Režie:
Vladimír SlavínskýScénář:
Václav WassermanKamera:
Ferdinand PečenkaHudba:
Miloš SmatekHrají:
Otomar Korbelář, Jaroslav Vojta, Ella Nollová, Jana Ebertová, Zita Kabátová, Fanča Foltová, Theodor Pištěk, Marie Blažková, František Paul, Jaroslav Marvan (více)Obsahy(1)
Učitel František Kmoch je suspendován, protože po nocích hraje na tancovačkách nebo komponuje. V Kolíně sestavuje kapelu a jeho příznivec baron Hrubý mu dopomůže k veřejnému vystoupení. Jeho hudba se zalíbí nejen doma ale i ve světě...
Ačkoli životopis proslulého kolínského kapelníka a skladatele Františka Kmocha lze označit za idylu, na počátku německé okupace získal výrazně jinotajný ráz - diváci v něm odečítali oslavu české kultury i nepoddajných českých povah. Rádi mu odpustili ateliérový rozměr, protože ve třech premiérových kinech slavil mimořádné úspěchy. Na stříbrná plátna se triumfálně vrátil i po válce - navštívily jej téměř čtyři miliony lidí! Snímek, v němž zaznějí nejznámější Kmochovy písničky, patří mezi nejlepší díla, jaká Vladimír Slavínský režíroval.
(oficiální text distributora)
Recenze (17)
Film o době a z doby, kdy ještě dechovka nebyla sprosté slovo a dala se poslouchat. :o) Tak jako Kmoch psal české lidové písničky, točil Vladimír Slavínský české filmy pro obyčejný lid. Vznikl další pěkný kousek v řadě, který nevzbudí nadšení kritiků, možná ani diváků, ale který rozhodně neurazí a je milý. ()
Z osobních důvodů musím dát pět hvězdiček. Tenhle film mě provázel po celý život, promítal se už v našem vesnickém kině, několikrát byl uveden v televizi, zazněly v něm všechny slavné Kmochovy skladby, a Kmochova hudba byla jednou z prvních, které jsem díky svému milému dědečkovi, znal. Já jsem malý mysliveček, Pode mlejnem, nade mlejnem, Šly panenky silnicí, Andulko šafářova, Kolíne, Kolíne, Jarabáček, My Češi jsme muzikanti... Dědeček je měl ohromně rád a učil mě je zpívat. Už je tam kdesi 42 let... Brzy se na tu cestu vydám sám, a tak jsem si na něho dnes vzpomněl a slzy mi vstoupily do očí. - Co se týká samotného filmu, patří k těm nejlepším, jaké Slavínský vytvořil. Jestli se někomu dnes zdá strohý a sentimentální, je to jistě pravda, ale uvědomme si, že se tu oslavovala česká země v době nacistické okupace, a to byl největší význam tohoto díla. ()
Režisér Vladimír Slavínský nikdy nepatřil k těm tvůrcům, kteří hledali smysl své práce v umělecky působivých filmech. Základem jeho práce byly nenáročné revuální veselohry se zavedenými motivy, postavami a šťastnými konci. Točil film pro peníze a pro nejchudší vrstvy obyvatelstva. Nezáleželo mu na kritice, toužil po vyprodaných sálech. Avšak někde ve skrytu duše snil o svém velkém filmu, kterým by dokázal, že i on rozumí filmovému řemeslu, že je skutečný umělec a ne pouhý kýčař. Taková chvíle přišla v roce 1940, kdy české země již rok trpěly pod nacistickou nadvládou. Byl čas ukázat, na čí straně je pravda. Slavínského troufalá drzost, s níž neváhal odpovědným orgánům předložit scénář o životních peripetiích slavného kapelníka Františka Kmocha, snad nejslavnějšího kolínského rodáka, byla víc, než pouhým fanfarónským gestem. Manifest vlastenecké pospolitosti dosáhl při své premiéře nevídaného účinku a pásmo lidových písní, kterých je film doslova předimenzován, se stalo záminkou k otevřené rezistenci v rámci každého promítání, na venkově i ve městech. Velkého úspěchu tu dosáhl samozřejmě Korbelářův nepatetický portrét kolínského kapelníka, podpořený zčásti dalšími hereckými velikány v čele s Jaroslavem Vojtou, Jaroslavem Marvanem či Theodorem Pištěkem. Pro Slavínského, překvapeného nebývale vstřícným přijetím tohoto ryze českého filmu, to byla výjimečná chvíle, kdy se mu alespoň pro jednou podařilo vystoupit ze svého stínu a vyvrátit tím veškeré pomluvy o domnělé kolaboraci s nacistickými úředníky, kteří, jak tvrdili mnozí zlí jazykové, nabízeli Slavínskému nemalý finanční obnos za jeho služby německé kinematografii. Hluboce se tehdy mýlili ti, kteří ve Slavínském spatřovali nezúčastněného apolitického člověka, dbajícího jen vlastních zájmů. Důraznou odpovědí na vzniklé dohady a fámy, kterých se kulturní kuloáry jen hemžily, byla Kmochova hudba, tolik potřebná a hledaná právě v časech fašistické okupace. ()
Parádní snímek a zřejmě nejambicióznější dílo páně Slavínského (který je často považován za pouhého kýčaře, ale já si myslím, že to náhodou nebyl špatný režisér a minimálně ve čtyřicátých letech natočil hned několik klenotů). Asi těžko si představit, jak film zapůsobil na českého diváka v roce 1940. Já z něho mám krásný pocit i v roce 2021, sám jsem hrával v dechovce na klarinet a v naší pochodové knížce byla spousta Kmochových skladeb. Kmochova Kolína jsem se zúčastnil několikrát. Jinak pan Korbelář uměl hrát hned na pět hudebních nástrojů - na housle, violoncello, hoboj, fagot a na varhany. Kvůli tomuto filmu se naučil také dirigovat. To byl, panečku, muzikant. ()
Životopisný film kolínského muzikanta Františka Kmocha. Vlasteneský film, kterému ke slávě dopomohl výběr nejkrásnějších Kmochových českých písniček, valčíků a polek. Dějově poloromantika, ale na rok 1940 - kdy už se leccos nesmělo, vyšel tento film bez šrámů. Viděla jsem film hned po válce a byla jsem nadšena. Byla bych ještě dnes ? Kdoví. ()
Galerie (7)
Photo © Elektafilm
Reklama