• Boss321
    **

    Tohle považuji za nejhorší celovečerní film pánů ze čtyřky.... Dvě hvězdičky.(28.9.2007)

  • Hejtmy
    ****

    Nejvážnější ze všech čtyrech dílů filmovejch "Hříšných lidí města pražského", ale to není vůbec na škodu. Skvělej je hlavně Brzobohatej, v roli zhrzenýho milence prostitutky Paraplíčka, a taky samozřejmě Marvan v roli rady Vacátka. Nemálo dobrá je aji titulní pisníčka a sice tu není žádnej humor jako v ostaních filmech, ale to mi ani tak nevadí. 80%(9.1.2009)

  • Šandík
    ****

    Jiří Sequens byl velmi slušný řemeslník, který v mnoha filmech nabízí značně rutinované výkony. Občas se ovšem zableskne... Zřejmě ve chvíli, kdy se dané téma režiséra nějak osobně dotklo, bylo mu blízké, přitahovalo jej. Sequensovo výborně zvládnuté řemeslo pak přinese skutečně nevšední výkon. To platí především o seriálu "Hříšní lidé města pražského" a navazujících filmech a také o "Atentátu". "Pěnička a Paraplíčko" není klasická detektivka, je to spíše detektivní film s mnoha dobrými hereckými výkony, dobře zvládnutou kamerou, výborně vybranými a připravenými lokacemi a záměrně pomalým rytmem vyprávění. Širokoúhlý formát tomuto pomalému, vizuálně bohatému způsobu vyprávění mimořádně svědčí. Škoda několika zjevných režijních škobrtnutí, při kterých se najednou žánr změní v muzikál či bláznivou komedii, tj. především v zásadě zcela zbytečné "hudební vstupy", i když hned ten první je zajímavý alespoň prudkou změnou nálady po zahlédnutí mrtvoly v kalných vltavských vodách a pak příjezd hasičů v poslední části filmu. Bez těchto "rekvizit" by byl film rozhodně celistvější.(11.3.2008)

  • Tommassi3
    ****

    "A co potom ?? Co jste dělali potom ??" - "Pane inšpektór, už ste někdy skládal dvacet tun uhla ??" ;)(10.9.2014)

