Vysoké podpatky

Film na pokraji nervového zhroucení. Vysoké podpatky nikdy nemají daleko k tomu, aby se zlomily v Almodóvarovu sebe-parodii, pro kterou je samotný akt recyklování dřívějších motivů důležitější než vyprávění. Nebýt silného ústředního tématu, kterým je rozporuplný vztah matky a dcery, hledajících k sobě po letech odloučení cestu (podobně jako se mladí Španělé snažili pochopit svou vlast po Francově smrti), film nic nedrží pohromadě. Je příliš očividné, že zápletka vznikla poslepováním námětů slavných „ženských“ filmů (Stella Dallas, Mildred Pierce, Vše o Evě). Snaha vzdát hold co nejvíce starým mistrům vede k tomu, že cca každých dvacet minut dochází k překvapivému dějovému zvratu a lehkému pozměnění žánru (včetně krátké muzikálové vsuvky), z nichž žádný není tak docela „čistý“ (groteskní policejní vyšetřování). Film nám sice nedává šanci, abychom se začali nudit, ale vinou svého překotného střídání nálad se nikdy nedostane víc do hloubky a pořádně nepředstaví hrdinky. Neustálé poukazování na vykonstruovanost narativu není – jako ve Spoutej mě! nebo v Rozervaných objetích – odůvodněné prostředím, v němž se příběh odehrává (nanejvýš skutečností, že se minimálně dvě postavy živí hraním), a překáží v soucítění s protagonistkami, které vyjma pár autenticky působících scén (dialog v kostele) slouží jenom jako neživotné stavební prvky. Přes kontraproduktivní antiiluzivnost (slovní spojení na zabití, uznávám) se mi líbilo, jak Almodóvar pokračuje ve svém queer tažení proti žánrovým klišé. Nečitelní jsou zde muži, kteří mohou mít mnoho tváří, ale pořád touží po tomtéž, a kteří v záběrech s přísně symetrickou kompozicí (ženy) oddělují, namísto toho, aby spojovali. V souladu s výraznou výtvarnou stylizací elegantně odívané dámy neplní úlohy pouhých dekorativních objektů, ale svého křehkého vzezření naopak sebevědomě využívají (počínaje flashbackem z dětství, který měl pravděpodobně odkazovat ke Starému domu uprostřed Madridu). Z konvenčního rodinného modelu byla vyloučena postava otce a ani štěstí žen neodvisí od jejich vztahu k mužům (v ženské rovině by se dala interpretovat také erotická scéna Rebeky s mužem, který ještě před chvíli ztvárňoval její matku). Vykonstruovaná zápletka nakonec paradoxně slouží k tomu, aby byly jiné, genderové konstrukty bourány. Stejně ambivalentní jako tato skutečnost je můj postoj k celým Vysokým podpatkům, filmu postmodernímu v dobrém i zlém. 75% (19.05.2019)

Ač chvílemi vypadá, že se Vysoké podpatky snaží za každou cenou tvářit jinak a upoutat stylizovaným barevným vizuálem, ve výsledku mi přijdou stejně jako celkem obyčejná vztahová detektivka plná zvratů v kruhu různě narušených postav. Hodně mi to připomíná ČST inscenace amerických detektivek z 80. let od Dudka a spol. (jen tentokrát bez papundlekových kulis a s umělečtějším vizuálem), což tedy nepovažuji za žádný velký trapas, i přes mírně chladný pocit vůči většině postav mě to často celkem bavilo. Problém či lépe řečeno překážku k vyššímu hodnocení vnímám v tom, že jde o celkem slušný film na jedno zhlédnutí, jehož děj ale většinou lze předvídat a osobně u něj necítím moc důvodů se k němu v budoucnosti vracet. Možná je chyba ve mě, že od Almodóvara coby režiséra s tak obrovským mezinárodním renomé prostě očekávám víc, než prostý noirový krimi příběh v pestrobarevném kabátku obohacený o režisérovy oblíbené transvestity, ale cosi podobného jsem už dostal od něj v Zákonu touhy. Oproti tomu mají Vysoké podpatky alespoň tu výhodu, že vražda se tu stane mnohem dřív a tak vyšetřovací linka se rozjede velmi brzy. Dost zajímavý motiv představuje napjatý vztah mezi matkou a dcerou, ač tu Almodóvar opět zklouzává do scén jako vystřižených z telenovely a nepomůže mu se z toho vymanit ani odkaz na Bergmanův film. Nevím jak ve španělském originálu, ale v českém dabingu měl herec v postavě soudního vyšetřovatele tak výrazný hlas, že jsem tajemství jeho postavy ohledně několika identit a převleků odhadl prakticky okamžitě. [65%] (12.11.2022)

