Terče

Může mi někdo vysvětlit, jak se mohlo stát, že jsem se o tomhle skvostu dozvěděl až teď? "Targets" má naprosto všechno, co má mít pořádný thriller - a ještě mnohem víc. Jako kdyby nestačila dokonalá technická stránka, přesné dialogy (není tady opravdu ani slovo navíc), chladně brutální průběh s výbornou gradací a mrazivý závěr - režisér si královsky pohrál se scénářem, který je naplněn popkulturními odkazy a vtipně propojený s realitou. No uznejte sami - Bogdanovich natočil se starým Borisem Karloffem film o staré hvězdě horrorových filmů, které na konci kariéry nabídne jeden mladičký režisér, aby si zahrál roli, která vybočí z jeho dosavadního profilu. Když jsem si nakonec přečetl, že Bogdanovich si své filmové alter ego dokonce sám zahrál, pátá hvězda byla naprostou nutností. P.S. - podle mě byl tento film silnou inspirací pro tak rozdílné filmy, jako byla "Synekdocha - New York" a "Drive". (16.12.2012)

Dva filmy v jednom. Peter Bogdanovich evidentně rozpracoval dva náměty a zjistil, že jejich natažení na celovečerní metráž by bylo násilné, pročež se je rozhodl spojit. A to je možná ještě násilnější. Jak dějová linka s pošahaným ostřelovačem (na svou dobu nezvykle syrová a věcná), tak ta konverzační se starou hvězdou horrorů jsou zajímavé, jenže tak neslučitelné, že celou dobu musejí probíhat paralelně a protnou se až v závěru. A to ještě způsobem, který je hodně křečovitý. Myšlenkou filmu je evidentně vliv filmového násilí na chování mladistvých diváků, ale řekněte sami: pokud si někdo koupí pušku, jezdí po městě a střílí lidi jako plechovky od piva, je to proto, že viděl Frankensteina s Borisem Karloffem? To asi ne, viďte. 70% (12.08.2005)

Již na samém začátku své producentské dráhy Roger Corman odhalil praktické výhody najímání nadšených začátečníků, kteří budou radši ochotni pracovat za málo peněz, než aby marně s nabídkami obcházeli velká studia. Tato praxe se mu osvědčila především během šedesátých a sedmdesátých let, kdy zaměstnával čerstvé absolventy nedávno ustanovených amerických filmových škol či erudované filmové nadšence. Jedním z nich byl také filmový kritik Peter Bogdanovich, který se z New Yorku přesunul do Los Angeles s plánem se prosadit u filmu po vzoru francouzských novovlnných tvůrců. S Cormanem se seznámil na jedné filmové projekci a záhy se zapojil do natáčení jeho přelomového motorkářského filmu Divocí andělé (The Wild Angels, 1966) coby výpomocný scenárista, asistent režie a režisér druhého štábu. Následně dostal od Cormana legendární nabídku na režii celovečerního filmu, která měla jen jeden malý háček. Cormanovi totiž na základě starší smlouvy dlužil dva natáčecí dny ikonický představitel klasických hororů Boris Karloff. V typicky hokynářském stylu tedy Corman Bogdanovichovi nakázal, že má natočit za ony dva dny nové záběry s Karlofem, které budou tvořit čtvrtinu filmu. Další čtvrtinu materiálu měl vzít z předchozího Karloffova angažmá na poeovsky stylizovaném hororu Hrůza (The Terror, 1963) a zbylou polovinu natočit s jinými herci. Debutující režisér si se zadáním lámal hlavu především proto, že podle něj na papundeklový kostýmní horor už nikdo nebude zvědavý. Nakonec právě z tohoto dilematu vyšel a spojil jej s odloženým námětem na film inspirovaný Charlesem Whitmanem, který v roce 1966 z věže Texaské univerzity postřílel šestnáct lidí. Onen rozpor mezi naivitou filmových hororů a pochopení se vzpírající reálnou hrůzou dal vzniknout fenomenálnímu a mnohovrstevnatému thrilleru, který spíš než po bok dobové brakové produkce adekvátněji náleží mezi díla nového Hollywoodu. [psáno pro LFŠ 2016] (03.07.2022)

Vyšinutý mladík sebere pušku, zabije nejdřív všechny lidi ve svém domě, pak nakoupí několik dalších pušek i pistolí, střílí na všechna jedoucí auta (a lidi v nich) na dálnici, pak zase uteče, změní místo a následně střílí na všechny lidi na promítací akci. Jako sorry, ale k čemu takový film? Nepočítaje ten nudný sebestředný pseudoart Xaviera Dolana, už dávno jsem během sledování žádného filmu neměl takové mrákoty, jako právě u Terčů a vychvalovaný nezávislý styl to zachránit nemohl, když to po většinu času nemá co nabídnout, než jen bezcílné sledování počínání náhodného psychopatického zabijáka. Jo, ještě do toho Bogdanovich vsunul linku kolem stárnoucí hororové hvězdy a přípravy žánrového filmu, aby se to celé mohlo tvářit dostatečně artově, ba rovnou cinefilně a mladý režisér mohl v roli samého sebe v době největšího filmového vzestupu vykládat divákům intelektuální moudra o kinematografii o tom, že „všechny dobré filmy už jsou stejně natočené...“ Ani spočátku mě Terče moc nechytily a když Bogdanovich v jedném dialogu zmiňoval, jak nás bratří Marxové rozesmívají a Greta Garbo rozplákává, a vzpomněl jsem si, jak mě zrovna Garbo rozesmála v Ninočce a jak jsem u sledování těch Marxů v Kachní polévce měl ze zoufalství mnohem blíž právě k pláči, než smíchu, začal jsem tušit, že se s Bogdanovichem tady asi mineme, ale že to dospěje až do takového extrému... to jsem tedy nepředpokládal. Jedna hvězdička za možnost nahlédnutí do promítací kabíny v roce 1968 a zároveň povedenou automobilovou honičku v reálných ulicích (US premiéra 2 měsíce před Bullitovým případem). [25%] (15.03.2022)

Po dlouhé době musím říct, že jsem se dočkal vysloveně zajímavého amerického filmu z období 60. a 70. let. A osobně musím dodat, že mě nejspíš zaujala hlavně jeho brutalita, která by se poměrně snadno dala vyrovnat i dnešní filmové brutalitě v aktuálních thrillerech. I když pravda, některé by i hravě předhonila. A zároveň se přiznávám, že jsem ještě neměl tu čest zjistit, jak velký herec ve své době Boris Karloff byl, ale mám pocit, že výraznější filmovou poctu, než právě film Terče, si zasloužit nemohl. Kór, když jsem se v zajímavostech dozvěděl, jak film vlastně vznikal. A ještě z něj vzešla taková kvalita. Z pana Karloffa tady jde obrovský respekt a závěrečných deset minut byly tak silné, že jsem po shlédnutí filmu pár desítek minut ani nevnímal. (25.05.2016)