Krvavý román

"Ujímaje se této trochu nevděčné práce, o tak zvaných "odpadcích" české literatury psáti, připomínám, že neděje se tak pro nějakou kratochvíli čtenářů, leč z důvodů rehabilitovati tento druh tvorby románové, očistiti jej od nánosu předsudků a ukázati na veliký význam krvavých románů v našem národě, jakož i vyzvednouti a zdůrazniti vysoké i důležité hodnoty mravní utajené v těchto proskribovaných zjevech písemnictví." Tolik Josef Váchal - dřevorytec. (25.09.2013)

Výborná pocta němému filmu a vůbec začátkům kinematografie. Hodně se mi líbilo jak se jakoby mimoděk objevuje zvuk a titulky se stávají jen jakýmsi parodujícím prvkem. Knihu jsem nečetl, proto jsem se ději věnoval jen napůl, ale i tak jsem to celkem zvládl. Každopádně vizuální stránka i herci mě hodně potěšili. (26.05.2006)

Podebraný Brabec, zprzněný Váchal. Šaškování coby náhrada poetiky dle metody pohltilo formu, obsah pak seprán do krve... Doprzněno navíc všelijakým tím štajndleráctvím a jiným kemoušením, jak holt u nás typické, že... Váchala miluju, mám ho sdostatek za ta leta i v knihovničce (Krvavý román hnedle ve dvou vydáních - jen tak z plezíru, i tu Šumavu, tu naležato, etc... - současná vydání, samozřejmě...), ale tady to není a kde to není... Váchal byl jurodivý genius, RYZÍ UMĚLEC a PAN GRAFIK, Brabec má sice cosi v hrsti, ale vrabec to není a popkulturní holub leze z nosu... A víc už zase škoda slov! Amen. - - - - - (Poprvé viděno v dobách premiérových s nadšeneckým očekáváním a nutným zklamáním hnedle v kině, kdysi /25.02.2006/ i ty tři hvězdy pošetilé naděleny, po repete 26.10.2011 na >tv barbardoff< s odstupem a smutkem přehodnoceno dolů, komentář zde rozmrzelý coby dvaačtyřicátý - 27.10.2011) (27.10.2011)

Knížka i film bez smyslu, což nechci a nemohu hanět, protože to bylo bezpochyby jejich úmyslem. Obrazově bravůrně zvládnuto, prolínaní se barevných odstínů je vždy načasováno i rozvrženo nejlepším možným způsobem. Jednotliví herci přijali úlohy comixových postav, v nichž povětšinou excelují. Myslím si, že děje do sebe zapadají přesně tak, jak mají a rozhodně filmu nelze v rámci žánru vytýkat nelogičnost, tím méně nudnost. Právě konec svým zpomalovacím vyústěním je jediným a poměrně organicky zapadajícím místem s jakýmsi, těžko uchopitelným zábleskem hloubky, i když jen v pisatelově osobě. (17.10.2004)

Je vždy zajímavé, pokud se režisér rozhodne obohatit svou předlohu o něco navíc. Zároveň však nová podoba musí vnitřně i navenek korespondovat s původními myšlenkami i celkovou atmosférou, jinak hrozí vznik šílené slátaniny podobné brainstormingu hyperaktivních dětí ve školce. Tomu se ovšem Jaroslavu Brabci podařilo vyvarovat a tak proslule bláznivému surrealistickému románu Josefa Váchala dodal nový podobně experimentální rozměr. Hra z barvami, střihem, titulkami, návrat k herectví, líčení i kostýmům počátku 20. století i přechod od němého filmu ke zvuku nejen, že baví, ale dodávají Váchalově příběhu potřebný nadhled i nadsázku. (17.02.2012)