Po bitvě u Lipan se zbytky husitských vojsk soustředily pod vedením Jana Roháče z Dubé na hradě Sion. Tato adaptace Jiráskovy dramatické předlohy byla prvním českým celovečerním hraným barevným filmem. Pro novou distribuci v 60. letech byl film viditelně a nešetrně zkrácen (díky tomu je film značně nepřehledný a zmatený). (oficiální text distributora)
Pozoruhodné dekorácie, kostýmy, masky, rekvizity a davové scény. A to je všetko. Inak zostávajú len tony pátosu (v podstate všetko, čo vo filme zaznie, je hurá-národniarstvo), nezaujímavé, jedna od druhej nerozlíšiteľné postavy (o žiadnej sa nedozvieme nič osobného, čo by ich aspoň trošku poľudštilo), absolútna absencia emócií a smiešne šermiarske scény.
Jedná se o první český barevný celovečerní snímek, který vznikal s velkou parádou. Proto se nemůžeme divit, že z toho vznikla propagační freska na český národ. Amíci mají své Alamo, my zase svůj Sion a Jana roháče z Dubé. Otomar Korbelár své charisma má, ale bohužel s ním neutáhne tolik šablonovitý a "černobílý" film. Škoda že jsme si tam svého čecháčtví narvali až příliš. Zatímco Alamo končí tragicky, tak my jsme si tam ten Happy End naroubovat museli. Tohle léčení našich historických komplexů, mě už vážně začíná štvát. Ale každá doba si žádá své.
První barevný celovečerní hraný snímek u nás si o barvu říkal jak svým žánrovým zařazením, tak tématem. Barva je z pohledu dnešního diváka použita zcela běžným způsobem, je nutno si ale uvědomit, že barevný materiál se časem postupně mění a bledne. Podle dobových kritik byla barva hodnocena jako nejlepší složka celého snímku. Na mě bohužel „zbyl“ už jen vybledlý obraz, takže toto tvrzení nemohu potvrdit ani vyvrátit. Příběh je podán pateticky, nacionalisticky a navíc chaoticky. Jediné, co nezklamalo byly některé (!) herecké výkony a Tuzarova kamera. I když bitevní scény by mohly být přehlednější... 2 a ½ *
Hluchý a prázdný patos zůstane hluchým a prázdným patosem. To, co kompromituje především, je patos sám. Měli bychom jásat nad přemírou vlastenectví, nad Roháčovou ušlechtilostí, nad tím, jak krásně podle apriorního schématu vše jakoby samo od sebe do sebe zapadá do dobové současnosti. Výsledek je ovšem opačný: namísto nadšení cítíme tíseň, namísto uspokojení znechucení. Přímočará plakátovitost zkrátka odpuzuje. Že Roháčova záležitost podle dostupných výsedků bádání byla mnohem složitější (Sion měl velmi daleko k nedobytnému hradisku), je zřejmé. A že točit takovýmto způsobem je nemožné, rovněž (srovnejme dutý patos ROHÁČE s usebraností a sevřeností ROZINY SEBRANCE nebo uměřeným patosem UKRADENÉ HRANICE). A lépe pochopíme jedinečnost a přirozenost patosu Vávrovy husitské trilogie. A nejen jí, ale našich předků vůbec. Seifertova slova o potřebnosti uměřeného patosu, bez nějž není představitelná připravenost a schopnost k obětem, rozhodně ani dnes nemají být brána - nebo přijímána - jako něco, co se míjí se skutečností. Právě naopak.
První barevný československý film. Po válce se filmovaly většinou historické filmy našich dějin, aby se národ trochu vzpamatoval ze zažitého pokoření a hrůzy nacismu.
Dříve než O.Vávra předvedl, jak to podle jiráskovsko- nejedlovského vidění celé začalo, V. Borský natočil ty "hořké" husitské konce. K pozoruhodným momentům patří zejména ten, kdy bojovné dceři titulního hrdiny těsně předtím, než skončí svou pozemskou pouť, vykoukne z příhodně protržené haleny ňadro i s bradavkou.
Je škoda, že to nemůžeme vidět v původní délce, to krácení je skutečně znát. Filmařsky to není žádné veledílo, chvílemi sledujeme jen patetické divadelní scény. Zikmund je podán vyloženě karikaturně, na konci to spíš vypadá, že ho odvážejí do blázince, ne že opouští Čechy. Jak říkám, je škoda, že to nemáme celé, možná by ten výsledek byl trochu lepší. Takhle je to jen průměrný film, který se dá vidět.