Vysoké podpatky cením o cosi níže než Vše o mé matce, přesto si zaslouží stejné hodnocení. Drama, v jehož pozadí je zvláštní atmosféra sexu. Vztah mezi matkou a dcerou je značně pokřivený matčinou kariérou a její dlouhodobou nepřítomností v životě dcery. Kamenem úrazu se stává, když si dcera vezme za manžela matčina (bývalého?) milence. Jednalo se o naschvál či o nevědomost? Vzájemné reakce byly zvláštní a až násilná smrt tohoto muže rozvířila dceřino nevědomí. Od plic dala matce najevo svou nenávist halenou do oddané lásky. Nevím, jestli se v matce hnulo svědomí, ale břímě viny ve vraždě zetě přebrala na sebe. Dalším aktérem byl policejní vyšetřovatel, který byl podjatý už na samém počátku vyšetřování. Bylo to překvapivé poznání. Ta scéna v šatně byla sexy a živelná. Z herců opět excelovala Marisa Paredes a po jejím boku v roli dcery Victoria Abril. (15.06.2012)

Vždycky jsem si lámal hlavu, kde se na světě berou takové ty paruky a přilepovací vousy, na kterých jde z dálky poznat, že jsou to paruky a přilepovací vousy. A tenhle film je jejich líheň! A taky líheň transvestitů (Almodóvar je na ně asi nějakej úchylnej), protože i ženy herečky byly většinou tak škaredé, že vypadaly jak převlečenej chlap. A když už trochu připomínají ženu, jsou to ženy od pohledu fridigní, staré můry, fuj. Prostě režisérův vkus pro výběr hereček je nějakej divnej. Jako celej film - a nemyslím to v dobrém smyslu. Artová podívaná pro "náročného" diváka, tak by to určitě někde mohli nazvat. Mě to ale přijde jako nepřirozená dějová fraška (jakési nesmyslné cosi o ničem, propletenec nesympatickejch postav) s nepřirozenými herci a herečkami, jejichž herectví nebylo herectví, ale snaha o herectví. Ježiš ti byli tak strašní. Pak mi tam vadil divnej zvuk, jak kdyby všechny dialogy byly postsynchrony, nebo nevím. Proč se to jmenuje Vysoké podpatky, to mi asi uniklo. Co mi od začátku ale neuniklo, tak právě ty přilepovací vousy a paruky, takže mě to trápilo celej film - kromě toho, že se na základě toho dalo všechno předvídat. Příště si místo Almodóvara raději dám žvýkačku Pedro. (13.08.2020)

Co je to jenom za vlákna, kterými mě Pedro Almodóvar přitahuje ke svým filmům. Možná jsou to vlákna plné emocí, nebo vlákna jeho barviček, kterými ve filmu jen hýří, já nevím, ale po jeho příbězích jsem téměř vždy chvíli mimo realitu. I tady v jeho skoro režijních začátcích mě dokázal vtáhnout mezi své ženy, matku Becky a dceru Rebeccu, obě plné citů a přesto tak komplikovaných, že je mezi nimi téměř nepřekonatelná propast. Další vztahové drama, kde pochopitelně nechyběli ani muži a já jsem se těšila hlavně na Javiera Bardema, který se ale tentokrát ke slovu moc nedostal, za to Miguel Bosé si tady mohl vyzkoušet, co všechno dokáže a obstál velmi dobře. Byla to Almodóvarova docela zajímavá žánrová barevnost, která mně ale vůbec nevadila, protože tak dokázal podpořit celou škálu lidských emocí.70% (29.01.2013)