Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Povídkový film pěti režisérů a jejich pohled na lásku dvacetiletých.

1. Paříž Mladík se zamiluje do dívky z dobré rodiny, která ho bere jen jako přítele.

2. Varšava Dívka vzplane obdivem k smělému zachránci, aby odvrhla svého přítele, coby zbabělce.

3. Řím Mladík mezi dvěma ženami, mezi prostou dívkou a bohatou milenkou.

4. Tokio Mladík milující nebezpečnou, obsedantní láskou.

5. Mnichov Příběh těhotné dívky a lehkovážného otce dítěte. (ilclassico)

(více)

Recenze (14)

tomtomtoma 

všechny recenze uživatele

Láska ve dvaceti letech: to jsou nezapomenutelné okamžiky života v tom nezkušeném probouzení lidského mládí do žíznivé dychtivosti citů a fyzické žádostivosti. Povídkový film se vyznačuje především rozvernějším uspořádáním situací a podmanivou poezií výjevů obrazů. Je to krutější a nezdvořilejší, sestavuje si všechny místní stereotypy a kulturní i civilizační zlozvyky. Je to jízlivě škádlivé a doplněné jedinečnou koláží začátku nenasytně procitnuvších šedesátých let fotografa Henriho Cartier-Bressona. Paříž zastupuje poezie, François Truffaut (vášnivá hudba Georgese Deleruea) s jízlivou hříčkou o romantice, dychtivosti, odmítání, nadbíhání, nezkušenosti a rozpacích mládí. Smutným hrdinou je později proslulá postava Antoine Doinel (dobrý Jean-Pierre Léaud) na prahu světa dospělosti. Doplňuje ho mladá dívenka Colette (zajímavá Marie-France Pisier), její bezprostřednější matka (Rosy Varte), přátelský Colettin nevlastní otec (François Darbon), nebo Antoinův věrný kamarád z dětství René Bigey (Patrick Auffay). Varšava je přeci místo Andrzeje Wajdy ve spolupráci s Andrzejem Zulawskim (jazzová hudba Jerzy Matuszkiewicz). Hlavní postavou je náhlým chrabrým skutkem okouzlená i zmatená Basia (pozoruhodná Barbara Lass), mladá žena v počátcích osamostatnění. Doplňuje ji smutný hrdina s nevhodně přetrvávajícím válečným traumatem Zbyszek (velmi dobrý Zbigniew Cybulski), či v náhlé bezradnosti záchranu skrze kamarády hledající Basiin mladý milenec Wladek (Władysław Kowalski). Poezie a ozvěna války se snoubí. Řím, to je syn slavného otce Renzo Rossellini a italský koloběh vášně, lásky a žárlivosti v rozechvěle teatrálních nuancích. Zhrzenou hrdinkou je Valentina (dobrá Eleonora Rossi Drago), bohatá panička v nesnázích srdce. Tu doplňuje mladičká a naivně nevinná Cristina (zajímavá Cristina Gaioni) a z vášně zmatený mladý milenec Leonardo (Geronimo Meynier). Rozkošný akt italské hysterie. Tokio nabízí prostřednictvím Šintaróa Išihary psychedelii melancholicky depresivní lidské duše. Svérázným hrdinou jest Hiroši (pozoruhodný Kôdži Furuhata), mladík v zajetí tíživé touhy. Toho doplňuje nevinná a mladičká kráska Fumiko (Nami Tamura). Poezie, zmatek srdce, zatmění a hudba Tórua Takemicua. Mnichov zastupuje Marcel Ophüls a nešťastné dopady toužebné lásky mládí. Smutným hrdinou je mladý, obletovaný, ale ženské kráse podléhající fotograf Tonio (příjemný Christian Doermer). Doplňuje ho mladá a taktizující Ursula (zajímavější Barbara Frey). Rozverné hříčky touhy, lásky a přání. Láska ve dvaceti letech je rozkošnou poetickou koláží o rozdílných formách, nitrech a prožitcích lásky doposud nezkušeného mládí. Zábavné, osobité, odlehčenější, má poezii a touhu života. ()

