnout s noblesou, dík které nepůsobila trapně. Stejně tak bych film nebrala vážně s jiným režijním vedením, jedině Schrom uměl s hrdiny, které drsným způsobem stavil do trapných situací, soucítit a nepohrdat jimi...to je zásadní přístup v celé jeho tvorbě. Jinak mám pocit, že film je mnohem víc společenskou satirou, než psychologickým dramatem.(17.3.2009)

  • Pohrobek
    *****

    Mám hodně rozporuplné pocity. Je to o nepochopení, odloučení, samotě a především nespokojenosti s vlastním životem, která je zapříčiněna do absurdna dovedenou skeptickou analýzou vlastního bytí. Nemilosrdná pravdivost celého příběhu je ještě zdůrazněna úvodním ironickým ujištěním o naprosté nereálnosti příběhu a použitím křestních jmen herců pro hlavní postavy. Obvyklá Schormova biblická alegorie je tady krutě obrácená naruby - to, kam se ztracený syn vrací, rozhodně není otcův příbytek a jeho náruč. Ústřední Kačerova postava je pro většinu asi jen portrétem trochu nepochopitelně nešťastného člověka, pro někoho ale může být i jistým "vzorem." Snad jsem tenhle snímek ještě úplně nepochopil, jinak bych ho asi zakázal.(21.9.2006)

  • swamp
    ****

    Pátrání, tápání, deprese.. nekonečná smyčka, ve které se lze jednoduše ztratit v tu chvíli, kdy si myslíte, že jste se nalezli - Návrat ztraceného syna, Evald Schorm, Jan Kačer, Jana Brejchová, Jiří Menzel.(12.5.2009)

  • Matty
    ****

    „Co nám v tom brání?“ Někdy prostě nevíme nebo se nám nechce dlouze vysvětlovat, a proto raději mlčíme. Pro všechno neexistují srozumitelné důvody. Jejich absence činí Jana v očích druhých viníkem, nikoli obětí (po příčinách jeho skutku se s chladnou profesionalitou táže pouze lékař). Funguje jako hromosvod pro slabosti druhých, kteří horlivým odmítáním jeho činu vytěsňují svůj strach rozhodovat se sami za sebe. Bez kompromisů. Jan se provinil proti absurdnímu společenskému požadavku „normálnosti“ a byl zaškatulkován mezi blázny. Jeho projev svobody paradoxně vede k větší nesvobodě. Ostatní ho nyní bedlivěji sledují. Jako kdyby svobodné naložení s vlastním životem člověka zbavovalo práva rozhodovat o svých nejvnitřnějších věcech. Poznání, že blázny z nás dělají druzí, je dovedeno do krajnosti závěrečným honem, prakticky jedinou dramatičtější scénou jinak velmi utlumeného filmu. Divadelně strohá režie, nesoucí ve scénách z ústavu punc Schormovy dokumentaristické tvorby, dává vyniknout myšlenkám, které jsou obrazům nadřazené. Neznamená to ovšem, že by mizanscéna mlčela. Z potřeby zaplnit životy alespoň nějakou činností a odvést pozornost jiným směrem, berou postavy v několika scénách během dialogu do rukou nějakou věc a začínají ji třeba opravovat. Chvilkové vysvobození fixací na materiální, snáze uchopitelné objekty. Ač jsou herci dokonale sžití se svými postavami (a nesou stejná křestní jména), naše sžití s jejich situací nám Schorm neusnadňuje. Jan, skrývající své emoce za tmavými brýlemi, je uzavřen do sebe a hovoří převážně tehdy, je-li někým dotázán. Přestože nás nepouští do svého nitra, není pochyb, že k hlavnímu dramatu filmu dochází právě tam. Mužovou spojkou s okolním světem, který Jana nechápe a chápat odmítá, ale bez něhož přesto nelze existovat, je pouze jeho žena. K ní vyprávění několikrát poněkud nešťastně odbíhá a rozřeďuje tím hutnou atmosféru existenciální úzkosti člověka, jenž (sám sobě) nedokáže uniknout. Janino samaritánství však zároveň vytváří důležitý kontrast k Janovu bolestínství a vybízí k provokativní otázce, jestli není žena způsobilejší k nesení zodpovědnosti, které se muž zřekl. 80% Zajímavé komentáře: sportovec, Andreas, ad-k, Psice(30.5.2015)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace