poster

Blade Runner

  • USA

    Blade Runner

  • Slovensko

    Blade Runner

  • Slovensko

    Ostré komando

Sci-Fi / Thriller / Drama

USA / Hong Kong / Velká Británie, 1982, 117 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • novoten
    ***

    Kult, který je mi lehkou záhadou a sci-fi s noirovým nádechem, která se vyžívá v technické i vizuální ponurosti. A bohužel i obrazové bizarnosti. Scott se bojí byť jen malinko rozmáchnout a ukázat nám víc ze světa budoucnosti a místo toho jen nechává pršet na Deckarda a vyprávět relativně obyčejný příběh. Replikantům trochu chybí psychika a na konci pořád nevím, proč by mi jejich osudu a údělu mělo být líto. A chtěl bych také vidět Blade Runnerovo průměrné hodnocení, kdyby ho nenatočil právě Ridley Scott. Možná by i můj názor putoval níže, protože díky jeho příjemným vizuálům a hlavně výbornému cynickému Fordovi na podkladu adekvátního soundtracku to nakonec nebylo tak špatné, jak jsem se zprvu mračil. Tuny dešťových kapek, saxofonové melodie a Vangelisova pohádková hudba zůstávají v divákově mysli dlouho.(6.4.2007)

  • woody
    ****

    Absolutně skvělý film co dodat no snad jedině viděl to někdo na videokazetě z roku 1991?(10.1.2003)

