Poslední valčík

Poslední koncert skupiny "The Band" je pro mne v mnoha ohledech "srdeční záležitostí", takže nelze nedat nostalgických pět hvězdiček. A Martin Scorsese ukázal, že je velký filmař, když dění na pódiu i mimo něj bez zbytečných exhibicí citlivě zaznamenal. Jeho režie si prakticky nevšimnete, ale přesto je "The Last Waltz" od té doby "mustrem", jak správně nasnímat živý koncert. Nehledě na to, že tehdy byl opravdu ve správnou dobu na správném místě. (02.11.2005)

I když ty písně neznám, i když jsem o The Band slyšel poprvé, z dokumentu/záznamu koncertu se na diváka alespoň částečně přenese ta skvělá atmosféra, stejně jako se na něj přenáší atmosféra kapely v době ukončení spolupráce. Z hlediska souvislostí se divák dozví dost na to, aby pochopil význam kapely, stejně jako i nutnost rozpadu. Martin Scorsese tak ukázal, jak skvělým je pozorovatelem a jakou má schopnost zachytit významné okamžiky, a to jak rozmáchle, tak i vnitřně. Více: http://www.filmovy-denik.cz/2013/07/posledni-valcik-1978-80.html (14.07.2013)

Skvělý záznam rozlučkového koncertu kapely The Band, který je spíše "jen" špičkovým zachycením hudebního zážitku než dokumentem v pravém slova smyslu. Ve Scorseseho rozhovorech mimo pódium se nejde v ničem extra do hloubky, dozvíte se takových pár středně vtipných faktů a historek z let šedesátých, které nenásilně vyplňují chvíle mezi jednotlivými hudebními výstupy. Každopádně vidět to na velkém plátně v Karlových Varech byl zážitek. [80%] (01.07.2022)

S režisérem Martinem Scorsesem se poměrně míjím, pokud jde o různá témata z prostředí mafiánského, gangsterského a jiného podsvětí, kterými se ve svých filmech rád a často zaobírá, zatímco mě zůstávají značně cizí. Ale občas se od nich dokáže odklonit a pak musím uznat minimálně to, že hudební vkus má Márty skvělý, zde bychom dokázali případně najít i společnou řeč a v tomto směru má mě i čím obohatit. :o) Už v Barvě peněz jsem ocenil mj. bohatou hudební složku plnou starší bigbeatové muziky a tentokrát jsem byl svědkem jedinečného výletu do hudebního světa v Americe 70. let. Z koncertu mě osobně neznámé kapely The Band, obohaceného v sekci hostů o přítomnost řady zvučných muzikantů a zpěváků, sálala přímo nákažlivá atmosféra a z nejedné písně i silné emoce. Vystoupení kapely s hosty, během něhož se vystřídala na jevišti pestrá řada různých hudebních nástrojů, mě dokázala chytit, ač jsem v 90% případech písně neznal. Autentická vyprávění historek muzikantů v rozhovorech s režisérem byla občas možná trochu tuctová a ničím překvapivá, ale určitě dobře dotvářela obraz o jedné hudební epoše a jako celek se to sledovalo příjemně. Jednoduchý, obyčejný hudební dokument doplněný o záznam koncertu, ale zároveň dvě unikátní hodiny plné výborné živé muziky! 80% (viděno v rámci "Challenge Tour 2021" – 30 dní se světovou kinematografií) (05.03.2021)

Na ranných Scorseseho filmech mě baví mimo jiné jejich taková ta halabalácká bezprostřednost, díky které máte občas pocit, jako byste nebyli součástí příběhu daného filmu, ale součástí jeho natáčení. Což vždycky připomněla například přiznaná i nepřiznaná camea režiséra. The Last Waltz byl dlouho připravovaný, storyboardovaný (!) koncert, kde za kamerami stáli lidi jako Michael Chapman, Vilmos Szigmont nebo László Kovács. Zároveň však v backstage byly připravené hory koksu, nevypočitatelní hudební hosté a v důsledku dlouhého natáčení (koncert skončil až v půl třetí ráno) postupně docházela či odcházela technika. K dovršení toho všeho se Bob Dylan patnáct minut před vystoupením rozhodl, že odmítá být natáčen, přičemž ale právě jeho přítomnost byla závazkem k tomu, aby studio film zaplatilo. Intenzitě záznamu koncertu pak dost přidává onen zadní plán, kde se pohybují všemožní najetí bedňáci, modifikuje se nastavení techniky a jednotlivé týmy si přeposílají fixou psaná čísla, na která blikají žárovkami a mě by fakt zajímalo, co to mělo znamenat. A mezi tím se jako tryskomyš pohybuje nahrocený Scorsese a dává si pozor, aby na něj někdo nešlápnul. The Last Waltz pak mimoto má ve světě koncertních záznamů důležité místo, kdy víceméně už fyzicky a psychicky vyčerpaná kapela se rozhodne navzdory všemu, uzavřít svoje období a to nikoli ve smutku a dojetí nad sebe samou, nýbrž s viditelnou úlevou. V něčem tak tento koncert symbolicky uzavírá woodstockovou hudební éru a ukládá ji ke spánku s drogami a nespokojeností vyřízenou hippie subkulturou, kdy za rohem již čekají reaganovské osmdesátky a s nimi i nová hudba, nová scéna i nové kapely a ty, hoši a děvčata, budou hrát dokud vám to nebude líto. A ještě dýl. (18.09.2023)