Zrcadlení

Tak zde jsou pacienti moudřejší lékařů, neb lékaři zde většinou říkají jen všeobecnosti, nota bene ovlivněné dobovou ideologií, a možná mluví tak očekávatelně všeobecně "moudře" i s ohledem na svou image. Ale pacienti jsou na tom tak, že už je jejich vlastní image nezajímá, ti se snaží opravdu něčeho dobrat. Jako herce jsem Evalda Schorma viděl jen v Žertu, a již tam mne napadlo, že by s tou svou vnitřní vážností mohl hrát Tomáše ze Štítného nebo nějakého tajného evandělíka přežívajícího rekatolizaci v zapadlém koutě Vysočiny a v noci u svíčky přemítajícího nad kralickou Biblí. Tenhle dokument mi to jen potvrzuje. (24.10.2014)

Dokument Evalda Schorma, který anketní formou podává zamyšlení nad smyslem života, smrti a dalších skutečností. Lidí se ptá v nemocnicích a to jak samotných pacientů, tak i lékařů a sester. Tyto rozhovory se prolínají s léčbou nemocných, různých operací, tak i záběrů na socialistické zdravotnické prostředí 60.let. Velmi depresivní a pochmurný film, k čemuž hodně pomáhá černobílý formát snímku, který je ale svým podáním a obsahem velice kvalitně natočen. (01.02.2017)

V uzavřeném černém sále by to mělo působit ještě i jinak. // Mnohovrstevnatost vybízí k opětovnému, již ne na pocity ale na strukturu soustředěnému shlédnutí. // Onen tehdejší černobílý materiál dělá polovinu úspěchu; chápu, že dnešní dokumentaristé používají digitál (je to levnější), ale mrzí mě, že se nikdo z českých či slovenských (anebo je, bratry, budu muset ještě líp prostudovat) autorů neodhodlá jít ve stopách tohoto metafyzického a komplexního stylu Schorma, Špáty, nebo třeba Hanáka (Obrazy starého sveta) - tato díla jsou rovněž lyrikou, výtvarným vyjádřením, hloubkovou esejí. (10.11.2010)

Evald Schorm, slavnější pro své hrané filmy, se v tomto nedlouhém dokumentu snaží o „odraz“ hlubokých lidských tužeb tváří v tvář nemoci a smrti. Protože stejně jako štěstí vyzývá k rychlému uchopení a okamžitému prožití, utrpení nutí člověka naopak k větší kontemplaci, k přemítání nad vlastním životem. Je to prostor, který ve své bezútěšnosti vede k přehodnocování minulosti a předjímání budoucnosti. Je snad nemoc nějakým symbolickým následkem za činy, které jsme spáchali dříve? Využili jsme čas zdraví opravdu dobrým a aktivním způsobem? A jaký způsob je vlastně aktivní a dobrý? Co je podstatnější – užívat si života, nebo ho sdílet s druhými? A co je větším prokletím – je to skutečně smrt a nebo spíš život, který je plný samoty? Velmi podstatné existenciální otázky jsou pak doplněny výbornou Schormovou režií, skvělou hudbou a silnými symbolickými obrazy. (07.12.2016)

vy si ze mne děláte prdel, pane Schorm! jen tak mimochodem vložený závěr třetího Mahlera ve vašem závěru mne dostal na kolena (obrazně). no fakt jsem po pár tónech věděl, jak to zkončí, a byly i slzy (bez nadsázky). vy si snad ze mne děláte prdel. myslim, že to je DG307, kdo zpívá "jaký je smysl života". a jestli jste se na to ptal a šel hledat odpověď do nemocnice - NA PSYCHIATRII?!?! vy si snad ze mne děláte legraci! (18.02.2014)