Tampopo
Dandelion
Obsahy(1)
Jedna z nejnápaditějších japonských komedií sleduje cestu za receptem na dokonalý rámen (tradiční vydatné jídlo sestávající z nudlí zalitých vývarem a doplněných plátky masa a oblohou), která se stává záminkou k velice duchaplnému pojednání o bezmála mystickém poměru Japonců k jídlu a všemu co s ním souvisí. Svobodná matka, která provozuje malou lidovou jídelnu s rámenem, sbírá inspiraci po nejrůznějších soukromých kuchyních, luxusních restauracích i prostých pohostinstvích. Během toho poznává, že všichni lidé bez ohledu na původ a společenské postavení mají společnou potřebu jídla, přičemž řada z nich k němu má velmi vyhraněný vztah. Hravý a bravurně natočený snímek poskládaný z nadsazených epizod se společným jmenovatelem v jídle se svého času stal mezinárodní senzací. Hlavní role ztvárnili režisérova manželka a pravidelná představitelka z jeho filmů Miyamoto Nobuko a charakterní herec Yamazaki Tsutomu. Ve vedlejších rolích se objevily pozdější největší herecké hvězdy japonské kinematografie Yakusho Kōji a Watanabe Ken. (Eiga-sai)
(více)Recenze (38)
Jedno je jistý během filmu jsem začal těžce myslet na žrádlo. Příjemný, pozitvní a často i velmi zábavný bijáček, který však narušuje poměrně početná kavalerie scének o jídle, která naprosto nesouvisí s dějem a jen odvádí pozornost od příběhu. Z mého pohledu ač některé ty scénky byly vtipný to považuju za zbytečný. ()
(1001) Když už si začínám myslet, že mě na světě nemůže nic překvapit, přijde japonský western o nudlích. A jak jsem u něj plakala! Přijde mi pomýlené říkat, že vedlejší epizodky o jídle odvádí pozornost od hlavní linie. Toto je film o vztahu k jídle. To je jeho hlavní linie. Před pár měsíci jsem viděla asijský film, jehož první čtvrthodina byla celá jenom o tom, že otec celý den vaří jídlo pro svoje tři dcery, které ho přicházejí navštívit. Přes počáteční nepochopení jsem se přes fascinaci formálními postupy při vaření dostala k tomu, že jídlo může být sociální pojítko vytvářející či posilující mnohé vazby mezi lidmi. Tehdy jsem to připisovala kulturní odlišnosti, kterou se můžu pokusit pochopit. Ale jak jsem měla čas nad tím přemýšlet a všechno se mi to rozleželo, tak nevidím rozdíl mezi tímto a mými babičkami, které vstávají v pět hodin, aby stihly upéct buchtu a uvařit vývar, jít nakoupit chybějící ingredience, připravit hlavní chod i se salátem, dodělat polévku a nachystat ovoce na mísu, kdyby si vnoučata chtěla dát ještě vitamíny. Nebo si představím ručně psanou kuchařku mojí maminky, kam si zaznamenala všechny zajímavé recepty, které kde viděla a slyšela, a také vlepila ručně psané recepty od dalších domácích kuchařek, které v ní budily respekt. Takže, abych to shrnula, sociální vědu za filmem Tampopo chápu a jsem s ní srostlá. A když je mi výsledek předkládán na půdorysu inovativního mixu žánrů plného zábavných a emocionálních epizod, kdo by to nemiloval! A detaily, do kterých to zabíhá. Mistři kuchyně skrytí mezi vagabundy ve squatech - a ti svému pánovi v slzách zpívají! Muž s bolavým zubem přenechá svoji zmrzlinu dítěti s mrkví kolem krku. Pěstní souboj v trávě a hlíně pod celobetonovou městskou aglomerací. Honička se starou paní ve večerce. Plus bych chtěla být mafián, ale ani bych nemusela být mafián, zkrátka bych někdy chtěla přijít k někomu, co jí chipsy v kině, a říct mu, že pokud během filmu udělá jediný zvuk, že ho zabiju. A ten poslední záběr. Ten poslední záběr! ♥ ()