  • Shadwell
    *****

    Antropocentrický, na člověka orientovaný princip kinematografie zapříčiňuje tomu, že jen málokterý film staví aranžmá kulis nad herce, a tudíž že se jen málokterý film s nějakými kulisami vůbec obtěžuje. Vyjma povinně únikových sci-fi a fantasy světů mě napadá pouze Metropolis a Minority Report, u kterých bych se klidně obešel bez postav a donekonečna se obdivoval práci výtvarníka, tvůrce kostýmů, výpravě a scénografii, designu a architektuře. První vyrůstá z Bauhausu a Art Deca, druhý z near-futuristických technologií a průmyslového designu. U většiny ostatních filmů je důmyslné aranžmá scény naprosto ojedinělým jevem, který když už se vyskytne, nepokrývá koncepčně celou stopáž a spíše ční jako muchomůrka rostoucí na hromadě kompostu. Jak protřelí tvůrci a výkonní produkční navíc vědí, nadstandardní výstavbu scény stejně nikdo moc neocení, včetně kritiků, ostatně kdy naposledy vám někdo po odchodu z kina oznámil: „Všiml sis toho oděvu, ergonomie sedací soupravy a etažéru, paravánu z koženky, té garderoby?“ Dneska je navíc trend dát spíše filtr před kameru než si pohrát s tím, co je před ní. Filtr je mnohonásobně levnější a navíc cool. Pozadí je důležité pouze tehdy, je-li k nám postava otočená zády a obdivujeme-li se scéně spolu s ní. Asi to má celé do činění se zrcadlovými neurony, prostě s tím, že nejsme s to odečítat emoce z krajiny, ale z lidí, kteří k nám stojí ve filmech skoro permanentně čelem. Antropocentrismus dostává těžké údery již dlouhou dobu, začalo to ztrátou výlučného postavení ve středu vesmíru a na sklonku minulého století důkazem, že do našeho života lze zvnějšku vcelku úspěšně zasahovat. Malířství opustilo antropocentrismus vlivem fotoaparátu úplně, zato kinematografie, poslední mohykán, se jej stále drží. Postery se mění, ale jedno mají společné, na všech jsou lidé. Kralují i obrazu ve filmech, zpravidla vycentrováni, pak je ohromná propast a pak teprv nějaké dekorace. Sám Harrison Ford, zhýčkaný indian-jonesovskými a star-warskými psími kusy, hudroval nad statičností, kterou mu Ridley opovážlivě přiřkl, aby vynikla scénografie, neboť Blade Runner staví odvěký antropocentrický schéma na hlavu, částečně proto, že vzato do dickovsko-paranoidního extrému jsou tu všichni lidé replikanti a všichni replikanti lidé, a za hlavní postavu volí město, dystopický Los Angeles, jedinečnou fůzi Scorseseho špínou zčernalých, spoře osvětlených newyorských ulic z Taxikáře v dolních patrech obývaných pankáči a Nolanových futuristických chicagských čtvrtí posetých mrakodrapy ze skla a oceli ve vyšších podlažích vyhrazených lepší společnosti. Na jedné straně přírodní materiály, široké cihlové obložení ulic, mrtvé kameny, uprášená stébla trávy, třas různých pachů, vůně nudlí a suši u stánku Chinatownu, na straně druhé syntetické umělotiny, plasty, ocel, sklo a tekutý krystaly. Celé město bychom mohli chápat jako rozhovor či koncert dvou hlasů, z nichž jeden se podobá orkánu, přívalu slepé, ničivé energie multikulti subkultur, zatímco druhý zaznívá jako sladké, něžné, nostalgické blues - to jsou ty tapisérie rozjásaných neonů a červených světel, monstrózní billboardy, pověstný simulakra, OLED displeje a 3D vizualizace, blikající velkoplošné reklamy, tvář japonské ženy ve vrchních patrech a ještě dál mimo neobyvatelnou Zemi zkolonizované planety - věčné mlčení těch nekonečných prostorů mě děsí. Pomine-li se, že v knize je ten ráj krajně ponurý, protože Mars je údajně horší místo k životu než Země, alespoň to tvrdí replikanti a učí nás v to i Total Recall, musí se člověk ptát, jestli je za těmi displeji a mediálními fasádami ve vrchních patrech skutečně nějaký život. Možná se tam nic skutečného neodehrává, podobně jako v zemi Oz, jenže tady chybí i ten obyčejný člověk, který se z čaroděje vyklubal, a to je možná děsivější, než kdyby se tam nějaký podvodník klamající ostatní různými triky nacházel. Celé město připomíná hrad, nebo zámek, s temnou věží nahoře, kde ale nikdo nepřebývá; je jen demonstrativní. Infuzi nové technologie do starého systému – nové budovy jsou vždy stavěny na starých coby nástavby, všechno naše bohatství stojí na krvi a utrpení mnoha lidí, civilizace roste, metaforicky i doslovně, na sedimentech včerejška – ukazuje i závěr se slavným proslovem Hauera odehrávajícím se na střeše, kde registrujeme obrovské ocelové nosníky zaražené do přírodního kamene. Toto charakteristické rozdělení na přírodní a syntetické se ve filmu odráží nejen v konfliktu mezi lidmi/replikaty, slumy/mrakodrapy a low life/high tech, ale kopíruje i žánrové rozpoložení mezi staromódní detektivku a novodobou sci-fi, respektive noirem a cyberpunkem, který z noiru otevřeně čerpá; je jeho nadstavbou. Velkým tématem takovéhoto industriálního města je odcizení a osamělost, jak víme od filozofů – tento fakt symbolizuje osamělý maniak plížící se na předměstí. Těmito hanebnými ulicemi proto musí kráčet muž, který není hanebný (Marlowe, Chandler - kdokoliv). Rick Deckard neřeší příčiny, nebojuje o změnu