Nostalgický obrázek ze života svérázných obyvatel rázovité pražské čtvrti. Majitel dřevařské firmy důsledně dbá na rodovou čest. Theodor Pištěk a Eman Fiala v rolích podskalských vorařů zpívají "Mám domeček pod skalou" a "Podskaláčku, pozor dej". (oficiální text distributora)
Patrně nejsilnější připomínky českých národních tradic se objevují ve filmu Poslední Podskalák. V retrospektivním začátku zabírá kamera Vyšehrad za zvuku Smetanovy Vltavy a titulní hrdina (Jaroslav Vojta) s vnukem si prohlížejí Slavín s hroby Němcové, Sládka a Čecha. Chlapec vyrůstá mezi podskalskými voraři, zazní zde několik lidových písní o Vltavě, emotivní jsou i scény křtin ve Vyšehradském kostele, kdy za zvuku varhan snímá kamera nebe a českou krajinu. Ryze vlastenecký ráz mají slova faráře: "Je tu tisíce českých jmen a z nich většina Václavů, tak lidé z Podskalí na počest patrona české země křtili své syny" i několikaminutové záběry na panorama Hradčan a pražské mosty. Samotný film pak rozehrává střet dvou rozdílných světů. Mladý právník, hrdinův již dospělý vnuk (Jiří Dohnal) je konfrontován s prostředím zhýralého života jeho otce a nečestného architekta Krále. Nejenže obhájí svou lásku k chudé dívce, ale získá zpět i dědečkův intrikami zadlužený majetek. Herecky snímku dominuje mimořádně vynikající Theodor Pištěk, který za roli bodrého podskaláckého voraře obdržel Národní cenu. Zároveň se zde naposledy setkal se svou nejčastější filmovou partnerkou Antonií Nedošinskou (pomineme-li epizodní účast Nedošinské v poválečných Čapkových povídkách). Paradoxem zůstává fakt, že tento výrazně vlastenecký snímek natočil režisér Jan Sviták, obecně považovaný za nacistického konfidenta. Každá mince má dvě strany a Svitákova životní pouť to potvrzuje beze zbytku.