Nadšene komentátorská a hodnotica gloriola okolo Púpavy ma minula. Celý film pripomenul japonskú verziu najpopulárnejšej českej komédie "S tebou mě baví svět". Verziu podobnú nie dejovo, ale pocitovo. Glorifikuje a zároveň paroduje japonské hodnoty, filmové postupy a vnímanie sveta. Tak, aby v závere nevyznela ironicky, skepticky, ale zmierlivo, láskavo a pro-life. Pokojne, ako keď sajeme mliečko z hrejivo nastaveného hrotku napučanej materskej bradavky. Ale pozerať sa dve hodiny na Japončíkov sŕkajúcich a mľaskajúcich rezance a vývary, to bolo trochu moc. Sŕkanie je otravné, hoci zveličené a ironizované na stokrát, takú pozornosť si nezaslúži. Mľaskanie prekladá séria potrhlých, občas nudných epizód variujúcich prípravu jedla a radosť z jeho vychutnania. Dokonale to sadne k dnešnej nadšene prehypovanej a dlhotrvajúcej vlne záujmu o kuchyňu. Vyskakuje pomaly z každého média aj chladničky. A preskočilo aj do tisíc a jedna filmu, bez pozretia ktorých vraj nesmiem umrieť. Nuž, tento by som s radosťou oželel. Nestalo sa, v súlade s duchom filmu som ho skonzumoval. ()
Typicky japonsky strelený nápad, pretavený do celkom pohodovej a zábavnej komédie. Priznám sa, nie som veľký fanda japonskej kuchyne, väčšina z ich pochúťok mi je vyslovene odporná (vrátane sushi), no ale tu by som celkom rád pár vecí ochutnal. Hlavne tie glorifikované rezance, okolo ktorých sa tu točí celý dej. Japonci ukázali, že zo všetkého sa dá spraviť umenie a že sa o všetkom dá natočiť zábavný film, dokonca aj len z takých prach obyčajných rezancov. Veď vytuningovať všetky možné súčasti ich prípravy veru nie je žiadna sranda... Tiež musím uznať, že sa tu divák dozvie mnohé z japonskej kultúry (a tým nemyslím len jedlo), avšak veľkou výhodou oproti iným snímkom z Japonska je, že všetky informácie sú podávané spôsobom, ktoré ľahko poberie aj divák zo západného sveta. Nenudil som sa ani chvíľu. Nadpriemer. 75/100 ()
Viac príjemný oddychový film na sledovanie s vyloženými nohami na stole, než čistokrvná komédia, pri ktorej by sme sa chytali od smiechu za brucho. Za brucho som sa ale chytal pri sledovaní prípravy niektorých jedál a som hrdý na to, že som dokázal v noci odolať návšteve chladničky. Každopádne treba Tampopo sledovať najedený, prípadne pri ňom niečo dobré konzumovať. Tampopo nie je ani zďaleka iba o jedle, nechýba (potenciálna) milostná línia, odbočka k mafiánom, nejaký ten pästný súboj a otázka osamelosti človeka strateného vo veľkomeste. Nie som si istý, či som spokojný so záverom, aký Itami pripravil v súkromnej línii oboch hlavných hrdinov, ale osobne som si fabulu dokončil v hlave sám... ()
Oceňuji, že na přípravu nudlí se tu nahlíží opravdu epochálně, ovšem ty ztřeštěné epizodky mimo hlavní linii to opět spolehlivě zabíjejí. ()