Dionysos 

všechny recenze uživatele

Když se podívám na současný stav místních příspěvků, usoudil bych, že nikdo neviděl film jako celek, ale jenom Truffautův segment. Osobně jsem po filmu sáhl také kvůli němu, po zhlédnutí celého povídkového díla ale musím přiznat, že podruhé bych se na něj podíval hlavně kvůli Wajdovi. Až pak by byl Truffaut (pro jeho milovníky je toto jeho dílko stejně povinnost, tak není nutno jej doporučovat) a (překvapení) Ishihara. Zbylé dva příběhu směřují odnikud nikam, se strukturou jakoby vytrženou z něčeho širšího a delšího (asi jako když se vytrhne jedna kapitola z celé knihy). Nejvíce ale potěšil Polák a jeho hořké pojetí dosahu lásky ve dvaceti: chvilkové vzplanutí ještě nedokončené osobnosti, neuvědomující si dosahy svého chování, přinášející duševní zmatení a trýzeň tomu, pro něhož už láska vinou historických událostí není jen samozřejmou bezstarostností. Vizuálně příjemný příběh smrtící lásky natočil jistý pan Ishihara, jenž sice natočil jen dva kousky a v pár dalších hrál, zato ale v mládí napsal mnoho knih a k stáru se stal vrcholovým politikem, např. v letech 1999 - 2012 byl guvernér Tokya a dnes sedí v parlamentu! ()

Reklama

Fumak 

všechny recenze uživatele

Porovnávat jednotlivé filmové povídky lze dle mého názoru jen těžko. Jde o to co kdo od filmu očekává. Nejvíce se vymyká Išihara extrémním námětem. U Wajdy se jedná generační úvahu a s ní spojené ozvěny války. Mladému muži zde snad ani nelze připsat zbabělost jako spíš nepochopení situace se kterou se nikdy nesetkal. V Rosselliniho příspěvku hraje svoji roli určitá nedokončenost. Snímek je jakoby vytržený ze širšího kontextu, což ovšem působí jako záměr. Truffauta divák, který zná celý Doinelovský cyklus zpravidla hodnotí optikou této znalosti. Já za sebe jednoznačně kladně. Ophülsův příspěvek je skoro až nenápadný, pro někoho možná trochu méně výrazný, ale řekl bych, že celý film společně s Truffautem rámuje určitou spřízněnou poetikou. ()

liborek_

všechny recenze uživatele

Nemůžu tento film hodnotit jako celek, poněvadž jsem viděl pouze Truffautovu povídku Antoine a Collette, ovšem tahle část si rozhodně zaslouží celých pět hvězdiček. Druhý díl Truffautovy doinelovské pentalogie ukazuje mladého Antoina v čase prvních lásek a milostných zklamání, v období osamostatnění a vykročení do nového života. Snad žádný jiný režisér neumí tak realisticky a pravdivě zobrazovat normální životní příběhy jako Francois Truffaut a v této jeho povídce se to jen potvrzuje. S klasickým tématem pracuje s takovou lehkostí a přirozeností, že mu to musí leckterý filmař závidět. Po zhlédnutí tohoto filmu rozhodně doporučuju vidět i další díly pentalogie, např. ve filmu Láska na útěku je hodně okamžiků povídky Antoine a Collette vysvětleno z pohledu Collette. ()

Vančura 

všechny recenze uživatele

Slabé. Opět jsem si potvrdil mou averzi k povídkovým filmům, nechápu jaký to má smysl, nalepit několik krátkých filmů od různých tvůrců dohromady a uměle to spojit jakoby společným námětem/motivem (takovou spojitost lze při dobré vůli najít v podstatě mezi libovolnými 2 filmy). Nebavilo mě to, přišlo mi to únavně dlouhé, a vlastně jsem moc nechápal, proč to chtít ještě dnes vidět. A taky mi na tom asi vadil i ten "šedesátkově" deziluzivní pohled na lásku - romanticky založený člověk musí u takového filmu zaplakat, podobně jako třeba při četbě Kunderových Směšných lásek. Chápu, že proti tomu stojí nezměrná masa brakové romantické produkce, která pro změnu lásku kýčovitě adoruje a staví na piedestal, ale v tomto povídkovém slepenci je prostě prezentována způsobem, který je mi protivný, a nadto je děj těch krátkých filmů vlastně strašně banální, když se nad tím člověk zamyslí - snad s výjimkou toho japonského, který mi ale pro změnu přišel asi nejnudnější. Film jsem bohužel viděl v italském dabingu se slovenskými titulky - kdyby byla možnost vidět to v původním znění, možná by to na mě zapůsobilo víc, ale stejně si myslím, že povídkové filmy prostě jsou slepou uličkou. ()

Galerie (7)

Reklama

Reklama