  • sportovec
    *****

    Jsou díla diváka spontánně uchopující a pak jsou ta druhá. Ta, která si vynucují vaši opakovanou pozornost, ta, která vás divácky a lidsky nehladí, protože nemilosrdně doléhají na vaši šedou kůru mozkovou. Na váš rozum, na váš cit, na vaši životní zkušenost, styl a orientaci. Jakkoliv např. hudební čísla mohou v PARAPLÍČKU působit rušivě, děj, prvorepublikovou atmosféru postihují a dotvářejí neobyčejně přesně. Filmová vlna šedesátých let se neomezovala jen na filmy o rozervanosti a odcizení dobových současníků a jejich doby, měla opravdu celožánrový dosah do celého tehdejšího národního hraného filmu a spoluspojovala se přitom s ostatními uměleckými tvorbami - literární, výtvarnou i hudební a divadelní. Způsob, jakým je tento nesporně vynikající film hodnocen nejen na tomto fóru, naznačuje, jak nesnadným a obtížně pochopitelným dílem je. Bohdalové vyjádření o mikrosvětě prvorepublikové identity a jejích tzv. malých lidech i vzácnosti hereckých příležitostí s tímto zaměřením postihuje podstatu problému. Vymývání mozku, která opakovaně probíhala - a zdaleka bohužel neskončila - počínaje Mnichovem a epizodickou Druhou republikou a konče posledními, dnes už také historickými křečemi pozdní normalizace, byla úspěšná víc, než kdy jejich historicky opakovaně recyklovaní nositelé a inspirátoři mohli a směli doufat. Dějinné pozadí HŘÍŠNÝCH LIDÍ MĚSTA PRAŽSKÉHO je pro odborníka i dnes poměrně snadno rekonstruovatelné a následně doložitelné. Až familiérní vztahy mezi policejní elitou, kterou vždy byli kriminalisté, také nejsou výplodem chorého mozku. Příběh, který Marek se Sequensem z tohoto pozadí dokázali vytvořit, přerůstá hranice detektivního, thrillerového i dobrodružného žánru; velkými zpomalujícími sekvencemi a až hlubinným psychologickým záběrem do vnitřního světa nejen protagonistů příběhu, ale i v některých epizodických rolích (skvělá Štěpničkové Darmovzalová jako Pěničkova nájemnická domácí) dosahuje rozměru srovnatelného s nejlepšími díly např. italského neorealismu (nejvíc se mi tu vybavuje Vittorio Sica) mj. i tím, že PARAPLÍČKO nepostrádá ani výborné humorné - byť epizodicky okamžikové - scény (PARAPLIČČIN vstup do lepšího podniku, kam jde za radou Vacátkem). Probírat se hned malou encyklopedií skvělých hereckých výkonů v tomto rozsahu a na tomto místě nelze. Dopustím se proto jen velmi zběžné mozaiky. Vacátkův part pomohl naznačit skutečný umělecký rozměr Jaroslava Marvana, rozměr, který dalekosáhle přesahuje české národní prostředí; nakolik vlastně, nelze říci, protože srovnání a příležitost tento vynikající herec nikdy žádnou nedostal. Bohdalová se zde dotýká herecké geniality (podobně jako o třicet let později ve FANNY) a jednu ze svých mimořádných příležitostí dokázal využít i Radoslav Brzobohatý. Do této mozaiky je nutné zařadit i Šmídu, Zímu (excelentní pěvecký výkon), Štěpničkovou a Růžka jako majitele domu v celé jeho samolibé sebestředné nařvanosti (scéna sice nepřímo, ale účinně ve své době naznačovala skutečnou "znělou" kvalitu prvorepublikové demokracie ve srovnání s možmostmi, které se člověku komunistické éry nabízely v kontaktu s mírnější odnoží SNB - VB). Stejně až "hvězdně" působí i Sequensova režie; vynikající jsou scény hospodské rvačky mezi Mlíkem a Pěničkou, dobývání břevnovského domu pod střešovickou nemocnicí, zejména Vacátkův a Pěničkův dialog, i pojímání a výtvarné postižení prvorepublikové atmosféry, které svou věcností a střízlivostí nic nekarikuje ani neidealizuje. Divácky zajímavým poznatkem je také postižení prvorepublikové noblesy, jak ji v sobě střídmě a mužně soustředí Vacátkova osobnost. Snaha být lidským a skutečnost, že jsem lidským nejen já, ale i ten na druhé straně, určitě zloděj a určitě muž propadlý kriminálnímu světu, který si přesto uchovává své neposkvrněné lidství, své ideály a hodnoty, své svědomí, skutečnost, že tito lidé jsou navzájem s to toto své lidství si sdělit a propojit se jím a v něm, dává filmu další nadčasový rozměr. A s tím také mravní poselství: policista nemůže přestat být policistou, zločin, třeba s řadou polehčujících okolností, zločinem, a trest trestem. Jedno se nemíchá s druhým do nestravitelné kaše, která působí odpudivě i při velmi povrchním pohledu. Sequensovo a Markovo poselství je nadčasové právě tím, že svou velikost prolíná do zdánlivě nezajímavé šedi někdejších pražských činžáků, jejich oprýskaných zdí i zašlých, ponurých lokálů také zašlé pražské prvorepublikové galerky s její nenapodobitelnou hantýrkou. Bylo nadčasové v době svého vzniku, nadčasovým zůstává i dnes, takřka čtyřicet let poté.(10.3.2008)

  • - Při rvačce v hospodě si kaskadér, který zastupoval Radoslava Brzobohatého zlomil klíční kost. (Witta)

  • - Originální šaty prostitutky Anči Kulaté zvané Paraplíčko (Jiřina Bohdalová) navrhl vyhlášený kostýmní výtvarník Jan Bulka, kterého doporučila Slávka Budínová. Ta si u něj sama nechávala šít oblečení. Podle Sequense uměla Slávka nosit kostýmy s velkou noblesou - mimo jiné i proto ji obsadil do dalšího celovečerního filmu s Vacátkem (Jaroslav Marvan) Vražda v hotelu Excelsior (1971). (Cucina_Rc)

  • - Postava domácího byla do filmu dosazena dle skutečné postavy domácího, který se snažil vystěhovat z domu režiséra Sequense. (Witta)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace