The Pendulum, the Pit and Hope
Obsahy(1)
Animovaný triptych o lidském utrpení a zoufalé vůli člověka žít. Scénář, výtvarník a režie J. Švankmajer. Na motivy próz E. A. Poea a Villierse de l´Isle Adama vznikl triptych Kyvadlo, jáma a naděje (1983). Vyjadřuje kruté destruktivní tendence moci, procházející dějinami lidstva v nejrůznějších podobách, i zoufalou vůli člověka žít. Jedná se o klasický hororový příběh z období působení inkvizice. Zatímco u E. A. Poea hrdina uniká z ďábelské pasti inkvizitorů, ve Švankmajerově pojetí - a zde je inspirace u Isle Adama - je jeho útěk rafinovaně vyprovokován. Podobně jako v jiných Švankmajerových filmech, hrdina nemá šanci uniknout svému osudu. Oživením drtivé, osudové makrostruktury hmoty, iluzivním pohybem věčného hledání, ohrožení a úniku dociluje autor strhujícího efektu. (Česká televize)
(více)Recenze (62)
Neuvěřitelně perfekcionistická záležitost, která mně konečně ukázala, že by Poeho spíše "zajímavá" povídka mohla mít i nějaké praktické uplatnění. Nějak zvlášť nezvratně osudové to není - na druhou stranu celková strašidelnost nechybí. ()
Fú, no... neviem. Atmosféra resp. technické prevedenie resp. všetky tie hračičky sú absolútne maniakálne a v dobrom (asi) šialené, ale nestrhlo ma to až tak, ako o tri roky starší Švankmajerov Zánik domu Usherů. ()
Švankmajer tu nemá jednu věc. Nemá trpělivost. To kyvadlo padá dolů tak rychle, že by se za to nemusela stydět bondovka. Trochu to odporuje původnímu záměru z povídky, kdy tíseň pramenila právě z nekonečného času, kterým jednotlivé pasti sklapávají. Ale dobře, je to stále působivé. Jen se s tím posunem musí počítat. ()
Úvod a závěr pojednaný "jenom" formou citátů z původních povídek, jaksi bílé na černém, je skvostný... ()
First-person akce, jak má být. Vtáhne vás do děje, ani nevíte jak. Jen jsem se při závěrečné scéně zděsil, jestli na mě nevykoukne v hábitu oděný loupežník Kozlík v podání Josefa Kemra. ()
Poe vskutku byl mladík plný nebeského optimismu a radosti. Neboť z jaké jiné, než euforií ze života poblázněné mysli, by se mohla zrodit tak ďábelská povídka, jako Pendulum? Raději nemyslet na to, co se slavnému spisovateli honilo po nocích hlavou. Oproti Zániku domu Usherů zalézá tento krátký film o něco hůře pod kůži, nicméně atmosféra plná strachu přetrvává i zde. Noční můra každého člověka na sebe díky Švankmajerovi vzala reálnou podobu a divákovi nezbývá, než se nechat unášet neutuchajícím proudem mistrovských záběrů. Konec všemu nasazuje pomyslnou trnovou korunu, a na tváři někoho možná vyloudí i posměšný úšklebek... ()
Co bude zítra? Nebo už zítra je? Tma, která nekončí. Tma, ze které se mi chce blejt. Vidím jen to, v co doufám. Slyším sebe a Smrt, která mě volá. Kyvadlo, jáma a naděje, vůle k životu a konec v kterej nikdo nedoufal. Švankmajer pootevřel Poeovu rakev a učinil tak s úctou. Tuhle knihu miluju, protože je zničující, čtenáře omamující. Kraťas proto, že tomu dal obrazy a vizi, která byla s tou mou stoprocentně totožná. A vzal mi úsměv. Potřebuju nastartovat směrem ku lepším zítřkům. Honzo, pomoc! ()
Jedna z mých nejoblíbenějších záležitostí od Poa, která se Švankmajerovi povedla perfektně převést do podoby krátkého snímku. ()
O užitečnosti rukou a nohou. O přežití. O krysí odvaze. O strašidelné dráze. Filmový přepis z kobky života. Kde jsou dveře? Náruč. ()
Touha po svobodě vs. upřímná a bolestivá pomoc křesťanstva ku spasení. To vše pod taktovkou mistra Švankmajera. Naprosto ukázkový diktát, jak se má točit krátkometrážní snímek. ()
Copak můj synu? Zítra budete možná spasen...a vy jste chtěl od nás odejít! ()
Vauuu. Jsem ohromen. ()
Divný. ()
O tom, že je Švankmajer vynikající režisér a jeho filmy - snímky patří mezi to nejlepší co naše filmografie nabízí, mě přesvědčil již několikrát. I tentokrát se mu povedla navodit skvěle propracovaná atmosféra úzkosti, strachu, ale i naděje. Začátek byl přímo úžasnou ukázkou bezmocnosti, která diváka zcela pohltí. Jen s tou zdí u mě nezabodoval na 100%, protože mi přišla v určitých momentech až zbytečně moc umělá. Samozřejmě její dekorace je luxusní, ale...Konec už se nesl opět v tradičním nádechu, který zaútočí na naší psychiku. ()
Naděje. Ta jediná je zde výrazně potlačena. Ponuré, temné, depresivní a často nervydrásající. ()
Formální hra, naprostá psychárna s důsledným využitím POV a typicky švankmajerovskými zvraty... Nevím, jestli bych zrovna tento film chtěla vidět kině... ()
Brrr, ještě, že jsem na to nekoukal v noci. A určitě nikdy nebudu. ()
Pravděpodobně vrchol krátkometrážního Švankmajera, který rafinovaně skloubil dvě rozdílné předlohy do jednoho funkčního tvaru plného zmaru, klaustrofobie, strachu i té naděje. Výborně využité PoV pomáhá v napojení se na anonymního hrdinu, animace pokorně slouží ději, přesto nemizí svojský autorský styl režiséra, jenž zde po Otrantském zámku a Zániku domu Usherů dovedl k dokonalosti svou už tak vytříbenou metodu specifického adaptování a pokrucování legendárních literárních látek. 95 % ()
Nápad s realizací těchto dvou příběhů z pohledu hlavního hrdiny je opravdu povedený - jde sice jen o malou milou záležitost, přesto to potěší, a to nejen milovníky E.A.Poea... 8/10 ()
Nejzajímavější Švankmajerova záležitost. Za minimum prostředků zahrál velké divadlo podle slavné předlohy. Very good! ()