Advokát chudých

Ach, Slavínský, Slavínský... proboha, proč? Připravit mi po čase takový skvělý dramatický zážitek z dalšího černobílého filmu (kterému jsem jaksi vzhledem k ostatním kladům odpustil i přehrávající (ne)herečku v hlavní ženské roli) a pak to na závěr skloubit s vyvrcholením vedlejší linky ve stylu červené knihovny? Úpřimně mám po skončení z toho trochu rozpačité pocity... Ten film měl silný ústřední příběh o bývalém advokátovi, na kterém bylo spáchano před lety křivé obvinění, ale z posledních 20ti minut jsem měl pocit, jakoby ten několikánásobný happy end kolem osudu postavy mladé schovanky (v nové lásce, v neúplné rodině, v pěvecké kariéře) byl pro režiséra snímku důležitější než téma následků starého obvinění a znovunalezení své cti. Škoda, za výraznou část zpracování soudního námětu, jehož napínavý "proces" probíhá v zakouřené hospodě, za hutnou temnou atmosféru v jistých scénách podpořenou i vizuálem, a za výkon Otomara Korbeláře v hlavní roli bych razil plných pět hvězd. Korbeláře jsem dosud měl nejvíce zafixovaného jako lupiče Fredyho Floka v parodii Těžký život dobrodruha /ze stejného roku/ a zde mne hodně překvapil v nezvykle dramatické roli, navíc ještě v postavě věkově a osobnostně rozdílné (místo charismatického muže v středním věku tak trochu utrápený deděk, tedy s výjimkou retrospektivní scény). Zejména v jeho společných dialozích s Jindřichem Plachtou coby hokynářem číšela z filmu krásná člověčina, to bylo radost dívat se a poslouchat. 80% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (15.10.2019)

Mimořádné tvůrčí vzepjetí režiséra Vladimíra Slavínského během dramatických válečných let vyvrcholilo v adekvátním přepisu jednoho z působivých Arbesových romanet. Film, zpracovaný s přesnou dějovou koncepcí, smyslem pro detail a přenášející na diváka onu magii tajemné minulosti dobráckého podivína, kterého zlo dostihne i v jeho nové identitě, je bezesporu nejzdařilejším Slavínského dílem, stojícím v přímém protikladu s jeho předmnichovskou tvorbou, výhradně zastoupenou populární komercí bez vyšších uměleckých ambicí. V titulní roli se objevil znamenitý charakterní herec Otomar Korbelář, který teprve ve čtyřicátých letech získával své nejcennější filmové příležitosti. Korbelář byl hercem, který je výrazně determinován svým zjevem. Jako mužný typ hrdého vzezření s výrazným hlasem byl takřka předurčen k interpretaci milovnických rolí, jak nakonec vyplývá z jeho filmografie třicátých let. Mnohem více mu v té době přinášelo divadlo. Na svou opravdu velkou hereckou příležitost si musel počkat do zlomového roku 1938, kdy ztvárnil ve filmové adaptaci Jiráskovy hry Lucerna titulní postavu mlynáře Libora. V následujících válečných letech postupně nabýval pověsti výjimečného charakterního umělce, který dokáže zahrát kladné i záporné postavy (kolínský kapelník Kmoch versus cynický lékař Hegl) a postava starého právního poradce směřovala ke Korbelářovým vrcholným kreacím. Kritika tehdy ještě ocenila výkon Jindřicha Plachty, který již pokolikáté i na malé ploše dokazuje velikost své osobnosti. Výjimečně příznivá konstelace hvězd požehnala mimořádně silnému příběhu o lidské spravedlnosti v době, která o podobných slovech jen beznadějně snila. Vladimír Slavínský, filmař duší i tělem, který své nepochybně velké ambice obětoval komerčním zájmům, se tehdy jako orel vzlétl nad krajinu a paralyzovaným divákům dokázal, že lze zvítězit nad sebou samým. Alespoň jednou za život. (03.10.2008)

Je třeba především připomenou, že hlavní roli hraje Otomar Korbelář, který představuje suspendovaného vyšetřujícího soudce, který v hostinci radí chudým lidem v jejich problémech.Teprve ve stáří a v ústraní se mu dostane zadostiučinění a je očištěn z nespravedlivého obvinění.Věrohodné vykreslení staropražského prostředí. (23.01.2003)

Slavínština byla v očích současné kritiky postrachem českého filmu, říká autor knihy "Náš film" (1985) Luboš Bartošek. Věta, která uvádí 2 odstavce kritiky Slavínského a snad i jeho ospravedlnění, není zcela jasná; jedná se o kritiku skutečně současnou nebo o kritiku tehdejší? Zřejmě jde o tehdy i nyní. Kýč u Slavínského (mluvím o tomto filmu) však není podstatou, ale kořením jeho díla. Václav Wasserman o něm (viz táž kniha) vypráví: Smál se a plakal přesně na místech, kde se smáli a plakali jeho diváci. Snad proto solí a pepřem svého kýčem diváka překvapuje a nutí ho reagovat podle jeho režijní taktovky. Závěrečná kýčovitá písnička (Škvorova?) velebí naši zemi v době, kdy možná Reinhard Heydrich už seděl v letadle. (05.04.2024)

Aneb jak Slavínský udělal z Arbese (tomu by to radost určitě neudělalo) Červenou knihovnu. Mimo jiné jeden ze zdrojů Pytlákovy schovanky (viz scéna s italským učitelem hudby, že). Slavínský si v podobném duchu liboval, myslím, že ale v tomto ohledu je povedenější burianovka Zlaté dno, na druhou stranu Advokát chudých a To byl český muzikant pomáhali burcovat český vlastenecký duch (v obou případech hlavně hudební složkou) v prvních letech okupace, proto je nutná i určitá schovívavost. (19.09.2010)