„Teď už můžete jíst vše. Ale začněte s něčím měkkým.“ To jsem si během sledu prvních scén říkal, že je to sice hezky svérázné, ale sám já nejsem takový gurmán a japonská kuchyně mi osobně moc neříká, abych se pokládal za cílovou skupinu a více to ocenil. Přesto ani netrvalo dlouho, než jsem podlehl specifické náladě toho filmu a pak si už jen říkal, že nebýt těch pár nechutných scén (zvláště obě netuctové milostní scény mi přesně takové připadaly, navíc i trochu zbytečné, nejde-li v nich o žádnou z důležitých postav), určitě mám Tanpopo jako film ještě raději. Jiné scény jsou tu totiž nezapomenutelné v tom pozitivním smyslu slova, včetně té u zubaře, a díky nim i dobře rozvedenému originálnímu námětu se vůbec nedivím, že se film stal pro mnoho diváků vyloženě kultovním. Zábavná komedie (nejen) o vyvíjení a přípravě speciálních nudlí na nový způsob plyne přes různé jídelní příhody i motivy soubojů a spěje s usilovnou hrdinkou a partou gurmánských kumpánů až k sympaticky vítěznému konci... a za sebe musím říct, že navzdory celé řadě značně kuriózních momentů ve mě zanechala ve výsledném okamžiku vesměs příjemný a pozitivní dojem. [80%] // Dodatek po dvou a půl měsících: Jak to, že jsem tu nezmínil scénu zásahu s vysavačem v restauraci? Zjišťuji, že jí mám v paměti asi nejvíce. :o) ()
Jídla vypadala opravdu lákavě, o filmu to bohužel říct nemohu a dost jsem se nudil. ()
Japonský tvorca Džúzó Itami, pomenoval svoj - vskutku dosť svojský komediálny počin s titulom Tampopo (Púpava), nielen podľa hlavnej protagonistky v podaní sympatickej Nobuko Mijamotovej, ináč, režisérovej zákonitej manželky, ale aj vari podľa nastávajúceho rezancového baru, ktorý sa z nevýrazného Lai Lai, onedlho premenuje na naprosto špičkový「Tampopo」, áno, práve teraz by som snáď už mohol konečne prezradiť, že sa väčšinou budem zdržiavať iba v japonských kuchyňách, a k tomu aj so špeciálnymi vychýtavkami, a to ani nehovoriac o『vedľajších postavách』, ktoré budú tejto budúcej (šéf)kuchárke zručne sekundovať, medziinými, napríklad tiež i také mladé ucho v podaní Kena Watanabeho, ktorý sa o rovných 18 rokov neskôr preslávi(l) v jeho pravdepodobne najznámejšom (najlepšom) filme z roku 2003... • V podstate si nie je vôbec ťažké domyslieť najmä to, že táto hlavná postava má na to hádam úplne všetky dané predpoklady, aby dosiahla, trebárs, takú「Michelinskú hviezdu」, čo je povedzme vo filmovom ekvivalente niečo, ako obdržať toho, povestného, Zlatého plešivca, i keď podotýkam, že už zrejme dávnejšie nemá takú v*á*h*u*, na akú býval predtým možno trochu viacej zvyknutý, ...no asi najzaujímavejšie na tom celom bolo zrovna to, ako sa k tomu vlastne dopracovala...? • Áno, aby som sa ešte na malú chvíľu vrátil i k predchádzajúcemu postrehu, tak by som to rád okomentoval asi v tom duchu, že našťastie som nebol len účastníkom mnohého sŕkania a následného nekonečného vychutnávania si týchto všelijakých pokrmov, nad ktorými tieto postavy do slova a do písmena slintali blahom, pritom vo veľa ohľadoch sa rovnako režisér zvykol od tohto návykového prostredia, miestami mierne odkloniť, aby do tohto diania postupne vstupovali i ďalší náruživí súkmeňovci v odlišnom naladení, a predsa v rovnakom, skrátka, dalo by sa povedať, že sa to tu neustále točilo o pôžitkoch z príjemných chutí, len každý z nich bol v rozdielnom nastavení, a znovu v tom istom. • A záverečné titulky ma totálne priklincovali, tak to bola krásna čerešnička na torte! PS: Jednoznačne sa vyžaduje podobne orientovaný divák, akými boli i naše bizarnejšie postavičky, v opačnom prípade by ste sa mohli potom strašne čudovať, čo vám to popravde ten režisérsky kuchtík - naservíroval rovno na tanier, pričom, musím smelo skonštatovať, že som si mimoriadne na tom Rámene i ja sám pochutnal. Mňam! Vrelo odporúčam. ()
