Pěstní právo svobody

Začal jsem sledovat film a zanedlouho si uvědomil, že jde vlastně o variaci na Felliniho Cabiriiny noci nahlíženou Fassbinderovou optikou. Lépe řečeno, poměrně povedenou variaci na mé milované Cabiriiny noci. Oceňuji přenesení tématu mezi menšinovou společnost, oceňuji záměrné a plánovité neřešení sexuálních identit všech postav, oceňuji také úsporné, leč působivé herectví Fassbinderovy družiny. Ale jakkoliv roztomilý a chvílemi snad i politováníhodný je Fassbinder sám v hlavní úloze, prosťáčka Cabirii v podání Giuletty Masina prostě nemůže překonat. Na škodu je i to, že režisér už dopředu dává tušit, jak se vše skončí. Suma sumárum, odvážný, neotřelý a působivý - nicméně lehce zamžený pokus o ztvárnění myšlenky, že někteří lidé vás mohou vidět jen jako číslici ve finančním deníku, který když je dopsán, nahradí se novým. Ale za otevřenost a zpracování, kdy sexuální orientace není tématem nýbrž jen běžnou reálií uprostřed všedního života společnosti, musím dát alespoň 4 hvězdičky. Psal se totiž pětasedmdesátý rok! O celých třicet let dříve, než Amerika objevila Zkrocenou horu... (14.12.2010)

Slabší film než Fassbinderův předchozí Strach jíst duše (hlavní hrdinové se zde přesto objeví v malých roličkách - trafikantka a marocký hošan). Z tohoto filmu dostanete pocit, že "být čtyřprocentní", znamená být heterosexuál. Zde se totiž vyskytují jen homosexuálové. Všichni ti menšinoví heteráči to berou jako naprostou samozřejmost a nikterak to nekomentují ani s tím neválčí. První polovina filmu je dosti nudná, ale pokud to překonáte, ve druhé půli dostanete odměnu v podobě sice očekávaného, ale i tak zajímavého zvratu. Postava Eugena je dost nesympatická - vychcanej, namyšlenej buzerant, ale moje sympatie nemá ani Franz, jenž ztělesňuje opravdovýho pitomce. Film doporučuji fanšmejkrům a příslušníkům rodu homosexuál sapiens. 70% (30.11.2009)

Skvělý film. Srozumitelný příběh je zde vyprávěn velmi suverénní a sevřenou formou, která nechá mimo jiné vyniknout civilnímu hereckému projevu Fassbindera v roli sympatické hlavní postavy jednoho intelektuálně nekomplikovaného prosťáčka, kterou svou naivitou a dobrosrdečností působí skoro jak čistá duše, kontrastující s cynickou vypočítavostí ostatních postav, které ho celou dobu jen zneužívají a ponižují. Ostatně celé obsazení hodnotím jako velmi vydařené - ve snímku se objevuje celá řada režisérových stálých hereckých spolupracovníků, pro diváka obeznámeného s jeho dalšími snímky tak představuje tato podívaná až důvěrně známé setkání s povědomými tvářemi, a mj. i záruku toho, co od tohoto filmu čekat. Dále oceňuji vynikající kameru a zasazení do netradičního prostředí německé homosexuální smetánky 70. let - na tento film lze mimo jiné pohlížet jako na sociologicky nesmírně zajímavou zprávu z jednoho světa, který asi bude pro většinu současných diváků španělskou vesnicí. (Och, a to ani nemluvím o tom, jako bolestně tento snímek kontrastuje s děsivou normalizační tvorbou, která se u nás v téže době točila - (nejen) naprostá většina tehdejší kinematografie nesnese s tímto krásným filmem srovnání). Tragický závěr snímku jen korunuje jeho hořké vyznění, které svou skepsí z lidské společnosti tematicky předznamenává Fassbinderův pozdější snímek V roce se třinácti úplňky, v němž je motiv opuštěné, zoufalé, zneužité a nikým nemilované postavy doveden k uměleckému vrcholu. Variování podobných motivů ve Fassbinderově autorské filmografii svědčí dle mého soudu o tom, jaká témata mu osobně přišla důležitá a aktuální, a na jeho filmech si cením právě této stránky - byl to tvůrce, který moc dobře věděl, co chce říct a jakou formou tak má učinit. Přidám-li si k tomu jeho herecký talent, vychází mi z toho respekt k režisérovi, jaký se rodí jednou za hodně dlouhou dobu - neznám mezi současnými režiséry druhé jméno stejného formátu. (11.12.2012)

Já mám rád sebedestrukční filmy a tohle je jeden z nich. Rainer Werner Fassbinder zde ukázal, jak zajímavým byl tvůrcem, a to jak na poli režisérském, tak na poli scenáristickém, ale i hereckém. Tohle je jeho koncert, kde ale nechává vyniknout kritiku společnosti a lidí jako jednotlivců. Přitom nepoužívá žádné patetické nástroje. (13.10.2015)

Viděl jsem teď brzy po sobě dva filmy R.W. Fassbindera se stejným tématem homosexuálů a jejich vzájemných vztahů. Musím ocenit, že jsem se pokaždé dočkal úplně odlišného zpracování v rovině příběhu i stylu a že se Fassbinder odhodlal poctivě zpracovat toto téma v době, kdy jeho otevření znamenalo ještě kontroverzní počin a nikoliv notorické podléhání modnímu trendu. Oproti vysoce stylizovanému Querellu (1982), který mě okamžitě vtáhl atmosférou, jsem se tentokrát dostával do nitra příběhu hůře, přeci jen samotné téma nepatří k mým oblíbeným a hlavní postava Foxe v podání samotného pana režiséra mi nebyla příliš sympatická, obzvlášť když šlo o takového nicotu, který se být lepším vlastně aktivněji nepokouší. Nic ale není černobílé, ani v komunitě homosexuálních boháčů v čele s úspěšně prosperujícím Eugenem, od nějž se Fox dočkává vedle lákavé nabídky i jistého zneužívání. První polovinu se mi ono vztahové tláchání v prostředí reálných 70. let možná zdálo občas méně záživné, k mému překvapení ho pozitivně oživovaly scény z pracovního prostředí fabriky s tiskárnou, ale s rozehráním všech karet jsem musel ocenit důstojnou práci se scénářem včetně postav, až mě Pěstní právo svobody coby psychologické drama postupně stále více bavilo sledovat s očekáváním nad dalším vývojem děje a stopáž pro tuto režisérovu výpověď z dané komunity nevnímám vůbec jako přehnanou. Navrch více scén, např. i z nočního podniku ke konci, tu má díky hudbě nebo atmosféře místa své kouzlo, dokonce dojde i na exotickou část s výletem do Afriky(!) a v závěru dokáže Fassbinder chytře spojit tragickou výpověď s malým satirickým prvkem. Po skončení jsem tedy z Fassbinderova dramatu opět výrazně spokojen. [80%] (16.08.2023)