Želary

Nebýt úletů typu dovětku "po letech" či laciných scén s krásným oduševněle koukajícím psem, tak to mohlo být vynikající. Takto je to bohužel jen nadprůměrně kvalitní po všech stránkách. Větší problém mám pouze se stopáží. Je tu mnoho zbytečných scén a naopak dost zásadních absentuje. Vzhledem k počtu postav v ději, zůstává zákonitě chování některých nevysvětleno. To se pochopit sice i dá, ale když to samé platí i o hlavních postavách, tak to již je poněkud zarážející. (27.03.2005)

Jarchovský píše vynikající scénáře a v tomto filmu se snad všechno sešlo a dokonale mi to sedlo. Skvěle napsaný scénář, skvělé obsazení rolí, skvěle zahrané, nádherné prostředí, kde se děj odehrává, Aňa ukázala znovu celou zoologickou zahradu (kůzlátka i bobříka). Vztah dvou lidí semknutých dohromady těžkou dobou v protektorátu byl vykreslen naprosto věrohodně a nádherně. Krásně se filmu dařilo ždímat ze mě emoce. Rychle se v něm dokázaly střídat nálady - uměl být hodně drsný, ale i krásně romanticky poetický. Jediná výtka snad jen k tomu, že mi trvalo zhruba 30 minut, než jsem se na snímek naladil a než mě plně pohltil. Pokud tedy přečkáte ne zrovna atraktivní úvod, tak se připravte na velkolepou odměnu. Tohle si rozhodně zasloužilo vyhrát českého lva. Netuším, kdo komu před předáváním cen vykouřil, ale je pro mě nepochopitelnou záhadou, že se stala filmem roku 2003 absolutně nekoukatelná píčovina Nuda v Brně. [88 %] (15.05.2023)

Výborný a silný příběh ženy, která prožívá německou okupaci ukrytá v dřevěnici v horské osadě pod novou identitou a s novým přiděleným manželem a s novými zvyklostmi. Výborný scénář. Strhující je výkon Geislerové, potěšili i Cserhalmi, Donutil a Dušek. Pár výhrad: Knižní děj Želar se odehrává na chotárech kdesi v zadních Moravskoslezských Beskydech či Javorníkách. Natáčeno však bylo v okolí Zazrivé na Slovensku, tj. na rozhraní Oravy, Kysuce a Malé Fatry. A přízvuk horalů ve filmu je ryze pražskou imaginací a vůbec neodpovídá, nejvíce připomíná nenarozeného křížence ostravského nářečí a slovenštiny. Trailer: http://www.csfd.cz/film/9061-zelary/videa/ (09.12.2009)

Želary považujem za veľmi vydarený film. Dej je pomerne jednoduchý, ale postupné zbližovanie dvoch rozdielnych ľudí, ktorých spojila vďačnosť za záchranu života po lesnom nešťastí s nádejou na záchranu života pred Nemcami, je pútavé a vierohodné. Dobre sú vykreslené charaktery a vzťahy horalov na moravsko - slovenskom pomedzí a aspoň na jednu hviezdičku je tu príroda. Filmu by prospelo mierne prestrihanie, ktorým by sa zbavil prázdnych scén a tiež časti scén, v ktorých ruskí vojaci vystupujú ako banditi. Dobový obraz sa nezíska presunom kyvadla na druhý koniec. (05.06.2012)

Tož bylo to hezké, ale tak nejak z dálky. Šok z nouzové, okamžité a totální změny identity, vyrovnávání se a přijetí, atmosféra stálého ohrožení – nic z toho mi tento film nedává vidět, pouze mě zdlouhavě informuje, že se to děje (zdlouhavost mu však nebrání nechat hrdinku vklouznout nahou do náruče alter-manžela naprosto z ničeho nic). Rovněž nové (velmi konkrétní a osobité) prostředí je ukázáno jaksi zdálky, jako folklórní skanzen. Nebo proč je bezradnému divákovi konstatováno, že i v rámci tohoto prostředí je to horší než zlé – totiž v místními opovrhovaných „Želarech“? Tak buď se tím zabývám nebo to nevnucuju. Totéž o morálně-ideových dilematech v kolegiální konfrontaci učitel – farář. Vůbec jsem nepobral ten zarputilý mindrák vesnického protektorátního učitele z místního raubíře. A otčímův řemen na zádech tehdejšího venkovského ogara jako základ melodramatu? No nevím. Poměrně brzy se to pak celé začíná rozpadat v barvotiskové obrázky drsného horalského života, do nichž nevím odkud občas přilezou esesáci někoho odpravit. Za těchto okolností mi pak i finální řádění bodrých osvoboditelů bylo vcelku lhostejné. (Sledoval jsem prostě jakési tragické „Musíme si pomáhat“ na ruby.) Aňa Geislerová, působící zde krásným klasicky filmovohvězdoidním dojmem, mohla zazářit, bohužel nemá pořádně na čem. Ve výmluvném sice, ale hluchém filmu může jen předvádět požadované emoce v aktuálních situacích. Její chvilkový azyl u Zity Kabátové a Sv. Beneše kvituji jako projev Trojanova smyslu pro tradici. K tomu Ivan Trojan úplný Bartoška. Překvapivě vkusný farář Donutil má jako na potvoru zrovna tady velmi omezený prostor. Vůbec je tam toho moc a všeho málo. Epilog, v němž hrdinka po letech podstupuje setkání dvou svých životů, mohl být působivým završením impozantního filmu se skvěle postavenou osnovou. Kdyby se vybudovalo víc než jen osnova. Pak bych snad také mohl Jozovu smrt považovat za tragické uzmutí nového hrdinčina života (do nějž byla hozena a k němuž se poctivě protrpěla) a ne za preventivní řešení hrozícího dilematu. Jo a ta vystřižená scéna „obřad“ tam zrovna být mohla. Ponechání scény „Irča“ by zase předešlo nejednomu mému nedorozumění. Dvě a půl hvězdičky. Dvouřádkový komentář od Ony v podstatě vystihuje můj celkový dojem. Pozoruhodně detailně se shoduji s Šandíkem, přestože se zásadně lišíme v celkovém zhodnocení. (07.09.2011)