Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Sarkastic
    *****

    Těžká podívaná. Pro někoho nudná, jiný v ní zas vidí velkou smutnou pravdu. Publikum se u jejího sledování může sem tam i zasmát, v opačně naladěném jedinci vyvolává smích s velmi hořkým nádechem. Je existenciálním filmem plným zásadních otázek nebo jen přehnaně depresivním dílem o jedinci, který nedokázal být šťastným, přestože mu (podle jeho okolí) nic nechybělo? Návratu ztraceného syna je lehké dát určitý počet hvězd, ale proč vlastně? Je to jenom můj osobní (a jistě hloupý) názor, ale tento film skutečně dokáže ocenit hlavně divák, který si už někdy v životě kladl či si v přítomnosti klade otázky hlavního hrdiny tohoto snímku, cítil/cítí se podobně jako on. Po prvé to pro mě byly nejisté 4*, po jistém časovém odstupu a druhém zhlédnutí už zvyšuju na slabších 5 a tu případnou půl hvězdičku si nechám možná na někdy příště. Zajímavý komentář: Andreas(23.11.2012)

  • Radek99
    ****

    Až příliš vyhraněný autorský pohled Evalda Schorma při mistrné psychologické sondě do duše intelektuála odcizeného jak vlastní identitě, tak i práci, rodině, životu... Až příliš skeptický svět zalidněný vyhořelými postavami duševně pracujících a jejich ,,zoufalými manželkami"... (MILFka Dany Medřické byla opravdu nečekanou rolí.) ,,Vy nejste šťastná. - Žiju, všechno mám... - Jako já..."(4.6.2012)

  • troufalka
    *****

    "Věřím tomu, že člověk má jednat podle svého přesvědčení a nehledět na následky." "Jste toho schopen?" "Ne."    Monotóní hlas vyšetřovatele, pardón vyšetřujícícho lékaře (krásně kontrastuje s hlasem Kačerovým), poklidně vlekoucí se scény střídající den v léčebně s životem nevěrné manželky. Setkání a rozchody,ztráty a nálezy. Život není jednoduchý, vyjádřit jeho zmatek ve filmové podobě není snadný úkol. Evald Schorm se o to neustále pokoušel. Našel svůj způsob vyjádření. Jeho filmy vyžadují diváka vyzrálého, pozorného a životem otlučeného. Moje cesta k němu byla svízelná, od prvotního nepochopení až po opakované návraty a zalíbení. Až nalladěná na klidnou vlnu let šedesátých jsem začala vnímat to podstatné. Pokud se u Schorma nechytáte, radím odvahu k vypnutí televize či přehrávaného souboru. Možná ještě nepřišel správný čas.                                                                                                                                                                 Návrat je jako řada dalších filmů téhož autora podobenstvím. Stěžejní scéna proběhne tak nenápadně, že jí můžete snadno prošvihnout. Jde o náhodné setkání, kdy kněz předčítá dětem podobenství o marnotratném synovi. O synovi, který měl všechno, ale musel to opustit, dřít bídu, aby mu došlo, co vlastně má. Je to příběh o návratu ke kořenům, který je provázený nepochopením těch nejbližších. Ale není důležité nakolik nás okolí chápe, je důležité mít se kam vrátit. Návrat, při kterém se navracivší setkává především sám se sebou. Protože není kam utéct.(4.2.2015)

  • Fingon
    ***

    Brouzdal jsem se Českou novou vlnou a najednou jsem narazil na jméno Evald Schorm. Překvapilo mně, že jsem od něj do té doby nic neviděl, a rozhodl jsem se to napravit. Půjčil jsem si hned čtyři jeho filmy z šedesátých let, abych si tak říkajíc udělal představu. No jo. Jenže už při prvním snímku (Každý den odvahu) jsem si řekl, že je dobře, že jsem se k němu dřív nedostal, protože bych to naprosto nepochopil. U Návratu ztraceného syna jsem nabyl jistoty, že je pořád ještě moc brzy. Oba dva filmy mi teď splývají v jednu šeď se stejnými herci (Kačer, Brejchová, Menzel) v něco absolutně nezajímavého. Nepochopil jsem, nezaujalo mně to... jen ten Kačer vypadá sakra dobře, taky bych chtěl být takový frajer. I když to věčné škrcení ostatních postav by si mohl odpustit.(22.5.2008)

  • ad-k
    *****

    Taková česká realita filmové Itálie let šedesátých. Tématická i obrazová spřízněnost především s Antonionim je neoddiskutovatelná, některé scény nápadně připomínají mistrovu Noc (varovný závěr se svým hudebním podkladem pak především Zatmění), Jan Kačer trefně připodobňovaný k Mastroiannimu / jeho rolím (nejen typově, nýbrž i charakterem své postavy) et cetera. Jistá paralela se pak nabízí i u otázek svobody, pocitu absurdity a práva na sebevraždu; tentokráte však vedou stopy spíše do Francie, a sice za Albertem Camusem, jakkoli je např. téma sebevraždy u Camuse tématem poněkud komplikovanějším (sebevraždu však chápe ve výsledku jako zneuznání / souhlas; je třeba v životě setrvat, neboť ve "vědomí a vzpouře den co den je prokázání jediné pravdy, jíž je vzdor", viz esej Mýtus o Sisyfovi). Postavy filmu, kterým zdánlivě na první pohled tolik neschází, tápají v oblasti osobní, vztahové a samota, všudypřítomná a neoddělitelná (ať už ve společnosti či bez ní), se stává jedním z leitmotivů. Lékařskou terminologií trpí "Návrat ztraceného syna" (potažmo Kačerova ústřední postava) jistou obdobou bipolární poruchy, kdy chvilkový a zavčasu skepsí zažehnaný optimismus / chuť do života nahrazuje nemoc, která ve své podstatě žádnou nemocí být nemusí. Snad jen, spolu se vším, co se s ní váže, přirozenou součástí některých z nás (hlavní postava slovy filozofa "myslí, tedy užírá se"). I proto se všechny ty sondy do duše, rozpravy s lékaři a pokusy o léčbu jeví povětšinou jako liché. Naprosto výstižnou se v tomto kontextu stává filmová replika nezúčastněných, tedy se stavem "architektovy duše" zcela neobeznámených (tentokráte dav žen s hráběmi): "A co mu vlastně je?" Ačkoli je věta pronesena v jiné souvislosti a netýká se duševního, nýbrž fyzického zdraví, lepší podtitulek (pomineme-li podobně zásadní výrok lékaře o tom, že člověk je neustále sám a musí o tom vědět) si "Návrat ztraceného syna" nemůže ani přát... │90%(18.7.2011)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace