Král komedie

Povedený v celku jednoduchý film. Robert de Niro v roly vtipálka, tak to jsem ještě neviděl, drsňácké role mu sedí více. Velice se mi líbil scénář, ale film byl na něj moc dlouhý. Mě tento typ show moc nezaujal, Scorsese točí mnohem lepší filmy s de Nirem. Ukázal nám, že když něco opravdu chcemem tak to jde. (11.01.2007)

Na podobně kritické filmy nejsem od Martina Scorseseho úplně zvyklý, na komedie už vůbec ne. Tohle zřejmě není úplně typickým Scorseseho počinem a možná proto se mi výjimečně líbí, mám rád filmy, které vedle zábavy na úrovni dokážou v druhém plánu ještě sdělit i cosi navíc, cosi proč nad viděným pak přemýšlím ještě nějaký ten čas po zhlédnutí... Král komedie mě zaujal svým černohumorným dějem včetně závěru i životním výkonem Roberta De Nira už nějaký ten rok zpátky a po opakovaném zhlédnutí mu přidávám i poslední hvězdičku. V mystifikačním závěru, který na první pohled působí čistě úsměvně, Scorsese dokonalým způsobem podtrhuje celou kritickou linii filmu v souvislosti se sžíravým obrazem médií a popkulturní zábavy. Masa lidí ani pořadatalé nevyžadují a nevyhledávají skutečné talenty, dávají přednost celebritám vyšlým z prvoplánovaných senzací a skandálů... proto také mladý bavič Robert Pupkin, svým postupně až nemocně posedlým zápalem dohnán k protizákonnému jednání, se nestává v závěru mediální hvězdou díky svému životnímu a tak dlouho vytouženému komickému výstupu (byť jím rozesmál celé publikum), nýbrž zejména díky svému skandálnímu činu s únosem, který zvýšil pozornost a teprve ho zařadil mezi „ty vyvolené“, jímž se na povel sborově tleská, a vlastně není už důležité, co pak na jevišti řeknou či předvedou... Coby komedie (byť hořká, černá a místy dramatická) sice Král komedie neoplývá úplně nejsvižnějším tempem, ale provází ho podmanivá atmosféra, výborná režie, má po celý čas atraktivní prostředí televizního studia, příběh se časem začne ubírat nepředvídatelným směrem a Robert De Niro coby smutně zábavný „král na jednu noc“ exceluje v komických částech svého výkonu naprosto přesně a stejně výborně jako i v hlubším, charakterním odstínu postavy posedlého Pupkina. [90%] (30.12.2021)

Chameleon Robert De Niro tentokrát jako nesmírně otravný fanoušek, který nebere ne jako odpověď a považuje se na nedoceněného komika. Pro mě osobně jeden z nejslabších filmů dvojice De Niro & Scorsese. Asi i proto, že byl Robert "The King of Comedy" Pumpkin tak neskutečně vlezlou postavou, že mi po půl hodině začal lézt na nervy. (25.05.2009)

Nemůžu si pomoct, ale mě tenhle film naprosto dostal. Robert De Niro zde ukazuje, že nemusí hrát jen agresivně vyšinuté postavy, ale skutečného krále komedie. Ta role je dokonalá, především v tom, že nikdy neztrácí svoje kouzlo. Nikdy nedojde k nějakému skutečně agresivnímu výlevu, ale pořád mu zůstává úsměv. Skvělý kontrast mezi ním a Jerrym Lewisem. Skvěle fungující film s výbornou pointou. Proč nebýt trochu nereálný, když je to podáno v tomhle podivně komediálním duchu. Rupert Pupkin je vyšinutec, který se vám dostane pod kůži. (30.10.2013)

Jak jednou napsal Oscar Wilde „Somehow or another I'll be famous, and if not famous, I'll be notorious.“ A ačkoliv to samozřejmě nebylo myšleno doslovně (protože zrovna Wilde si svoji slávu zasloužil úctyhodným talentem), od dob televizní zábavy se tento postoj stal, nebál bych se říci, motem obyčejného „západního“ člověka. Čím více se pak rozšiřuje počet platforem, které jsou na reprezentaci založeny (např. facebook, instagram, atd.), tím více se stává podobná problematika „vše pro pohledy druhých“ aktuální. Nejen, že dobré věci musejí být vidět, ono musí být viděno úplně všechno. Už nezáleží takříkajíc na obsahu, ale na sledovanosti. Avšak, domnívat se, že sám předmět prezentace bude této nenasytné touze po pozornosti ušetřen, by byl na druhou stranu omyl. Protože mnoha věcem (a řekl bych, že i samotnému lidskému charakteru), prospívá spíše tiché dozrávání než velkohubá halasnost. Právě snaha o viditelnost za každou cenu devalvuje mnoho věcí, které sami o sobě nesou pozitivní konotace. Vezměte si jen ty davy tvůrců, jejichž potřebou již není tvořit, ale mnohem spíše být při tvorbě obdivován (nebo ještě lépe vůbec netvořit, ale mít pouze umělecké manýry). Jak k takovému umění, které ztratilo cele svoji původní funkci přistupovat? Nebo, abych uvedl ještě jeden příklad, taky se ve vašem okolí množí počty bojovníků za lidská práva, jejichž snaha o pomoc druhým začíná (a často i končí) u pouhého ústního projevu o jejich vlastní solidaritě? Vtipné. (06.10.2016)