Pecka. Novodobý komediální spagetti western o nudlích.Až na tu sekanost absolutni chlama. 95% ()
Ramen na x spôsobov. Normalne mi cely cas tielky sliny. Skoda, ze hlavna zapletka je dost obycajna a naviac ju narusaju absolutne nesuvisiace epizodky ktorych pointa ja klasicky japonsky WTF. Ako chutna propaganda ramenu to funguje na jednotku. Ako nejaky zmysluplny film uz podstatne slabsie. 6/10. ()
Pokud nemáte rádi divný a ujetý humor, tento snímek vás asi nepotěší. ()
Jako že mám japonské filmy většinou hodně rád, tak tahle komedie o ramenu (japonské jídlo, nikoli část těla), která je rozhodně multižánrovější, než by se na první pohled zdálo, mě nedostala tak, jak bych si myslel. Má to dobré scény, a to i po dramatické stránce, ale spíše mi to přišlo roztahané a ne až tak zábavné. ()
Poměrně dost nadhodnocený film, u kterého mě překvapila skutečnost, že jej naleznete v knize 1001 filmů, které musíte vidět než zemřete. ()
japonci - nudle - skvely film :)) ()
Skutocne skutocny spagety western. Namiesto koltov cestoviny, inac drsnost a nepatricny humor zostava. ()
Ale jo, bavil jsem se. Sice to za ty dvě hodiny má slabší místa a neucelené vyprávění mě taky zrovna nepotěšilo, ale naštěstí je tam dost zajímavých, příjemných a vtipných scén, které mi ty nedostatky dostatečně vynahrazují a díky kterým si mě nakonec Tanpopo získalo. Navíc mám rád i filmy točící se okolo přípravy jídel a jídel obecně a tohle vlastně o ničem jiném než o připravování ramenu není, takže už jen v tomhle to u mě mělo část úspěchu zaručenou. A když se k tomu ještě přidala ta příjemná atmosféra a víceméně fajn humor... Není to sice žádné veledílo, ale rád se na to klidně někdy podívám znova. Jen mě teda fascinuje, že jsou Japonci nějakou (byť jen lehkou) krimi dějovou linku, nacpat úplně kamkoli... A co se týče filmů točících se okolo ramenu, stejně u mě stále víc vede Bistro Ramen. To sice není komedie, ale zase to má co nabídnout a za sebe bych řekl, že i víc. A taky to míň působí jako reklama na ramen, přičemž Tanpopo tak krapet působí, ale naštěstí ne nějak přehnaně, aby mi to vadilo. Slabé 4* ()
Nevím, co jsem od filmu čekal, ale on se stejně nakonec naprosto vymyká veškerým očekáváním. Tak nějak to působí jako velkofilm s minimálním rozpočtem a zápletkou o něčem extrémně všedním zároveň, jako kdyby Tarantino točil dílo o polívce. Má to úžasnou energii, a tak jediné, co mi vlastně vadilo, byly ty vedlejší minipříběhy. Ne jako takové – právě naopak, mnohdy byly samotným námětem ještě zajímavější, než hlavní dějová linka. Ale nějak jsem za boha nemohl přijít na to, jak souvisí s epikou o nejlepším stánku s ramenem ve městě. Kromě jasné tematické vazby, samozřejmě. Je to škoda, protože takhle to působí jako dvě poloviny filmu slepené dohromady a to mi prostě nějak nenavozuje tu harmonii, která je potřeba nejen v misce. ()
Mít japonskou mentalitu, asi bych také jásal. Já však japonsky myslet neumím a tohle jsem opravdu nepobral. Jak způsob japonského humoru, styl jejich herectví či zvláštní stavba příběhu s několika naprosto mimózních a s ničím nesouvisejících epizodních etud. ()