Arvéd

Po tragickém Janu Žižkovi jsem si musel spravit chuť ryze uměleckou záležitostí rozhodně nenamířenou na divácké masy. Divadelní pojetí a adekvátně k obsahu ďábelský výkon Michala Kerna posouvají Arvéda někam, o čem si řada snímků a jejich tvůrců v roce 2022 může nechat jen zdát. Funguje zde naprosto všechno - zajímá, leč kontroverzní látka, poctivě, i když komplikovaně sestavený scénář a divadelní herci - na tohle potřebujete divadelní herce, jinak ty skvostné dialogy nevyniknou. Pokud Michal Kern neposbírá všechny ceny, bude to obrovská nespravedlnost. Tímto výkonem se dostal na míle daleko před ostatní konkurenci, která samozřejmě není nikterak slabá. V druhé řade musím vyzdvihnout Sašu Rašilova, s jakou elegancí a nonšalantností předvedl hlavního Arvédova souputníka. K Pechlátovi a Pleslovi nemusím nic dodávat. Arvéd patří jednoznačně k nejlepším českým počinům roku 2022. Postřeh na závěr - Vojtěch Vodochodský a Vojtěch Vondráček se spolu začínají objevovat ve stejných snímcích a myslím, že si je řade diváků může vzhledem k podobné fyziognomii splést a zaměnit. (10.01.2023)

Nádherné vizuálno, jakož i zvuková stopa. Střípky ze života “malostranského ďábla”, nikoliv klasický životopisný film. Herecké výkony velmi dobré, aura kolem postavy Arvéda perfektní, nicméně k té páté hvězdičce něco chybí, a sám nějak nemůžu přijít na to, co. Vojta Mašek je nicméně génius, jeho komiksy sjíždím už hodně dlouho a film v jeho scénáři i režii - no to je prostě lahůdka. (09.09.2022)

Zná-li člověk Maškovo komiksové dílo, je připraven téměř na cokoli. O to více po všech jeho démonických podivnostech překvapuje, jak zde okultní motiv nezvládl - nejen, že je na něj brán menší zřetel, ale působí strašně uměle, sterilně, bez vzedmutí emocí či vytvoření tajemné atmosféry. Nezvládnutá je poměrně i samotná Kernova role Arvéda, kde se snaží, strašně se snaží působit divně, ale vychází mi přepjatý přehrávaný (a vlastně i nedobře zahraný) divadelní projev, který na mě nefunguje ani při přiznání jakési stylizace. Film je jinak zajímavě pojatým vrstvením několika dějových linií, zajímavým pomalým experimentem bez exteriérů, film, který více než cokoli jiného funguje spíše jako - a tady opravdu zdařile - obraz zrůdné totalitní moci, která má všechny v kleštích, přičemž lidé jsou sami jeho součástkami, které ač fungují bezchybně, třeba jednou čekají na výměnu. Pakliže jsem si však chtěl odnést něco více o osobě J. A. S., pochopit jeho pohnutky a psychologii, dozvědět se něco o jeho historii; tak nyní konstatuji, že stále nevím téměř nic. (11.11.2022)

Dokonalý protipól Slova od Beaty Parkanové. A přitom jsou to v jádru podobné filmy: teatrální, dobové, zaklesnuté do paralel, dualit, opakování. Jenže zatímco ve Slově jde o morální čistotu, přičemž neosobní veličiny jako řád a velké dějiny se tyčí nad postavami, které musí vynaložit zbytečky sil na to, aby se vůbec zvedly z domácího gauče a došly do kanceláře, Arvéd naopak do posledního místečka zlovolně ovládá a kolonizuje celý svůj film, rozlézá se do všech štěrbin, cizích těl a českých kulturních ikon (Švejk, Kafka, Oldřich Nový...). Takhle vypadá přebujelé ego na plátně, maniakálně rozpínavé, ale přitom vnořené do sebe, do několika málo interiérů, támhle jedna cimra, támhle druhá a jeden exteriér nakonec, až když je po všem. Film tak arvédovsky egomaniakální, že sebereflexivně komentuje každý svůj krok, tón, přetvářku, uzel ve vyprávění. Trochu nadsazuju, v popisu i hodnocení, ale je mi to jedno. (08.12.2022)

Po traileru jsem já čekal hutné společenské a historické drama, šmrncnuté okultismem a dočkal jsem se filmu, který je sice pro Česko netypický, ale jehož forma, jakkoli odvážná, mnoho diváků buď unaví nebo otráví. Arvéd je snímek velice zajímavý, ale ve své repetitivnosti dost ubíjející. Jako jeho jednoznačný klad lze ovšem označit to, že Saša Rašilov nejml. se po desítkách let neobjevil v nějaké TV ptákovině nebo rovnou sračce. Snímku uděluju rozčarovaných 70%. (02.01.2023)