Vše, co nebe dovolí

Tak za prvé je gay Rock Hudson v ultra červenej košeli a bunde oveľa mužnejší, ako všetci dnešní hetero hipsteri. Ale k veci. Kritika spoločnosti, ktorej predsudky zahŕňajú vekový rozdiel milencov a ich spoločenský status. Maximálny kontrast brutálne gýčových obrázkov v porovnaní s tým, čo sa odohráva v duši Cary. Na druhej strane potom súzvuk obrazu a toho, čo sa vo filme odohráva. Sirk provokuje nie len okolie, ale výberom netradičnej dvojice aj diváka, pre ktorého je predstava obletovaného Hudsona v náručí postaršej a výzorovo priemernej šedej myšky Wyman dosť nepredstaviteľná. Podobný pocit z nich som mal aj v Nádhernej posadnutosti. Láska ako trám, nádherná kamera a pod tým všetkým nalešteným pozlátkom toľko tŕňov, že sa z filmu nemohlo stať nič iné, iba nezabudnuteľná klasika melodramatického žánru a umenia v jednom. Mám pocit, že z podobnej schémy sa tu učili aj dogmatici Trier a Vinterberg, ich ženy a postavy trpia pod nátlakom netolerantného okolia podobne. Pre dnešného diváka, ktorý podobné filmy nepozná, odporúčam ako oslý časový mostík nedocenenú poctu žánru Ďaleko do neba z roku 2002. (07.07.2013)

To, že láska dvoch ľudí z rozdielnych vrstiev znamená obrovský problém ( hlavne pre spomínaný pár ), je skutočnosť známa snáď už od praveku. Douglas Sirk túto spornosť predviedol v tých najlepších hollywoodskych farbách a netreba nič, len dodať, že pre sentimentálne založených to bude revačka jak bejk. (03.07.2016)

Douglas Sirk ve mně po jeho 2 technicolorových filmech vzbuzuje ambivalentní pocity. All That Heaven Allows je vizuálně zajímavá a jednoznačně neobvyklá podívaná. Narozdíl od Written on the Wind navíc nabízí příběh, který v sobě ukrývá mnohem poctivější dramatickou linku a ve svém základu tím pádem není tak silnou melodramatickou limonádou. Problém mám ale opět se samotnou dramaturgickou realizací. Sirk je tak či tak prostě rád melodramatický a i sociálně kritický námět posune do linky, která sice řeší pokrytectví všeho druhu, ale primárně ji vždy zajímá láska ústřední dvojice i se všemi jejími patetickými momenty. Závěrečný technicolorový titulek s laní ve druhém plánu mluví za vše. Působivé a zároveň kýčovité až běda. Prostě Douglas Sirk. 6/10 (29.08.2018)

Půl hvězdičky sundám za úplný závěr, ale jinak jde o nadčasové dílo, které přesně ukazuje zhoubnost (ženského) uvažování "co tomu řeknou lidi". Tohle mentální nastavení žít tak, aby člověk vyhověl tomu, co si myslí, že si o něm myslejí ostatní, je cesta do pekel. Zvláštní kapitolu tvoří sobectví dětí, za které matka i v jejich dospělosti cítí zodpovědnost a je schopna obětovat svoje životní štěstí, jen aby ji nezavrhly. (17.01.2024)

Na povrchu slaďák barevný jako disneyovky (s nejspíš nezáměrnými odkazy na Bambiho a Starý mlýn), pod povrchem temný příběh ženy, které upjatost středostavovské společnosti brání v citovém osvobození. Dohromady emocionálně i intelektuálně nesmírně bohatý zážitek. Dům na předměstí, dobovými seriály a reklamami prezentovaný jako místo nebeské idyly, je protagonistce peklem, z něhož nedokáže uniknout. Jak právě televize (de)formovala a dodnes deformuje společenské postavení ženy ukazuje zřejmě nejslavnější scéna filmu, kdy se hrdinčin odraz stává vězněm televizní obrazovky, kterou jí přinesl syn ve víře, že mu matka se svými nepřístojnými nápady nebude více překážet na jeho cestě k úspěchu. Její postavení reflektují také jiné rekvizity, vystupující zde jako symboly konformního a konzumního života lidí, kteří před sociální realitou zavírají oči (nebo dveře, jak se děje ve scéně se služebnou v pozadí). Objekty vyjadřují to, co Cary, svázaná konvencemi, vyřknout nemůže. Skrze ně, skrze barvy, svícení a úhly kamery Sirk sděluje podstatné a stvrzuje tím svůj post nejrafinovanějšího filmového psychoanalytika poválečné americké společnosti. 85% (26.11.2012)