Učitel František Kmoch je suspendován, protože po nocích hraje na tancovačkách nebo komponuje. V Kolíně sestavuje kapelu a jeho příznivec baron Hrubý mu dopomůže k veřejnému vystoupení. Jeho hudba se zalíbí nejen doma ale i ve světě...
Ačkoli životopis proslulého kolínského kapelníka a skladatele Františka Kmocha lze označit za idylu, na počátku německé okupace získal výrazně jinotajný ráz - diváci v něm odečítali oslavu české kultury i nepoddajných českých povah. Rádi mu odpustili ateliérový rozměr, protože ve třech premiérových kinech slavil mimořádné úspěchy. Na stříbrná plátna se triumfálně vrátil i po válce - ... (zobrazit celý text)
Snímek vznikl v těžké době z lehce čitelného důvodu posílení národní hrdosti, což je čin jistě chvályhodný, ale já ho nemohu zcela docenit, neboť záběry na důchodce poklepávající si holí v rytmu dechnopárty ve mně vždy vyvolávaly pocit lehké nevolnosti.
Režisér Vladimír Slavínský nikdy nepatřil k těm tvůrcům, kteří hledali smysl své práce v umělecky působivých filmech. Základem jeho práce byly nenáročné revuální veselohry se zavedenými motivy, postavami a šťastnými konci. Točil film pro peníze a pro nejchudší vrstvy obyvatelstva. Nezáleželo mu na kritice, toužil po vyprodaných sálech. Avšak někde ve skrytu duše snil o svém velkém filmu, kterým by dokázal, že i on rozumí filmovému řemeslu, že je skutečný umělec a ne pouhý kýčař. Taková chvíle přišla v roce 1940, kdy české země již rok trpěli pod nacistickou nadvládou. Byl čas ukázat, na čí stranu se staví. Rozhodl se divákům přiblížit životní osudy velkého českého kapelníka a muzikanta Františka Kmocha, jeho lásku k hudbě a vlasti. Celý film je v podstatě vlasteneckým manifestem. Zazní zde řada lidových písní, z nichž některé vzbuzují i dnes silné emoce. Diváci i kritika film přijali jednomyslně a každé představení vyvolávalo bouři spontánního potlesku. V titulní roli se objevil Otomar Korbelář, který vedle tuláka Macouna ze stejnojmenného Bromova filmu vytvořil svou snad nejlepší postavu. Je zcela evidentní, že teprve tímto filmem a ještě o rok mladším Advokátem chudých překročil Slavínský svůj zaběhlý standard. Dal tak očividně najevo svůj postoj k českému národu a dokázal tím, jak hluboce se mýlili ti, co v něm spatřovali apoliticky nezúčastněného člověka. Byl to totiž právě Slavínský, kdo ve svém filmu použil snad nejúčinnější větu: "Naděje jsou, maminko, to nejkrásnější, co člověk má. Kdyby ztratil naděje v lepší budoucnost, nestál by ten život ani za fajfku tabáku."
Ten film nebyl natočen kvůli silnému příběhu, ale podíváme-li se na rok vzniku, mělo by nám být jasné, že české písničky a různé jinotaje posilovaly v té době českého diváka. O.Korbelář je ideálním Kmochem
Jo, byla to moc těžká doba, kdy každý projev češství pomáhal k národní hrdosti a přežití nacistického marasmu. A to téma je jasné - co Čech, to muzikant. A to v polabí platilo víc a v kolíně nejvíc. Kmoch byl jistě velkým skladatelem - dodnes slyšíme promenádní i pochodové verze jeho polek. A pan Korbelář mu dal tvář... Dnes už poměrně vyčpělé, bohužel...
