Tanpopo

Nevím, co jsem od filmu čekal, ale on se stejně nakonec naprosto vymyká veškerým očekáváním. Tak nějak to působí jako velkofilm s minimálním rozpočtem a zápletkou o něčem extrémně všedním zároveň, jako kdyby Tarantino točil dílo o polívce. Má to úžasnou energii, a tak jediné, co mi vlastně vadilo, byly ty vedlejší minipříběhy. Ne jako takové – právě naopak, mnohdy byly samotným námětem ještě zajímavější, než hlavní dějová linka. Ale nějak jsem za boha nemohl přijít na to, jak souvisí s epikou o nejlepším stánku s ramenem ve městě. Kromě jasné tematické vazby, samozřejmě. Je to škoda, protože takhle to působí jako dvě poloviny filmu slepené dohromady a to mi prostě nějak nenavozuje tu harmonii, která je potřeba nejen v misce. (22.12.2019)

Přátelé, tenhle film není o nějakém příběhu. Pokud to tak vážně berete, tak vám mohou vedlejší dějové vstupy skutečně hodně zmást. Tenhle film je totiž od začátku (starý muž laskající vepřové) až do konce (novorozeně sající matčino mléko) o úctě k jídlu jako takovému, o životní pouti pokrmů (a vlastně i o životní pouti jeho složek - vepřové i nakrájená cibule chutnají podle toho, jaká byla jejich životní pouť). Cesta k dokonalé chuti je zde místy dojemná, místy zábavná, místy velmi vášnivá až erotická a vždy velmi chutná. Úcta k jídlu je něco, co v současném světě strašně chybí a nějací vegani a podobné těžce nepozoruhodné skupinky to nevytrhnou. 90 % (07.05.2016)

Ale jo, bavil jsem se. Sice to za ty dvě hodiny má slabší místa a neucelené vyprávění mě taky zrovna nepotěšilo, ale naštěstí je tam dost zajímavých, příjemných a vtipných scén, které mi ty nedostatky dostatečně vynahrazují a díky kterým si mě nakonec Tanpopo získalo. Navíc mám rád i filmy točící se okolo přípravy jídel a jídel obecně a tohle vlastně o ničem jiném než o připravování ramenu není, takže už jen v tomhle to u mě mělo část úspěchu zaručenou. A když se k tomu ještě přidala ta příjemná atmosféra a víceméně fajn humor... Není to sice žádné veledílo, ale rád se na to klidně někdy podívám znova. Jen mě teda fascinuje, že jsou Japonci nějakou (byť jen lehkou) krimi dějovou linku, nacpat úplně kamkoli... A co se týče filmů točících se okolo ramenu, stejně u mě stále víc vede Bistro Ramen. To sice není komedie, ale zase to má co nabídnout a za sebe bych řekl, že i víc. A taky to míň působí jako reklama na ramen, přičemž Tanpopo tak krapet působí, ale naštěstí ne nějak přehnaně, aby mi to vadilo. Slabé 4* (13.03.2023)

Typicky japonsky strelený nápad, pretavený do celkom pohodovej a zábavnej komédie. Priznám sa, nie som veľký fanda japonskej kuchyne, väčšina z ich pochúťok mi je vyslovene odporná (vrátane sushi), no ale tu by som celkom rád pár vecí ochutnal. Hlavne tie glorifikované rezance, okolo ktorých sa tu točí celý dej. Japonci ukázali, že zo všetkého sa dá spraviť umenie a že sa o všetkom dá natočiť zábavný film, dokonca aj len z takých prach obyčajných rezancov. Veď vytuningovať všetky možné súčasti ich prípravy veru nie je žiadna sranda... Tiež musím uznať, že sa tu divák dozvie mnohé z japonskej kultúry (a tým nemyslím len jedlo), avšak veľkou výhodou oproti iným snímkom z Japonska je, že všetky informácie sú podávané spôsobom, ktoré ľahko poberie aj divák zo západného sveta. Nenudil som sa ani chvíľu. Nadpriemer. 75/100 (14.05.2017)

(1001) Když už si začínám myslet, že mě na světě nemůže nic překvapit, přijde japonský western o nudlích. A jak jsem u něj plakala! Přijde mi pomýlené říkat, že vedlejší epizodky o jídle odvádí pozornost od hlavní linie. Toto je film o vztahu k jídle. To je jeho hlavní linie. Před pár měsíci jsem viděla asijský film, jehož první čtvrthodina byla celá jenom o tom, že otec celý den vaří jídlo pro svoje tři dcery, které ho přicházejí navštívit. Přes počáteční nepochopení jsem se přes fascinaci formálními postupy při vaření dostala k tomu, že jídlo může být sociální pojítko vytvářející či posilující mnohé vazby mezi lidmi. Tehdy jsem to připisovala kulturní odlišnosti, kterou se můžu pokusit pochopit. Ale jak jsem měla čas nad tím přemýšlet a všechno se mi to rozleželo, tak nevidím rozdíl mezi tímto a mými babičkami, které vstávají v pět hodin, aby stihly upéct buchtu a uvařit vývar, jít nakoupit chybějící ingredience, připravit hlavní chod i se salátem, dodělat polévku a nachystat ovoce na mísu, kdyby si vnoučata chtěla dát ještě vitamíny. Nebo si představím ručně psanou kuchařku mojí maminky, kam si zaznamenala všechny zajímavé recepty, které kde viděla a slyšela, a také vlepila ručně psané recepty od dalších domácích kuchařek, které v ní budily respekt. Takže, abych to shrnula, sociální vědu za filmem Tampopo chápu a jsem s ní srostlá. A když je mi výsledek předkládán na půdorysu inovativního mixu žánrů plného zábavných a emocionálních epizod, kdo by to nemiloval! A detaily, do kterých to zabíhá. Mistři kuchyně skrytí mezi vagabundy ve squatech - a ti svému pánovi v slzách zpívají! Muž s bolavým zubem přenechá svoji zmrzlinu dítěti s mrkví kolem krku. Pěstní souboj v trávě a hlíně pod celobetonovou městskou aglomerací. Honička se starou paní ve večerce. Plus bych chtěla být mafián, ale ani bych nemusela být mafián, zkrátka bych někdy chtěla přijít k někomu, co jí chipsy v kině, a říct mu, že pokud během filmu udělá jediný zvuk, že ho zabiju. A ten poslední záběr. Ten poslední záběr! ♥ (18.05.2015)