První český barevný film. Stručné oznámení, které však v československé kinematografii znamená jeden z jeho důležitých nezanedbatelných mezníků. Je až téměř symbolické, že stejnojmenná divadelní hra Aloise Jiráska získala toto prvenství. Čerstvě zestátněný filmový monopol se stále citelnějším komunistickým vlivem tehdy začal obracet svou pozornost k významným historickým momentům, které by český národ představily jako silný jednotný proud. A kde lépe než v období husitských válek lze takový motiv nalézt? Snaha režiséra Borského vytvořit strhující historickou fresku selhala zejména po scénáristické a výrazové stránce. Dějové pásmo zachycuje události od porážky husitů v bitvě u Lipan do svržení a vyhnání Zikmunda z českých zemí. Zaměřuje se i na zobrazení dvou klíčových konfliktů: mezi zbylými husitskými přívrženci a proradnými českými pány, podporujícími korunovaci Zikmunda na českého krále a mezi smířlivějším křídlem husitů v čele s kazatelem Rokycanou a radikálními stoupenci vedenými Roháčem z Dubé. Vytýká-li se pozdější megalomanské Vávrově husitské trilogii zkreslenost faktů a prozřetelná demagogie vládnoucí moci, musí být tomuto snímku vytknuto totéž. Objevují se zde totožné motivy (revoluce je pouze v rukou lidu) i mýtizované postavy (Zikmund jako nenávistný fanatik). Bolestnou skutečností zůstávají patetické a neživotné výkony většiny hereckých představitelů, s výjimkou sugestivního Otomara Korbeláře v titulní roli. Barevný, lépe řečeno obarvený materiál vzal postupem času za své, přesto má pro filmové znalce cennou dokumentární hodnotu. I přes svou neoddiskutovatelnou plakátovost a vědomou manipulaci s historickými fakty zůstává ROHÁČ monumentálním odkazem těsně předúnorových tendencí.
Je pravda, ze Jan Rohac po vsech strankach trochu zaostava za Vavrovou trilogii. Neni to ale spatny film, u nas prvni barevny snimek se mimo to muze pochlubit take vybornou vypravou ( kdyz vezmeme v potaz rok 47, tedy dva roky po valce ). Film je urcen hlavne pro posileni ceske identity, coz si myslim, ze se v te dobe povedlo. I kdyz na ukor slabeho vykresleni postav, prekrucovani dejin a ne uplne dobrych hereckych vykonu...
Absolutní průměr, velmi poplatný době a protiněmeckému smýšlení. Což, dva roky po válce lze chápat. Dokonce ani výprava, či režie není kdovíjak amatérská. Co zaráží je fakt, že Otomar Korbelář je strašný, kdy pronáší proslov před bojem málem bych usnul. A i ostatní herci jsou, když né mizerní, tak unylí a znudění. Jen Zikmund ne, toho jeho představitel pojal jako úlysného a zbabělého parchanta a přehrává tak dokonale, že alespoň je trošku k zapamatování. Jan Roháč jako film jasně dokazuje, že husitská trilogie není až tak špatná.
Kulisy, kostýmy, souboje, davové scény atd. To byl ohromný potenciál tohodle snímku. Bohužel vše bylo zabito opravdu otřesným scénářem, ne zrovna přesvědčivými hereckými výkony a opravdu hodně nešetrným střihem ze 60. let. Příběh je naprosto zabitý černobílostí postav (Zikmund - jeden z nejschopnějších středověkých panovníků je zde vykreslen jako šílený cholerický stařec, Oldřich z Rožmberka a další šlechta jsou největší slizáci a nejhorší padouši atd.), a naivním nacionalismem a panslavismem. Pokud člověk zhruba ví, jak to bylo ve skutečnosti musí se trochu smát, bratři.
První český barevný film, to je zřejmě ta jediná pozitivní věc. Mimochodem, není úplně první, pro Maryšu ve 30. letech nechali producenti scénu svatby natočit v barvě. Jinak je to podivně odvyprávěná historka o lišce ryšavé a její neutuchající zášti vůči husitům, silně nacionálně zabarvená.