světa, řeší pouze a jen důsledky, replikanty. Žije v post-ideologickém světě abstraktních kol kapitálu, nadprodukce umělých obrazů a nadnárodních korporací, jejichž mocipáni jsou všude a nikde zároveň a nemůžou být jako Husajn oběšeni nebo zlynčováni jako Mussolini. Z konce filmu není patrný konec fikce, protože z triády „rovnoáha – narušení rovnováhy – obnovení rovnováhy“, na níž stojí každý příběh bez výjimky, posledně jmenované není splněno. Deckard dělá jen svoji práci. Nezachraňuje svět. Fikce žije po skončení v temnotě dál. Proto byl přilípnutý šťastný konec tak nesmyslný, podrývající post-ideologický (tj. zakonzervovaný, dále neměnný) charakter cyberpunkového fikčního universa. ____ O porodních bolestech Blade Runnera kolují celé fámy, stojí na nich i onen dokument Dangerous Days malinko ubrečených tvůrců, kteří překonali všechny překážky a otiskli nohy do historie kinematografie. Není ale právě tohle, stižené podmínky vzniku, nezbytnou podmínkou každého velkého kulturního díla? Není tohle pravý problém Hollywoodu? Problém Hollywoodu není v nedostatku talentovaných lidí. Vždycky říkám, že tam na těch filmech, včetně takových Transformerů, dělají nejlepší mozky Ameriky, co mají červený diplomy a od začátku do konce narvaný portfolio, viz ty dlouhatánský desetiminutový titulky – odsud pramení mimochodem největší paradox celých dějin filmové kritiky, kde proti tisícům odborníku stojí jeden jediný kritik, na rozdíl od literatury, výtvarného umění nebo architektury, kde to je na férovku 1v1. Problém Hollywoodu je jinde, v maximální kontrole, přísných osnovách, obřadnosti a vypočítavosti, která vznik filmů provází. Německé „ordnung muss sein“ znamená nanejvýš dílo mistra, ale nikdy masterpiece. Znásilnění a maximální kontrola se může zdát rychlejší než námluvy, avšak mnoho lásky nepřináší. Proto se těší větší oblibě postklasický Hollywood než klasický, známý svou urputnou schematičností. Dílo se tehdy odebralo tvůrci a šlo do střižny, o nějaké kontrole nad filmem po celý jeho životní cyklus od záměru přes realizaci po postprodukci nemohlo být řeči, režiséři si odvedli svoje a pak se pakovali. Ohlédneme-li od toho, že postklasický Hollywood je lepší čistě proto, že je nám časově bližší (film se, na rozdíl do knih, který jsou, aniž bych chtěl urazit typografy a sazeče, 500 let stejný, neustále vyvíjí, proto jsem nikdy nerozuměl lidem, co se dívají na ranou kinematografii – staré knihy jsou stále jako nové, nové filmy už v době vzniku zastaralé), jsou mi mnohem bližší nikoliv klasický noiry ze 40. a 50. let, které byly obdobou staropanenských moralit, novelizovaných vulgárním freudismem, ale moderní neo-noiry ze 70. let (Čínská čtvrť), 80. let (Blade Runner) a 90. let (Poslední skaut) a drzé meta-žánrově noiry z poslední dekády (Muž z Londýna, U Turn, Kiss Kiss Bang Bang). Ta hegelovská písnička je pořád stejná – z prvního extrému (pravice), se přejde do druhého (levice), načež syntézou obojího vzkypí kompromis jako třetí cesta Tonyho Blaira. Totéž slavný spor Fukuyama versus Huntington, z něhož se dnes vyklubalo nejednoznačné kmitání mezi obojím, protože definitiva západní liberální demokracie je stejně pravděpodobná jako její úpadek pod náporem muslimské a čínské kulturní civilizace. To samý názorový vývoj v otázce kolonialismu, dříve něco strašného, viz práce Hannah Arendtové, došlo pozitivní revize v Britském impérium od Fergusona, podle něhož imperiální mocnosti neožebračovaly národy, které se ocitly pod jejich nadvládou, ale naopak zajišťovaly jejich ekonomický blahobyt, a tak jsme dnes svědky syntézy, bipolárně vyostřené vnímání kolonialismu přešlo v šedou zónu; kolonialismus byl dobrý i špatný. Hollywood posledních třiceti let představuje zdárné sjednocení starých konvenčních časů klasického Hollywoodu a hipísácké nevázanosti Hollywoodu nového, čili už tu samozřejmě je místo pro určitý chaos, z něhož může vyrůst velké dílo, ale pořád se sráží s vůlí k dozoru a s řízením kinematografie managementem jakosti a rizika.(6.10.2010)

  • T2
    ***

    Rozpočet $28miliónovTržby USA $32,868,943Tržby Celosvetovo $50,500,000Tržby za predaj Blu-ray v USA $5,111,359 //počet predaných kusov 206,744Tržby za predaj DVD v USA $18,219,340 //počet predaných kusov 511,467║ Vizuál, kulisy, ponurá atmosféra sú delikátne, príbeh nie je možno najchytľavejší ale má čosi do seba, len keby to troška viac malo na dejových obrátkach... pre mňa aj tak len priemer. /videl v kine: 65%/ (videl na festivale Comics Salon 2012)(25.8.2007)

  • Boss321
    ****

    Ridley Scott po Vetřelcích potvrdil, že je skvělý režisér a natočil další kultovní film. Harrison Ford předvádí vynikající výkon, stejně jako ostatní herci hlavně do té doby neznámý Rutger Hauer a Sean Young. Škoda, že snímek byl nominován jen na dva Oscary (Výprava, Vizuální efekty). Po celou dobu na vás dýchá výtečná atmosféra, která je korunována výborným koncem. Ve své době hodně nadčasové a originální.....(2.1.2008)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace