Katakurike no kófuku

Penzión The White Lover’s, je v podstate takým「rodinným podnikom」, zrovna ponúkajúcim nielen ubytovanie, ale zároveň snáď aj nejaké to meníčko, aby skrátka potenciálni hostia mali nielenže, kde hlavu zložiť, no súčasne, aby im ani tí muzikanti zase v bruchách príliš nevyhrávali... 5-6 členný personál sa vlastne skladá výhradne iba z rodiny v zložení Masaoa & Terue Katakuriovcov, čiže vskutku sympatických manželov, ktorí majú po dve dospelé deti v podobe syna Masajukiho a dcéry Šizue, ktorá má ešte i neplnoleté dieťa, a nakoniec aj najstarší člen famílie, t.j. naozaj svojský, starší pán, Džinpei, a tak to tu zväčša režírujú títo nepredvídateľní Katakuriovci, pre ktorých sa jedná o vysnívaný projekt, v ktorom by chceli pokračovať až do konca... • Podľa niekoľkých predchádzajúcich viet, by sa najskôr mohlo len zdať, že všetko funguje, ako vari tie najlepšie, švajčiarske hodinky, no ani zďaleka to však nie je pravda. • Čitateľ recenzie sa v tomto kľúčovom momente ihneď zamyslel, a tak teraz intenzívne rozmýšľa, čo má tým totižto tento recenzent na mysli, proste, kde visí háčik, kde spočíva ten najväčší kameň úrazu? Čo myslíte, kde to môže najmä byť? • Ak ste si už medzitým stihli sami odpovedať v tom zmysle, že to tu akosi zíva neuveriteľnou prázdnotou, inými slovami, nemajú žiadnych hostí, tak ste jednoznačne na správnej adrese. A čo v takom prípade, keď im konečne začnú hostia pomaličky prichádzať, tak o tom je ĎALEJ, mimochodom, práve tento, Miikeov, zábavný počin, ktorý by som jedným slovom charakterizoval, ako bizarný! • Totiž, tieto postavy majú vo veľkej obľube, postupnú komickosť, tancovanie a spievanie, vo vzájomných polohách, tým pádom snímka automaticky získava i ďalšie neoddeliteľné vlastnosti v nasledovných podobách, a to konkrétne v hudobnej, či povedzme trebárs, muzikálovej komédii, a do toho si tiež primiešajte i surrealistické prvky, čím sa zas miestami vytváral i naprosto neznesiteľný, gýčovitý efekt, ktorý občas hraničil s maximálnym nevkusom, alebo by som to proste prirovnal k takému spôsobu, že Japonci majú predsa zvláštny zmysel pre『čierny』 humor, čo je asi najbližšie k hlavnému motívu, okolo ktorého sa film neustále točil, a tak by sa mal teda divák dostatočne nastaviť na takúto vlnovú dĺžku, v opačnom prípade vás čaká poriadny šok! • Od tohto režiséra môžete očakávať asi úplne čokoľvek, a preto by som sa nad celkovým obsahom nemal nadmieru pozastavovať, keďže som si toto kinematografické dielo z roku 2001, chvíľkami i náležite užíval, čiže toľko absurdných ingrediencií pohromade, nemusí byť vždy na škodu samotnej veci, vrátane i toho vydareného obsadenia v podaní, napríklad takej pôvabnej, japonskej herečky - Keiko Macuzakovej, na ktorú som sa ani nevedel poriadne vynadívať. • Síce odporúčam, no, určite to nie je pre každého. (09.05.2023)

Přiznám se, že jsem to chtěla cca po 20 minutách vypnout. Pokud ale přistoupíte na totálně ulítlý styl, zjistíte, že je to vlastně geniální film. Proč by Takashi Miike točil jen "remake" korejského The Quiet family, když může stvořit na stejné ose něco naprosto odlišného? Ony brutální animace švankmajerovského stylu pak dokonale zapadají do celkového pojetí japonského úletu. (27.02.2010)

Miike je neuvěřitelný talent. O tom žádná. Jeho tvůrčí potenci a neokoukané nápady mu můžou jiní režiséři jen závidět. Je to bruslař mezi žánry. Pustí se klidně do hororu, sociální sondy o disfunkční rodině, komiksové brutality, rodinného komiksového filmu nebo do jakuzacké akčňárny. Tak si jednou řekl, proč nenatočit taky muzikál, řádně okořeněný vskutku úchylným dějem a několika zajímavými postavami (synovec královny Alžběty). Film určitě pozvedne náladu, hlavně u tanečních čísel všech zúčastněných, protože moc tančit neumí nebo to schválně kazí, a možná právě proto to působí celkem roztomile. Jedinou výtku mám k výběru hudby. Soundtrack bych určitě nebyl schopen poslouchat ani chvíli. Pepíček Zíma i s celou Vlachovkou je proti tomu, co uslyšíte v tomto filmu, nářez. (31.03.2006)

Jeden z nejšílenějších a zároveň nejúžasnějších filmů vůbec a je jasné, že něco takového by za hranicemi Japonska nemohlo vzniknout. Pokud budete očekávat příběh k zamyšlení a dokonalé zpracování (schválně je nedokonalé, proto svým způsobem geniální), tak můžete narazit, ale když přepnete z racionálního uvažování, pak si tuto neuvěřitelnou jízdu možná budete užívat tak, jako já. Mimochodem, můj první japonský hraný film (2008). (30.08.2010)

V podobně neobvyklých polohách mám TM nejraději a ze tří japonských ""muzikálů"", které jsem měl možnost poslední dobou vidět (ještě Karaoke Terror a Yaji & Kita: The Midnight Pilgrims), vychází právě tento jednoznačně nejlépe. Miike jde totiž podstatně dál, demontuje žánr jako takový, aby jej posléze mohl přeskládat do nového celku, podobně jak učinil s westernem (Sukiyaki Western Django) či hororem (Gozu). A byť písně nedostávají takový prostor, aby mohly začít iritovat, jsou naprostým základem díla. Ideální občerstvení pro ty, kteří se chtějí ujistit, že rejstřík tohoto režiséra je výrazně širší, než se může jevit. (22.02.2011)