Kočičí lidé

Tento film se stal jednou z legend černobílého hororu a do dnešního dne se těší docela velké oblibě. Především díky skvělým hercům a atmosféře, jenž nás celým snímkem doprovází. Navíc zde máme šanci vidět, že divák si může film užít i bez přítomnosti nestvůr či vraždících psychopatů. Tato směsice romantiky, drama a hororu se dá v klidu označit za nezapomenutelný zážitek, který by měl vidět každý správný hororový fanda. (19.07.2010)

To máte tak: V každé ženské je menší (nebo větší) kousek nějaké kočkovité šelmičky - jenomže všeho moc zkrátka škodí. Neočekávejte, že se budete bát - snímek má už svá léta, zápletka je jasná a pointa v hrubých rysech rovněž. Berte ho spíš jako zajímavou a velice názornou ukázku toho pravého filmařského umění, které dokáže z minima vytěžit maximum. Uvidíte, že k vytvoření slušné atmosféry nejsou bezpodmínečně nutné špičkové triky ani hektolitry krve. 3,5* … a z úcty ke stáří "Kočičích lidí“ tentokrát musím zaokrouhlit nahoru - prostě si zkuste na chvíli představit, že sedíte v kině v roce 1942 … :-) (14.05.2010)

Irena pochází ze Srbska, vzdálené východní země podobně tajemné, jako je třeba Transylvánie. Když se seznámí v New Yorku s Oliverem Reedem, mladým americkým mužem, měla by být šťastná z rodícího se přátelství. Bohužel, v jejích stopách jde strašlivá kletba spojená s čarodějnictvím v její rodné zemi. Pokud políbí muže, obejme ho, či naopak na něj začne žárlit, promění se v obrovskou kočku a roztrhá jej. Černý panter za mřížemi v ZOO neklidně přechází z místa na místo a Irena přemýšlí, zda má dovolit svým citům, aby jí změnily život. Okolí je přesvědčeno, že trpí duševní poruchou způsobenou traumatem z dětství, kterou je možno vyléčit. Až příliš pozdě si všichni zúčastnění uvědomí, že čarodějnický kult kočičích lidí existuje. Baladické drama je nasnímáno černobílou šerosvitnou kamerou, k napětí stačí hra stínů či řev šelmy. Mezi působivé momenty patří třeba scéna, kdy Alice, spolupracovnice Olivera, jde za tmy sama domu nebo je sama v bazénu. Škoda, že tvůrci nedali více prostoru tajemné kočičí ženě (uhrančivá Elizabeth Russellová). Dnes již poprávu kultovní snímek. Ke zdejšímu obsahu: neschovávali se před deštěm v krámku se zvířaty, šli tam vyměnit kotě, které se Ireny, jako všechny kočky, bálo. (01.09.2018)

Po natěšení přichází zklamání. Jednotlivé scény filmu fungují skvěle, ať už jde o úplný začátek, "moju sestru" na svatbě, plašící se zvířata v Irenině přítomnosti nebo o bazén; k tomu je třeba přičíst skvělé nasvícení a dobrou hudbu. Jenže dohromady to nějak nefungovalo, psychologizace postav nebyla úplně povedená a vše působilo spíše jen tak lehce načrtnuté, místo aby si to divák mohl s postavami prožít. Což je škoda, protože tušení čehosi zlého trvá celou stopáž, a když se to personifikuje do tušení velkého pantera obcházejícího kolem, potenciál byl obrovský. PS: Jak se tu tak dívám, jsem zřejmě jediný, komu se Simone Simon nelíbila, a to ani trošičku. Ale fakt mi přijde ošklivá. (16.12.2013)

Tyhle staré horory mají pro mě tak velké kouzlo, radost se dívat. Ano, synopse je velmi, VELMI naivní a z bulíkovského chování Olivera si zřejmě ukroutíte krk. Ale pro tu úchvatnou černobílou kameru, kdy většina scén se odehrává v příšeří, jen za jemného světla rozpáleného krbu, či pouličních lamp a kdy kamera fantasticky pracuje s obrazem, jeho nasvícením a působivými scény, tak jen kvůli tomu tomu stojí za to film vidět. Nemluvě o parádní scéně v krytém bazénu, kdy se zde vytváří pocit jakéhosi neznámého nebezpečí, které je přítomno uprostřed zvlněného světla vln, odrážejícího se na stropě. Žádné monstrum nevidíme, pouze slyšíme slabý vrčivý zvuk a tvar stínu, který prochází po stěně a schodech. Krátká, subtilní scéna a přitom tak působivá. Pro mě je ikonickým momentem kinematografie 40.let, srovnatelném snad jen se sprchovou scénou ze Psycha. (10.12.2018)